Niku Achaba se opíral zády o vanu. Hlava mu visela dolů. Vypadalo to, jako by si v této nepohodlné poloze po příchodu z hospody na chvíli schrupnul. Teprve když se policisté pořádně rozhlédli, všimli si pod tělem velké krvavé skvrny zasahující až někam hluboko pod vanu. Komisař sáhl nešťastníkovi na krční tepnu. Pro jistotu. Tělo už začínalo nemilosrdně tuhnout. Náhle se i hlava mrtvého zvrátila přes okraj vany. Všichni přítomní podvědomě uhnuli pohledem. Nebylo to nic příjemného. Obličej byl plný zaschlé krve. Krev ztuhla a vytvořila na kůží jakousi posmrtnou masku. Komisař si všiml, že vytékala z velké rány na temeni. Otočil se ke zhroucené manželce. Ne, nechtěl se na cokoli vyptávat, alespoň ne v tuto nevhodnou chvíli, na otázky bude později ještě času dost, ale přesto mu okolnosti nedaly, aby sílu nevyřčeného vložil do svého pohledu. Sám byl překvapen její reakcí. Paní Olga náhle jako by zmobilizovala poslední zbytky duševní a fyzické sily, uhladila si pomuchlanou květovanou zástěru, která se už ani tady na maloměstě příliš nenosí, a zvedla zaslzené oči. Bylo v nich tragično okamžiku, ale ještě něco, čemu policista nerozuměl. Ano, já to udělala. Jenom já. Je to lepší pro nás pro oba. Za nic ale nemůžu, jednala jsem v afektu. Zabila jsem ho touto vařečkou. Všichni strnuli nad nezvyklým přiznáním. Paní Olga vytáhla zpoza vany asi půlmetrovou vařečku, jaké se používají na vyvařování prádla. Technik se jí iniciativně chopil. I laik však rozeznal na vyběleném dřevě zřetelné krvavé stopy, které svíraly jako krunýř několik lidských vlasů. Nebylo pochyb, komu ještě před pár hodinami patřily...

A stejně vám řeknu, že to byly časy. Vzpomínáte, jak jsme se před rokem namazali u Radeho na Kolibě? Tady Niku sehnal z družstva pár selat, já přivezl přímo z naší výrobny aspoň tucet šišek salámu a dalších dobrot, vždyť víte, vozili jsme je i do Bukurešti, Lon zase zajistil z lihovaru několik lahvinek kvalitního lihu... Jó, to byly časy, zanotoval si s ním v duchu Niku, ale špatnou náladu, která se ho zmocnila zhruba před rokem a neopustila ho dodnes, nepřehlušil. Pár selat, pár lahví, pár šišek salámu. Bylo toho za pěkných pár tisíc lei. A podobných divokých večírků společně zažili a zazásobili několik... mnoho. A všichni ve městě o nich věděli. A věděli, či přesněji pouze tušili, že je nefinancují ze svého...

On, Niku, stál tehdy v čele největšího zemědělského statku v okolí. Lon byl ředitelem lihovaru, Stoian, další z hlavních zásobovačů, zase šéfem sítě družstevních obchodů. Nikdy však nepili sami, to se ani nehodilo. Pokaždé pozvali některého z vážených hostů-buď městského tajemníka, nebo alespoň šéfa policie, místního úřadu. Dohromady tvořili to, čemu někteří už tehdy říkali místní honorace, druzí ti více odvážní, trochu přesněji-místní mafie. A oni určitou mafií opravdu byli. Existovala mezi nimi nevyřčená, o to důkladněji však zapitá dohoda-jeden za všechny, všichni za jednoho aneb ruka ruku myje. Dohromady hýbali celým městem. Byli jeho neomezenými pány. Měli pod palcem vše-policií počínaje a nedostatkovým tovarem konče. Ale pak spadla klec. Ztratili svá lukrativní místa stejně překvapivě a rychle, jako jim je kdysi, už ani přesně si nepamatují kdy, strana darovala. Tehdy se bláhově domnívali, že na doživotí. A pak po velkém třesku, zbyl jen strach, že si někdo vzpomene. Třeba na ty bujaré pijatyky, které financovali ze státní kapsy a vůbec jim to tehdy nepřipadalo divné. Proč taky. Vždyť brali ze státního. A stát, to byli zase jen oni. Koho by napadlo, že se všechno převrátí vzhůru nohama. Anebo zase zpátky na nohy. A teď mají všichni strach, že se někdo začne ptát, odkud na to tehdy brali. Společný strach spojí víc než společná milenka, říká jedno rumunské přísloví. Začali se scházet intenzivněji než kdykoli předtím. Cítili nutnost držet v těchto zlých dobách při sobě. Vždyť v jednotě je síla, říkali jim kdysi na stranickém vzdělávání. Setkávali se po bytech, pokaždé jinde, připadali si jako v ilegalitě. Sousedé říkali, to staré struktury zase kují pikle, avšak nikdo si nad tím hlavu nelámal. Proč taky. Svět kolem pádil dál trochu jiným směrem. Co bylo, je pryč a už se nikdy nevrátí, zpívá se v jedné písničce. A tak klábosili a klábosili, lili do sebe vodku proudem (bývalý šéf obchodu stačil před vyhazovem ještě schovat pár kartónů lepšího pití) a vzpomínali na časy už dávno zašlé, kdy rukou společnou a nedílnou vládli tomuto malému zapomenutému okresu. Jak se domnívali, tvrdě, ale spravedlivě. Když hladinka přesáhla hranici, jali se chvástat, co udělají, až se to znovu otočí, koho prvního pošlou za mříže, koho zničí s celou rodinou anebo naopak vyzvednou na piedestal vedoucí funkce, aby je pomohl udržet v křesle.

