Komu ta růže patřila? Obávanému lupiči Martinu Leciánovi. Na Slovácku, kde řádil hlavně v šestadvacátém a sedmadvacátém roce, používal jednu růži čelenou coby romantické heslo. Nejčastěji, když někoho okradl, případně ještě postřelil či dokonce zastřelil. Pak se odebral do nejbližší bezpečné hospody a než zaplatil, zanechal heslo o růži naškrábané tužkou na spodní straně pivního tácku.

Proč? Rád se vytahoval, žádný jiný důvod to nemělo, stejně jako škrábanice na tácku neměla nic společného s romantickými povídačkami o novodobém Jánošíkovi... (a oni s překvapením zjistili, že jejich hostem byl sám Jura Jánošík!). Leciánovy činy měly k romantice hodně daleko, zato však trpěl spoustou mindráků. Když 8. března 1927 surově zastřelil v Uherském Ostrohu dvěma ranami do prsou strážmistra Stuchlého, nechal se odvézt taxíkem na dobrou večeři do Beinhauerovy hospody v Bzenci-Písku. Už ve dveřích to nevydržel: „Představte si, že Stuchlého někdo zastřelili" Jeden z hostů namítl: „Vždyť jsem s ním před hodinou mluvil..."

V červenci roku 1924 přinesl americký list Washington Herald senzační materiál ze střední Evropy pod titulkem čarodějnice odsouzena k smrti na popravišti. Celá tisková strana, kterou noviny případu věnovaly, byla doplněna kreslenými ilustracemi. Ta nejpůsobivější zobrazovala dvaadvacetiletou brněnskou vdovu Hildu Hanikovou na dřevěném popravišti připoutanou k popravčímu kůlu. Nešťastnice měla přes oči šátek, v ruce kříž a na krku oprátku.

Božena Říhová je zvířetem v podobě ženy!" končil rukou psaný anonymní leták, který kdosi vylepil 13. září 1925 v Hlucích u Zruče nad Sázavou. Autor v něm varoval všechny mládence před třicetiletou svobodnou dívkou ze samoty Kolná na okraji Hulic „Chraňte se jí jako psa, je nakažená!" strašil pamflet. Boženka Říhová, která naposledy pracovala coby služka v rodině bohatého obchodníka Bažanta z Pardubic, se o anonymu dozvěděla jako poslední. Když jí starosta leták ukázal, okamžité poznala rukopis Bažantovic Jindry. Jak by ne, vždyť obchodníkův syn býval jejím milencem.

Zahradnický pomocník, který měl onoho březnového večera z pekla štěstí, se jmenoval Pepa Teisler. Kromě toho měl mladé nohy, a tak to vzal z Hodkoviček do Braníka pěšky. K domku hodináře Ledeckého, kam nesl opravit tatínkovi cibule, dorazil asi ve čtvrt na devět. I zabijáci měli mladé nohy. K Ledeckým to stihly čtvrt hodina před Teislerem. Byl teplý večer 10. Března 1922. Zahradníka napadlo, že Josef Ledecký (široko daleko známý machr a poctivec, jak o něm později psali pamětníci celé události) už nikdy nikomu žádné hodinky nespraví. Teisler bušil do dřevěné branky tak dlouho, až se na dvorku ozvaly kroky a otevřel mu vrah.

Podsaditý mladík v obleku z hrubé vojenské látky se zahradníkovi nelíbil. Vzdal to hned, jak ho neznámý odbyl: „Ledecký tu není. Přijďte si zítra, asi ve čtyři." Ale v sobotu neměl Pepa Teisler čas. V neděli 12. března ho už v osm hodin ráno předešel strážmistr Ladislav Růžička. Chtěl si u Ledeckého vyzvednout opravené náramkové hodinky. Ciferník měl čtyřiadvacet číslic a zdobila ho perokresba s alegorií Smrti a francouzským nápisem La Mort. Růžička netušil, že smrt je opravdu blízko. Dům byl zamčený a tichý, rolety v oknech. Zaspali, pomyslel si a odešel domů.

Vrátil se před polednem. Na průčelí ho vítala firma Josef Ledecký, zlatník a hodinář. Růžička došel k brance, vzal za kliku - bylo ještě zamčeno. Pohlédl do oken - rolety nikdo nevytáhl. Policistu napadlo, že se stalo něco ošklivého.

Hodinářův bratr Václav, který sem právě dorazil na sváteční oběd, měl stejný pocit. A tak přelezli se strážmistrem zeď, rozbili okno a... Bylo to tak ošklivé, že Růžičkovi činilo potíže ten obraz na stanici popsat. Tři mrtvoly v domku „měly prostě hlavy na kaši".

