Přihlášení

Přezdívka:

Heslo:




Registrace | Info
Zapomenuté heslo

Vyhledávání


Vyhledat text

Fotogalerie

Staňkov.
Cesta okolo kempu Mansfeld.
zobrazení: 702
známka: 1.00

Kalendář

<<  Září  >>
PoÚtStČtSoNe
    1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30  

Anketa

Věříte na nadpřirozené bytosti?

Ano! (122 hl.)
 
Ne! (79 hl.)
 
Nevím! (61 hl.)
 

Celkem hlasovalo: 262

Fórum

02.06. Trest smrti
Souhlasím!!
Originál vložil Jirka Sych
Dobrý den,
my ... »


16.04. Trest smrti
Mnohé případy, které se dějí si zaslouží trest smrti, ale celkově js ... »

04.03. Trest smrti
Dobrý den,
myslím, že trest smrti na jasně prokázané případy v ... »


OnLine

nikdo

Kriminální příběhy

Jako plamen svíčky

„Byl to Čtvrtek, dělal jsem po práci něco na zahradě, když mě maminka požádala, jestli bych nezajel pro konvalinky. Domluvil jsem se se synem Jardou, vzali jsme kola a vydali se na cestu do Bažantnice, jak se u nás říká blízkému lesíku." Pan Jaroslav Křtěn určitě neznal statistické údaje hovořící o tom, že nejčastějšími nálezci mrtvých těl našich spoluobčanů „v terénu" jsou houbaři v lesním porostu. A i kdyby znal, sotva by považoval malou vyjížďku do důvěrně známé Bažantnice za něco, co ho může vyvést z míry. „S konvalinkama to moc slavné nebylo, řekl jsem si, podíváš se ke krmelci... Zkrátil jsem si cestu skrz křoví... A málem jsem šlápl na tělo mrtvé ženy!" Nikdy prý nezapomene na její tvář: „Že je mrtvá, mi bylo jasné na první pohled. Byla v obličeji silně pobledlá, u úst a u ucha silný pramen zaschlé hnědé krve... Věřte, celou noc jsem z toho nespal!"



Šok v pitevně

Pan Křtěn objevil tělo mrtvé ženy ve čtvrtek 16. května 1991 kolem osmnácté hodiny. Ve 21:26 už pracuje na místě výjezdová skupina středočeské kriminální policie. Reflektory ozařují smutné místo, kde leží listím a lesní hrabankou nedbale zaházená blondýnka. Soudní lékař určí její věk kolem dvaceti tet. Ohledání okolí, ztížené tmou, je prozatím ukončeno. Výsledky nevalné, nepovzbudivé, s řadou podivných otazníků: mrtvá žena má šaty bez poskvrnky, také podrážky střevíčků nasvědčují, že toho dívka v lese moc nenachodila... Kapitán Zdeněk Pelc: „Žena neměla kabelku, nenašli jsme žádné doklady, nic osobního. Už v noci jsme stanovili první verze, kterými by se mělo vyšetřování dát... Nedaleko lesíku je silnice s hlavním tahem Praha - Mělník. Nebyla dívka, už mrtvá, dovezená do Bažantnice autem? Uvažovali jsme také, jestli se nejedná o nešťastnou náhodu: parta mladých lidí se vracela z taneční zábavy, v lese mohlo dojít ke strčení, ze žertu, ale s tragickým následkem... Utvrzoval mě v tom výtok krve z pravého ucha." Sedmnáctého května, krátce po deváté hodině, probíhá ve vinohradské nemocnici v Praze soudní pitva. Zazvoní telefon. Kapitán Pelc i kapitán Jaroslav Hlaváč, který vede tým operativců, jsou po jeho vyslechnutí šokováni. „Dostali jsme zprávu, že při ohledání místa nálezu těla, objevili naši lidé další mrtvou ženu..." Oba však počkají až na konec pitvy. Potřebují znát příčinu smrti - jsou jí dva vstřely malorážkovým nábojem do vlasového porostu hlavy.

Strach bloudí krajinou

Tělo druhé ženy (věk určen na 30 let) Je zahrabáno mnohem důkladněji. Zajímavé je, že obě těla leží na opačných stranách lesní cesty, nepříliš od sebe vzdálená, obě na stejné úrovni! Druhá žena má viditelný vstřel uprostřed čela, pitva prokáže ještě druhý - do týla. Balistik potvrdí, že se jedná o malorážkové náboje, a vysloví domněnku, že na obě ženy bylo stříleno z bezprostřední blízkosti a že bylo použito tlumiče. Ani tentokrát nejsou nalezeny doklady. Po zvěsti o brutální dvojnásobné vraždě lehne na obce Obříství, Libiš, Byškovice, na celé okolí, strach. l na tyhle chvíle má pan Křtěn vzpomínky: „Les začal být jako strašidelný, každý se mu vyhýbal. Povídal jsem si v duchu, že to musel udělat někdo cizí, kdo to tady nezná. Těla nechal ležet na dost frekventovaných místech a přitom - ne zas tak daleko - jsou všelijaký kouty..."