Paní Olga byla to, čemu se říká svatá žena. Na rozdíl od ostatních paniček stranických úředníků nikdy neužívala výhod, které plynuly z manželova postavení-nenakupovala ve zvláštních obchodech, odmítla se nechat vozit služebním autem, ba dokonce se zřekla i služebné s tím, že o svůj dům si chce pečovat sama. Mezi manželovými kolegy to nadělalo hodně zlé krve, jejich manželky mnohokrát nařkly Olgu ze sektářství, dokonce se prý ofrňuje nad dělnickou třídou. Opak byl samozřejmě pravdou. Paní Olga nikdy nezapomněla, z jakých poměrů vyšla. Otec byl dráteník a s rodinou prochodil celé Rumunsko. Někdy neměli třeba celý týden co jíst, maminka připravovala na kotlíku polévku ze stromové kůry. Olga byla jednoduchá, avšak svým způsobem moudrá žena. Proto trpěla výstřelky manželových kamarádů, jejich arogancí vůči obyčejným lidem, kteří je kdysi vynesli nahoru, aby zastávali jejich zájmy. Nicméně v nový systém, který jako mladá údernice pomáhala budovat, pevně věřila. Občasné výstřelky přiopilých potentátů nemohou nic změnit na spravedlivé podstatě nového řádu. Mnohokrát si ta slova připomínala, když s hadrem v ruce uklízela zvratky po poslední návštěvě soudruhů. Činila tak mlčky, s pokorou vůči mužskému plemeni, v níž byla coby děvče z lidu vychována. Jen jednou jí ujely nervy. Tehdy si k nim domů přitáhli pánové dámskou společnost. Hned poznala, odkud ty holky vzali. Nedaleko městečka už léta stál domov pro opuštěné dívky. Přijeli za ředitelem útulku a přikázali mu, aby vybral pár nejhezčích děvčat a vysvětlil jim co a jak. Což se očividně také stalo. To ale bylo trochu moc i na hodnou a straně i manželovi věrnou paní Olgu. Pozvala si manželova šéfa, okresního tajemníka, do kuchyně a řekla mu hezky od plic, co si o podobných metodách stranické práce myslí. Poprvé si neohlížela na zájmy svého muže, kterého jeho nadřízený mohl otočením palce poslat, odkud vyšel a to k soustruhu do zaplivané továrny v Sibiu. Stalo se něco neuvěřitelného. Tajemník se nejprve vztekal, co si to dovoluje, pak se uklidnil, chytil Niku kolem krku a chraplavě mu oznámil, že když ho tady jeho paní nechce, půjdou jinam. A šli. Když za nimi zaklaply dveře, Niku poprvé vztáhl ruku na svou ženu. Nebránila se. Rány přijímala, jak žila-pokorně a mlčky. Od té doby mlátil Niku Olgu pravidelně. Zalíbilo se mu to. Dodávalo mu to pocit převahy, kterou potlačoval komplex z manželčiny životní vyrovnanosti, která jemu tak chyběla. Všechno se zhoršilo ještě po převratu, jak tomu s kamarády říkali. V jejich kraji se naštěstí nestřílelo jako v Budapešti či jiných městech. A tak byli lidé ochotni i na leccos zapomenout. šlo jen o to, na jak dlouho. Vždycky se najde pár fanatiků rozhodnutých vysloužit si prýmky za potírání starých struktur. Niku trpěl. Strachem. Čím více si ho pouštěl k tělu, tím agresivnější byl vůči manželce. Neměl si na kom vylít vztek, zklamání, jak to všechno dopadlo, šok z náhlého pádu. Z nadčlověka se stal přes noc řadovým občanem, na něhož si navíc tu a tam přeci jen někdo ukázal prstem. Vztek a strach z odplaty se smísily. Obojí vyústilo v agresivitu, jejímž jediným objektem, trpělivým a trpícím, se stala právě Olga.