Onoho únorového dne přišla Anna z úřadu na minutu přesně, jako v jiné dny. Autobus přijel včas. A to i přes záplavu sněhu, která se zdála tento rok zcela mimořádná. Tady, na kopcích nad městem, bylo nyní velice živo. Zdejší stráně, svahy i lesní pěšiny lyžaři vyhledávali odjakživa. A jezdili sem i v těchto dnech, kdy si na nedostatek sněhu nestěžovali snad nikde. Chvatně polkla několik lžic polévky a rázně od sebe odstrčila talíř: „Najím se, až přijdu. Chci si zajezdit, dokud je tam pořádně vidět." Matka nad tím spěchem jenom zavrtěla hlavou, ale neřekla ani slovo. Proč také. Anička byla vzorná dcera. Pracovitá, slušná, společenská, veselá a stále usměvavá. Každý ji měl rád. I chlapci projevovali zájem, ale ona velice dbala o svou pověst a říkala, že si na nevážné známosti nepotrpí a na ty vážné má ještě dost času. Kamarádky, které byly stejně staré jako ona a vdávaly se už před několika roky, ji sice občas varovaly, když jí na příkladu několika starých panen demonstrovaly, co se může stát, když si děvče vybírá tak dlouho, až o ně všichni kluci ztratí zájem, ale ona se tomu vždycky smála. V jednadvaceti letech přece nemá ještě nic zmeškáno!

„Dva policajti prej v jedný hospodě v Dejvicích zastřelili vrchního!" nesla se vzrušeně předávaná zpráva od úst k ústům a všichni čekali, až si budou moci přečíst v novinách či poslechnout v rozhlase nebo v televizi, zda je to vůbec pravda, a pokud ano, jak k tomu všemu došlo. Žádné oficiální komuniké však vydáno nebylo. Teprve po uplynutí několika měsíců se v jednom, možná ve dvou denících objevily kdesi vzadu a na okraji stránek řádky ze soudní síně, oznamující, že vyšším vojenským soudem v P. byli odsouzeni dva bývalí důstojníci Sboru národní bezpečnosti. Ten, který držel prst na spoušti samopalu, dostal čtrnáct a půl roku s výkonem trestu ve třetí nápravně výchovné skupině, jeho společník pět let...

Na televizní obrazovce se objevila tvář známého muže. Za jeho zády bylo vidět velký odznak kriminální služby.

„Co se stalo majore?" ptali se ho někteří lidé hned na chodbě před studiem, neboť dobře věděli, že krádeže jízdních kol nikdy nehlásí, že i běžnou pátrací rutinu přenechává podle předem schválené dohody svým kolegům v uniformách; v civilním saku a s mírumilovným výrazem ve tváři hovoří o událostech zcela mimořádných, jež mu vynesly označení posel špatných zpráv.

„Pohřešovaná studentka," odpověděl, aby si snad nemysleli, že se s nimi nechce bavit. „Krásná ženská."  O chvíli později viděly její fotografii milióny diváků v celé republice. Relace Federální kriminální ústředna pátrá měla vždycky vysoké procento sledovanosti.

„Podle toho, co zjistili kriminalisté pomocí svědeckých výpovědí, byla jedenadvacetiletá studentka fakulty všeobecného lékařství naposledy spatřena nedaleko koleje, kde bydlela. Šla po chodníku a vedle ní zastavilo auto. Chvíli se nic nedělo, pak se otevřely a zase zavřely dveře a auto odjelo. Studentka Anna však na původním místě nestála. Nebyla ani v dohledu. Diváky naší pátrací relace je však třeba upozornit, že ten den byla v odpoledních a večerních hodinách mlha s viditelností jenom na několik málo desítek metrů. I proto se svědci nemohou shodnout na značce vozidla ani na jeho barvě. Přiklánějí se však k tomu, že se jednalo o auto více než střední velikosti, jehož barva byla buď" zcela bílá, nebo šedá. Zopakujme si nyní ještě jednou základní údaje. Dne ..."