Kdo je zná?

Sedmnáctého května, v 18:40 odvysílá televize mimořádnou pátrací relací, kriminalistickou hantýrkou řečeno horkou. Kapitán Hlaváč: „První telefon se ozval už za deset minut, v průběhu první hodiny volali další známí a přátelé dívek, také rodiče jedné ze zavražděných." Totožnost je tedy známa. První z dívek se jmenuje Lea Panoušková, dvacetiletá, druhá Šárka Waldhauserová, starší o dva roky, obě z Kamenického Šenova, obě přechodným bydlištěm v Praze. Lea byla profesí tanečnice, Šárka malířka skla. Milan Gabriel znal obě dívky už odmalička, se Šárkou chodil do třídy, v Praze drželi „šenováci" při sobě. Pan Gabriel pracuje jako vedoucí taneční skupiny, se kterou vystupovala i Lea... „Šárka byla takový všudybýlek, s obrovskou chutí do života, proto si taky s Leou tak dobře rozuměly. Když Lea v pondělí 13. května nepřišla do práce a nikdo o ní nevěděl, oznámil jsem to na policii. V pátek jsem napjatě sledoval televizi, to už se vědělo, že se ztratila i Šárka, čekal jsem, že budou vyhlášeny za pohřešované a místo toho se objevila na obrazovce jejich mrtvá těla..." Pan Gabriel schovává pár památek. Fotky ze školy, z představení, z oslav vánoc. Pár dopisů. Také kalendáříky - poslední zápisy jsou krátce před osudným dnem... Pak se díky videokazetě rozsvítí obrazovka. Záznam části muzikálu Cats. Reflektory ozařují blondýnku v kostýmu kočky. „Tahle písnička se jmenuje Memory. Lea vystupovala v roli staré kočky, která umírá a vzpomíná na svůj život... Tuhle roli tančila Lea tři dny před svou smrtí. Nastudování muzikálu jsme proto věnovali jí."

Ta nejhorší z možných

Vyšetřovatelé sestavují společně s experty Kriminalistického ústavu další horkou pátrací relaci. Její scénář se snaží postihnout všechny možné situace, které smrti dívek nejspíš předcházely. Dvě figurantky v autentických šatech jsou mj. filmovány v baru, dále v místě bydliště jedné z nich. Také jak stopují poblíž Ďáblického hřbitova, tedy na oblíbeném místě těch, co mají namířeno na Českolipsko. Rovněž na tuto relaci se sejde hodně ohlasů, zajímavých, relativně slibných. Jakýsi občan podá svědectví, že viděl obě dívky hovořit v neratovickém baru s cizinci, snad s Italy. Časově to nekoresponduje s názorem soudních lékařů, kteří určili datum vraždy o den dřív, než mělo v baru k vylíčené situaci dojít. Svědek ovšem popíše oblečení Šárky - oblečení moderní, rafinované, pro popis velmi složité - se zarážející přesností. A tak se narodí tzv. italská stopa. Kriminalistům se podaří husarský kousek - najdou zmíněné cizince z neratovického baru. Jde skutečně o Italy. Přes naše území projížděli v autě z půjčovny... Proběhne technické prozkoumání vozidla se snahou zajistit mikrostopy, které by potvrzovaly přítomnost Ley a Šárky v autě. Bohužel, s negativním výsledkem, slibná italská stopa vychladne. Pátrání v místě bydliště dívek, v okruhu známých i na pracovištích přináší řadu zajímavých a slibných informací. Výsledek se však rovná nakonec nule. Prozatím bezvýsledné je i vyšetřování další vraždy, spáchané na území působnosti středočeské policie.

Poslední nájemník

Začátek dubna 1991. Dům čp. 686 ve Švermově ulici ve Slaném čeká už řadu týdnů na generální rekonstrukci. Všichni nájemníci jsou vystěhováni. Pouze jedna okna mají ještě záclony, pouze v jednom bytě zůstal nábytek. Majitel, 22letý Petr Voth, odcestoval už loni, snad do USA... Je 7. 4. 1991 a člověk pohybující se ve Vothově bytě si nejspíš přišel „přilepšit". Bloumá místnostmi, nahlédne i do zadní komory... A tady ho čeká šok. Na zemi leží obličejem dolů mrtvola muže. Smyčka kolem hrdla, dozadu svázané ruce a rovněž několikanásobně svázané nohy hovoří, zcela jasně. Částečně už mumifikované tělo skutečně patří bývalému majiteli bytu. V minulosti býval se zákonem na štíru, především pro spekulace. Lidově je jeho profese nazývána vekslák. Voth obchodoval hlavně s videorekordéry, s nahrávkami filmů. Pitva potvrdí, že příčinou smrti bylo uškrcení, stanoví předpoklad poleptání těla a šatstva žíravinou, určí datum úmrtí s rozpětím tři až šest měsíců.