 

Ten týden jako bych tušila, že se stane něco strašného. Byl nesnesitelný, nesnesitelnější než jindy. Říkala jsem mu, Niku, proboha, najdi si nějakého koníčka, vždyť takhle se utrápíš, třeba zahrádku, ale on jen tak seděl v křesle a díval se před sebe. V této poloze setrval až do večera. Pak odešel na každodenní schůzku s kamarády. Beze slova. Od té chvíte jsem se nepřestala třást strachy, co bude, až přijde. Nenáviděla jsem ty jejich sedánky, neměla jsem ráda žádného z nich, za ta léta se mi všichni dokonale zhnusili, ale dala jsem to najevo jen jednou, však už jsem o tom mluvila... Čím víc toho vypil, tím byl horší. V opilosti se s ním nedalo vůbec mluvit. Myslím, že byl kdesi uvnitř strašně nešťastný, zlomený, celý jeho svět se během pár dnů rozpadl a on už neměl sil poskládat ho v něco nového. Myslím, že takto poznamenaní bylí všichni. To ale není důvod, aby se chovali ke svým nejblišším tak bezohledně. Když dnes přišel, hned na prahu jsem viděla, že ji má pořádnou. Beze slova mnou smýkl na postel a o něco se pokusil. Nepovedlo se, vypil příliš. Pak se vztekal, vynadal mi, že je to má vina, že nejsem dobrá manželka, ani si všechno nepamatuji, a hodil po mně broušenou vázu, kterou dostal před lety od jakési delegace. To víte, oči už mi tolik neslouží, a tak jsem nestačila uhnout. Váza mě praštila do žaludku. Byla těžká. Zkroutila jsem se bolestí. Když jsem znovu popadla dech, vidím, jak leží rozpláclý mezí dveřmi. Napadlo mě, že dostal infarkt, v poslední době měl několik záchvatů. Sehnula jsem se k němu. Najednou sebou cukl a nohou prudce kopl do dveří. Projela mnou hrozná bolest. Skřípl mi prst Vyskočil a začal hulákat, ať nesimuluju. Teprve pak mi došlo, že to na mě vlastně jen hrál, aby mi mohl ještě víc ublížit. Odešla jsem do sklepa v domnění, že se uklidní a jako už tolikrát usne. Bolelo mě všechno, ale měla jsem plnou vanu prádla k vyvářce. Nemohla jsem ho tam nechat. Roztopila jsem pod kotlem a dala se do práce. Pak přišel. Přesněji se připotácel. Řval cosi, čemu jsem nerozuměla. O zpackaném životě. Prý nejprve přišli komunisti, pak zase druzí, teď za všechno můžu já... A všichni mu prý něco vzali. Co, to neřekl. Nedávalo to žádný smysl, v hlavě se mu všechno popletlo. Byl brunátný v obličeji. Běž si lehnout, říkám mu. Rozkřikl se, že on si může ve svém domě dělat, co chce. A že všechno patří jemu a já taky. To jsem už slyšela mnohokrát, takže jsem si hleděla svého, nervy napnutý k prasknutí, nabírala tou velkou vařečkou prádlo a házela ho do hrnce. To ho rozlítilo ještě víc. Jak jsem tak byla sehnutá, čímsi mě praštil do zad. Zatmělo se mi před očima. Pak si už nepamatuji nic. Kdybyste mě zabil, opravdu nic. Myslíte, že jsem ho opravdu zabila? Policista pokrčil rameny. Rány na hlavě zavražděného však vypovídají jasně. Musela do něho pořádně bušit, napadlo ho. A pěkně dlouho. Kolik potlačované nenávisti se skrývá v této ženě. Kolik let ji dokázala skrývat. Před ostatními a hlavně před sebou. Jako ten kotel. Do určitého tlaku drží, pak vybuchne. A nikdo se nedoví, jak k tomu přesně došlo... Pak je už ale pozdě. Na všechno. žena si osušila zaslzené oči. Rukama znovu přehladila neexistující lem květované zástěry. Tvář se jí rozjasnila. Všichni zvědavě vzhlédli. Nechápali. A i kdyby, těžko by porozuměli myšlence, která v jejím mozku zatlačila do pozadí všechny pocity zděšení a výčitek. Omámila ji jako droga. Ač se zpočátku bránila, marně. Byla silnější než ona, než její vychování, tradice a snad i výčitky. Najednou jí došlo, že od této chvíle vlastně začíná konečně žít. Že jí život přihrál první pořádnou šanci. Teď si konečně může dělat, co chce, přečíst všechny ty knihy, na které neměla po léta čas, přestěhovat se z nenáviděného domu, jenž ji stejně jenom unavoval nekonečným úklidem, osvobodit se... Poprvé. Poprvé bez tyrana, jenž přeměnil její život v peklo. Nikdy takhle nemyslela. Anebo měla za jeho života strach takto myslet?

Naposledy pohlédla na to, před čím se ještě před pár desítkami minut třásla strachy. Jak je to dávno... Na hlavě mrtvého přistála velká masařka. Několikrát se prošla po ztuhlém čele tam a zase zpět. Paní Olga sáhla po ručníku a stočila ho v provizorní zbraň. Pak se rozmáchla a chladnokrevně mouchu rozplácla přímo na čele mrtvého manžela. "Myslím že teď můžeme jít," řekla klidně směrem k šokovaným policistům.