„ Jestli je nad námi Bůh, tak musí tenhle zkažený svět zničit, abych už dál nemusela tak trpět," naříká Taťána Ševčenková (39) z ruského Novgorodu. „Měsíc už bloudím Kyjevem a hledám svého desetiletého syna Andreje9, kterého otec zavlekl do sekty Velké bílé bratrstvo. Jen jednou jsem za tu dobu Andrjušu aspoň na chvíli zahlédla-při velké demonstraci bratrstva před chrámem svaté Sofie. „Nejsi moje matka, proklínám tě, jsi Satan! Křičel na mě tehdy z davu"

Potíž je v tom, že při návštěvě vinárny nebo baru, zejména s hezkou slečnou si někteří muži nedokáží odepřít skleničku. Po jedné, druhé, třetí vodce se v přítmí zdá z barové stoličky všechno nějak romantičtější, partnerka ještě pěknější, jaksi přítulnější dostupnější, a všechny starosti    a překážky vzdálenější nebo překonatelnější. Přesně na vlnách podobných pocitů se po třech skleničkách tvrdého alkoholu vznášel onoho červencového večera, vlastně už noci, Ruda Král. V jedenadvaceti letech mu ležel svět u nohou, a když v jednom z těch nočních podniků, které dnes vyrůstají v okrajových čtvrtích Prahy jako houby po dešti, držel za ruku Ivetu, jejíž vlahý pohled k němu oddaně vzhlížel, nebylo nic, co by ho zastavilo. Ani alkohol, který vypil. Ve svém mládí a fanfarónství zastával přesvědčení, že jemu, který tak dobře řídí své maličké moderní auto, se nemůže nic stát. Bohužel se ani nenašel nikdo, kdo by mu klíčky od vozu sebral a nechal ho jít pěšky, nebo někdo, koho by vůbec zajímalo, že pil a že hodlá jet autem.

Když se roznesla zpráva, že zemřel profesor Lepeška, jásalo toto město zbavené postrachu z tyrana? Nad dveřmi Lepeškova bytu klidně mohl právem býti vepsán onen nápis, který viděl Dante nad branou Pekla: Vzdej se vší naděje, kdokoliv sem vcházíš! Čím byla paní Lepešková povinována svému muži? Toliko pomstou! Z řeči doktora Mellana, obhájce Marie Lepeškové, před porotou v Písku 28. Dubna 1928. Kdy se stane, aby vrahův advokát obhajoval i jeho hrůzný čin? Velikost gesta (jímž doktor Jaroslav Mellan riskoval svou hvězdnou kariéru jednoho z nejúspěšnějších pražských advokátů) byla přímo úměrná zájmu, který proces s Marií Lepeškovou vyvolal. Od časného rána vystávali zvědavci před krajským soudem dlouhou frontu. Další posedávali kolem budovy na přinesených židlích. Proč byl proces tak zajímavý?

V tom malém slezském městečku čas desítky let spal, ale teď jako by se snažil všechno dohonit. Na rozpraskaně šedivých budovách, z větší části ještě po Němcích, vykvetly reklamy nových firem, z větší části také německých. Lidé se na ulicích brodili ohavnou břečkou z tajícího sněhu a jedů okolních hutí.

Děti došly na prosincovém kalendáři až k číslici 23 a brzo, brzičko - Štědrý den. Muži pili ještě o hodně víc než jindy, protože svátky v kruhu rodinném pro ně znamenaly nanejvýš pár lahvových piv. Ženy procházely obchody bez front a nadávaly stejně svorně jako před pár lety ve frontách: "Vždyť jsme na tom vlastně, paní, úplně stejně. Dřív bylo všechno laciný, ale nebylo to k sehnání. Teď jsou zase obchody nacvaknutý zbožím, ale já na ně nemám..."

Zakouřenou předvánoční idylku rozťala den před Štědrým večerem zpráva, která otřásla i nejstaršími pamětníky. Maloměsto se zachvělo, čtrnáctiletý syn jednoho z místních celníků, Wojtek, byl po smrti! Prý ho našla vlastní matka a museli jí odvézt do blázince!

Poštovní doručovatelka se měla co ohánět. Datum na kalendáři oznamovalo jeden ze dnů, v němž se roznášejí důchody. Těch schodů, pomyslela si, ale protože to byla pošťačka tak říkajíc déle sloužící, bez reptání nacpala do objemné brašny plné dopisů a jiné korespondence ještě všechny peníze určené k dnešním výplatám a vyrazila do ulic.