Takový časový odstup znamená pro pachatele slibný náskok. O to pečlivěji prověřují kriminalisté stanovené verze. Jednou z nich je vyřizování účtů mezi veksláky. Tak se do zorného úhlu policie dostává mladík, který toho měl s Vothem nemálo společného: Karel M. je stejně starý jako zavražděný, chodili do jednoho učiliště, v domě, kde bydlel Voth, měli byt i Karlovi rodiče. A co především - oba byli v minulosti trestáni za společnou krádež. Důkazů posilujících podezření vůči Karlu M. je čím dál víc. Všechny jeho vytáčky a lži jsou postupně vyvráceny. Bývalý Vothův komplic už nemá kam ustupovat, co si vymyslet... A protože tuší, že v očích kriminalistů je zatím jediným podezřelým z Vothovy vraždy, rozhodne se vypovídat pravdivě.

Tři pachatelé, tři oběti

„S Vothem jsem měl nevyřízené účty. Dělal jsem pro něho a on mi nedal slíbenou odměnu... Voth se několikrát zmiňoval, že bude kupovat Avii, že má na hotovosti 170 000 Kčs. Dal jsem tenhle tip svému známému Jaroslavu Č., který společně s Václavem K. někdy začátkem listopadu 1990 Votha zabili... Dále chci uvést, že Jaroslav Č. a Václav K. měli údajně zabít nějaké stopařky." Proběhne bleskové zadržení obou jmenovaných. V autě Václava K. najdou kriminalisté dvě maskovací kukly a dvě vzduchové pistole, jednu s tlumičem. Rychlé hromadění důkazů má úspěšné finále - 22letý Jaroslav Č. a 26letý Václav K. doznávají všechny tří vraždy. Když jsou eskortováni do vazby v NVÚ Ruzyně, zeptá se při vstupní lékařské prohlídce sestra obviněných, proč tu jsou. Zatímco Václav K. se třese po celém těle, že mu není takřka možné odebrat krev, Jaroslav Č. s převahou odpoví: „Protože jsem zastřelil dvě stopařky a uškrtil jednoho chlapa!" Plačtivá grimasa neopustí tvář Václava K. ani při prověrkách výpovědí a rekonstrukcích. Provází ho i před soudem. Jaroslav Č. je zprvu z tvrdšího těsta, ale týdny a měsíce vazby zapracují i na něm. Odvolává své přiznání, všechno prý provedl Václav K. Pokud se dopouštěl trestné činnosti, bylo to pod Václavovým nátlakem, který mu vyhrožoval zabitím manželky a dětí. Václav K. tvrdí v dojemné shodě totéž - pochopitelně v obráceném gardu. A do třetice Karel M. - vůbec nepředpokládal, že dojde k vraždě Votha, všechno, co dělal, bylo pod výhrůžkou násilí na rodinných příslušnících... Nicméně přípravné řízení, dokumentované mimo jiné i videem, dává dokonalý přehled o průběhu činů, o brutální a bezcitné povaze aktérů.

 

Kluci, neblbněte!

Karel M. přivedl své kamarády do domu čp. 686. Ukázal jim, kde Voth bydlí, a šel navštívit rodiče. Mělo to svůj důvod: Když z dolejšího bytu zazněl hluk rvačky, uklidňoval znepokojeného otce: „Raději se nebudeme do ničeho míchat!" A jak to probíhalo o patro níž? Oba příchozí měli zájem o nějaké filmy. Voth přehrál na videu pár ukázek. Hostům se stále nic nezamlouvalo, návštěva se neúměrně protahovala... Pak Jaroslav Č. hází zezadu Vothovi kolem krku provaz. Václav K. srazí oběť zápasnickým chvatem. Voth ještě stačí zvolat: „Kluci, neblbněte!" Jsou to jeho poslední slova. Václav drží tělo, Jaroslav utahuje smrtící smyčku. „Měl takovou divnou barvu v obličeji... Už byl mrtvej, tak jsem ten provaz ještě utáhnul, aby se neprobudil." Do bytu přichází Karel. Je prý šokován, nicméně pátrání po penězích a rabování se zúčastní. „Když jsem byl malej, tak jsem polil rybičku z akvária kyselinou a ona zmizela..." Tuhle vzpomínku z dětství hodlá Jaroslav Č. aplikovat i v případě lidského těla. Jede se ke Karlovi M. pro kyselinu do autobaterií. Obsah asi patnáctí půllitrových lahví je vyprázdněn na tělo oběti... V únoru 1991 jdou Jaroslav Č. a Karel M. znovu do Vothova bytu. Mají stísněnou náladu, Voth se údajně objevil na beřovické burze... „Báli jsme se, jestli neobživnul. Jestli v tý komoře nečíhá a neskočí na nás." Obavy se nevyplní, zavražděný leží přesně tak, jak ho pachatelé zanechali. Na otázku, jak Voth vypadal, Jaroslav Č. zareaguje živě: „Viděl jste Helovíny? Ten horor?"

Za stovku to nestálo!

V neděli 12. května 1991 naplánují Jaroslav Č. s Václavem K., že pojedou k motorestu na mělnické výpadovce. Parkují tu kamióny, a kdyby se podařilo mezi auty nepozorovaně přepadnout nějakého tiráka... Nejsou to slova do větru. Oba už mají za sebou dvě úspěšná přepadení benzínových čerpadel. Jenomže kamiónů stojí před motorestem žalostně málo, je příliš světla... Počkáme, až se setmí! Václav K. otáčí auto... Kousek za kobyliskou vozovnou stojí dvě stopařky. Blondýnka a černovláska. Václav se tázavě podívá na Jaroslava. Ten řekne; „Jestli mávnou, tak zastav." A černovláska skutečně udělá osudný pohyb rukou. Cesta směrem na Mělník probíhá zprvu normálně. Pak si opět oba muži vymění pohledy. Jaroslav Č. vytáhne zpod sedadla pistoli a namíří ji na obě dívky. Václav K. odbočí na polní cestu, vedoucí k lesíku. „Mysleli jsme, že si jim řekneme o nějaký peníze," opíše eufemisticky ozbrojené přepadení. Jak se ale brzy ukáže, černovláska má u sebe stovku, blondýnka pár drobných. Dojde i na prstýnky, na řetízky... A co dál? A co teď??? Atmosféra houstne oboustrannou nervozitou. Taky Václav K. už drží svou zbraň. Dívky slibují, že budou mlčet. Ale strach násilníků je stále větší. Mají už na kontě Votha, udání dívek by je mohlo ohrozit... Co je lidský život proti strachu toho, kdo míří pistolí? Vždyť zabít je tak snadné, nic složitějšího než sfouknout plamen svíčky. Jaroslav Č.: „Seděl jsem s tou blondýnkou. Pak jsem jí řekl, ať si vystoupí a jde trochu dál, za auto. Střelil jsem ji zezadu. Pak jsem hledal Vencu. Když mě ta druhá viděla přicházet samotnýho, úplně ztvrdla." Václav K.: „Jarda jí nařídil, aby šla. Před náma. Sotva udělala pár kroků, tak skočil a zblízka ji střelil do hlavy. Já mu povídám: Ty vole, cos to udělal! Tohle za tu stovku vůbec nestálo!..."

Pláč v soudní síni

11. března 1992 vynese krajský soud rozsudek. Jaroslav Č. využije posledního slova a prohlásí, že neexistuje takový trest, jaký by si zasloužil. Lze s ním výjimečně souhlasit, protože trest smrti byl u nás bohužel zrušen. Takže zazní - 25 let. Pláč mezi příbuznými narůstá s dalšími rozsudky. Je možno litovat manželky, děti a sestry, ale právě včera seděla v soudní síni, pohřížená do svého bezbřehého smutku, maminka jedné ze zavražděných dívek. Čí hoře je větší...? Václav K. zná jen jednu grimasu a při slově „patnáct" se rozpláče o poznání víc. Karla M. výrok „dvanáct" zdrtí nejhůř. On přece nevraždil! Ale přepadení Votha se plánovalo v jeho bytě, viděl i chystaný provaz. Jeho délka je víc než výmluvná. Takovým provazem lze škrtit, nikoliv svazovat. Poslední dva jmenovaní využijí svého práva odvolat se. Lze věřit, že ani v očích vyšší soudní instance nedojdou bezcitní pachatelé shovívavosti. Vždyť život člověka není plamen svíčky.

 

Tento příběh, velmi dobře popsal ve své knize, byl jsem hlasatelem špatných zpráv, Miroslav Kučera v příběhu Bez slitování, kde je mimo jiné na konci uvedeno, Čermák dvacet pěl let, Kratochvíl dvacet dva a Majstr osm, což později potvrdil i Nejvyšší soud.


| Vydáno dne 31. 05. 2015 (219 přečtení) |
| Zdroj: neznámý časopis |

Věříte na magii?

Ano! (Počet hlasů: 5)
(100.00 %)

Ne! (Počet hlasů: 0)
(0.00 %)

Nevím! (Počet hlasů: 0)
(0.00 %)



Celkem hlasovalo: 5