Zpočátku šlo všechno jako obvykle. Někdy měla pocit, že ji staří lidé vyhlížejí z okna, nebo dokonce stojí od rána za dveřmi, protože ty se mnohdy otevřely ještě dřív, než stiskla tlačítko zvonku. Jako obvykle také dopadla v jednom domě na Mírovém náměstí. Otevřela jí paní Jandáková, podepsala svůj lístek a dál natahovala ruku, aby přijala důchod i pro manžela. "Je mi líto, paní Jandáková," vysvětlovala jí doručovatelka, "ale už posledně jsem vám říkala, že můžete podepsat a dostat manželovy peníze nanejvýš třikrát po sobě.  A to bylo minulý měsíc. Teď už si je musí převzít sám. "Kdyby to jenom trochu šlo," povzdechla si Jandáková, "Vždyť on už skoro půl roku nevstal z postele. Víte, jaké by to pro mě bylo vysvobození, kdyby se mohl postavit na nohy a dojít si třeba na záchod nebo pro tu mizernou penzi"? Doručovatelka s účastí pokrčila rameny. "Já vám to věřím, paní Jandáková, ale mám svoje předpisy," "Na starý lidi dneska každej kašle, posteskla si žena ve dveřích, "Hlavně že se dodržují předpisy. Vy ani netušíte, milá paní, kolikrát jsem já, když jsem ještě jako sestra sloužila ve špitále, porušila předpisy, když jsem si byla naprosto jistá, že to chudákům pacientům pomůže. Pošťačka nervózně přešlápla z nohy na nohu, "Tak dobře. Tady mi, podepište převzetí. Ale jak říkám, tentokrát to bylo skutečně naposledy..." Odpočítala několik bankovek, podala je Jandáková a hleděla rychle odejít. Přesto ji pronásledoval divný pocit, že dělá něco, co nemá. Dole na chodníku se zatvrdila: Víckrát jí tu penzi pro manžela nedám. I kdyby si měla stěžovat třeba na ministerstvu!

Niku Achaba se opíral zády o vanu. Hlava mu visela dolů. Vypadalo to, jako by si v této nepohodlné poloze po příchodu z hospody na chvíli schrupnul. Teprve když se policisté pořádně rozhlédli, všimli si pod tělem velké krvavé skvrny zasahující až někam hluboko pod vanu. Komisař sáhl nešťastníkovi na krční tepnu. Pro jistotu. Tělo už začínalo nemilosrdně tuhnout. Náhle se i hlava mrtvého zvrátila přes okraj vany. Všichni přítomní podvědomě uhnuli pohledem. Nebylo to nic příjemného. Obličej byl plný zaschlé krve. Krev ztuhla a vytvořila na kůží jakousi posmrtnou masku. Komisař si všiml, že vytékala z velké rány na temeni. Otočil se ke zhroucené manželce. Ne, nechtěl se na cokoli vyptávat, alespoň ne v tuto nevhodnou chvíli, na otázky bude později ještě času dost, ale přesto mu okolnosti nedaly, aby sílu nevyřčeného vložil do svého pohledu. Sám byl překvapen její reakcí. Paní Olga náhle jako by zmobilizovala poslední zbytky duševní a fyzické sily, uhladila si pomuchlanou květovanou zástěru, která se už ani tady na maloměstě příliš nenosí, a zvedla zaslzené oči. Bylo v nich tragično okamžiku, ale ještě něco, čemu policista nerozuměl. Ano, já to udělala. Jenom já. Je to lepší pro nás pro oba. Za nic ale nemůžu, jednala jsem v afektu. Zabila jsem ho touto vařečkou. Všichni strnuli nad nezvyklým přiznáním. Paní Olga vytáhla zpoza vany asi půlmetrovou vařečku, jaké se používají na vyvařování prádla. Technik se jí iniciativně chopil. I laik však rozeznal na vyběleném dřevě zřetelné krvavé stopy, které svíraly jako krunýř několik lidských vlasů. Nebylo pochyb, komu ještě před pár hodinami patřily...

Když Wolfganga Schmidta přivedli do vyšetřovací místnosti kriminálky v Brandenburgu, bylo krátce před půlnocí. Čtyřiadvacetiletý, téměř dvoumetrový hromotluk, oblečený do černých šponovek a fialového trička, si ležérně zapálil cigaretu a začal vyprávět. O své snoubence, která s ním čeká dítě, o své práci v zemědělském družstvu... Policisté ho nenechali domluvit. Wolfgangu, právě volali z nemocnice. Máš krevní skupinu B. Nech už těch vytáček a přiznej konečné barvu. Při těchto slovech se obr zhroutil a začal vypovídat. Skončilo pátráni po masovém vrahovi, který po dlouhé měsíce děsil obyvatele v oblasti mezi Postupimí a Brandenburgem a podle policejních podkladů měl na svědomí životy nejméně tří žen a jednoho tříměsíčního dítěte. Wolfgang Schmidt tuto krvavou statistiku dobrovolně dále doplnil: