„Dva policajti prej v jedný hospodě v Dejvicích zastřelili vrchního!" nesla se vzrušeně předávaná zpráva od úst k ústům a všichni čekali, až si budou moci přečíst v novinách či poslechnout v rozhlase nebo v televizi, zda je to vůbec pravda, a pokud ano, jak k tomu všemu došlo. Žádné oficiální komuniké však vydáno nebylo. Teprve po uplynutí několika měsíců se v jednom, možná ve dvou denících objevily kdesi vzadu a na okraji stránek řádky ze soudní síně, oznamující, že vyšším vojenským soudem v P. byli odsouzeni dva bývalí důstojníci Sboru národní bezpečnosti. Ten, který držel prst na spoušti samopalu, dostal čtrnáct a půl roku s výkonem trestu ve třetí nápravně výchovné skupině, jeho společník pět let...

Je třeba spravedlivě přiznat, že zprávička hovořila o trestném činu vraždy. Nic bližšího se z ní však vyčíst nedalo. Následující vyprávění a zpracování případu se opírá pouze o fakta… Ti dva se neviděli už celých čtrnáct dní. Přitom spolu seděli v jedné kanceláři, tvořili jeden tým, pracovali na jednom úkolu. Spolu chodili do práce i z práce, spolu vysedávali v restauracích, vzájemně se navštěvovali i v soukromí. Manželka kapitána Hozingera z toho příliš velkou radost neměla. Zdálo se jí, že přítel jejího manžela, ačkoli je o několik let mladší, staršího kamaráda využívá, dalo by se říct i zneužívá a doslova diriguje. Co řekne Josef Guryča, jinak nadporučík, je pro Radka svaté. Tuhle začal v bytě zničehonic přestavovat nábytek a převěšovat obrazy. Josef prý říkal, že by to takhle bylo lepší...
 

Oba dva měli za sebou už hezkou řádku odsloužených let, nadporučík byl absolventem vysoké školy, kapitán nevydržel nápor na nervy a odešel z právnické fakulty Univerzity Karlovy jen jediný krůček před cílem. Oba byli delší dobu ženatí, oba měli rodiny. Hozinger byl otcem tří a Guryča dvou dětí.„Pojď se předvést, jak vypadáš," vítal Guryča Hozingera, který se po dovolené opět vrátil za pracovní stůl. „Mně to tu bez tebe vůbec nešlo." Hozinger odemkl trezor a vyjmul z jeho útrob objemný fascikl. Nalistoval stránky až k poslednímu zápisu. „Ale máš tu nový poznatek: Zájmová osoba se za podezřelých okolností sešla s neznámým člověkem a cosi mu předala," četl zápis. „To je přece fantastické!" „Přeháníš," mávl rukou Guryča. „Já totiž našeho člověka neviděl celou tu dobu, co jsi byl pryč. Jenomže starej pořád otravoval, že prej jsme uvízli na mrtvém bodě, že nestačí jenom snažit se, ale je nutné dosahovat výsledků ... Tak jsem tam tuhle větičku přimáznul, a měl jsi vidět, jaká byla spokojenost." Hozinger s pochopením pokýval hlavou. Nebylo to poprvé, co si takhle vysloužili pochvalu. A velice dobře věděli, že v celém tom ohromném komplexu budov bývalých vysokoškolských kolejí, sloužících ovšem už několik desítek let jako centrální pracoviště oné složky Bezpečnosti, jejíž lidé nikdy nechodili v uniformách, nejsou sami, kdo si takto počíná. Spousta popisů takzvaně zajímavých událostí se odehrála jen ve fantazii těch, kteří za pomoci tužky nebo psacího stroje vyráběli hlášení o své užitečnosti…
 

Podvod nemohl v podstatě nikdy vyjít najevo. Tedy za normálních okolností. Vždyť se zde nevyšetřovaly vraždy ani krádeže: tady se na rozdíl od kriminální služby nikdy nepostupovalo cestou od místa trestného činu k pachateli, kterého nevypátrat by znamenalo nechat běhat na svobodě nebezpečného zločince. Ničím takovým si v kolejích nikdy nikdo nemusel lámat hlavu. Jim stačilo zaznamenávat, kam šel ten či onen, co komu řekl, jak mu jiný odpověděl. Dělník nebo mzdová účetní tu zajímali jen málokoho. To už musel být velice konkrétní dělník a velice konkrétní mzdová účetní. Při bližším zkoumání by se však přišlo na to, že onen muž kdysi nebyl dělníkem a ona žena mzdovou účetní. „Tak se na toho našeho člověka zajdeme podívat teď hned," rozhodl Hozinger a utáhl si uzel na kravatě. Guryča nebyl proti. Vzal svazek, v němž před okamžikem kolega listoval, zamkl jej znovu do trezoru a odběhl přes chodbu informovat službu, že spolu s Hozingerem odcházejí za prací. Vyšli před budovu a přivřeli oči před náhlým náporem zářivého květnového slunce. Došli na roh ulice. Několik málo stovek metrů pod nimi živě pulsoval „Kulaťák", nejznámější dejvické náměstí. Dohodli se, že si dají něco k jídlu, pak se v klidu někde posadí na jedno dvě piva. Guryča poinformuje Hozingera o tom, co se na pracovišti i v jeho okolí odehrálo po tu dobu, co byl pryč. Hozinger se na oplátku pochlubí, jak se měl na dovolené. Pak uvidí. Budou-li mít ještě chuť, půjdou se skutečně podívat za člověkem, jehož už několik měsíců sledovali. V opačném případě se vrátí do kanceláře. V deset hodin dopoledne zasedli v malém bistru k barovému pultu. „Dva myslivce," poručil Guryča a oba v tu chvíli zapomněli, že šli původně na svačinu. Obrátili do sebe žlutohnědý destilát a Hozinger okamžitě objednal ještě jednou totéž. Zvedli se v poledne. Popovídali si, popili. Jít něco dělat, byť by jejich činnost mnoho lidí za práci nikdy neoznačilo, se jim už nechtělo. Vraceli se proto pomalu zpět ke kolejím. Tak došli až k restauraci „Ve studentské". Jestliže zaváhali před vstupem do otevřených dveří, pak to bylo zaváhání tak nepatrné, že si ho nikdo nevšiml. Nejspíš ani oni sami. Posadili se ke stolu hned vedle výčepního pultu. Servírka před ně postavila polévku. „Copak v půl jedné nemáš normální rohlíky a musíš nabízet takovouhle gumu?" tázal se Guryča. „Co se divíš, je hluboký pondělí," dostalo se mu odpovědi. „A pekaři posílají to, co si v pátek předpekli." „Když chvíli počkáš, předvedu ti rohlík, jak má doopravdy vypadat," chlubně se zvedl ze židle. „Vsadíme se?" vyzýval servírku povzbuzen předchozím zkonzumovaným alkoholem. Ta však už byla u vedlejších; stolů. Brala to s humorem. Proč by také ne. Radka i Pepíka zná přece personál už několik let. Seznámili se sice v jiné dejvické restauraci, ale když byla vedoucímu nabídnuta tahle hospoda, nerozmýšlel se a vzal všechny svoje lidi s sebou. S nimi se stěhovali i Radek s Pepíkem. Tvrdili, že není nad to mít v kuchyni, u výčepu a na place dobré známé ...
 

Ti však mysleli ponejvíce na sebe. Když někoho z nich, případně jejich příbuzné a přátele, přistihla dopravní služba při přestupku a vymáhala pokuty, pospíchali všichni za „svými" dvěma poldy: „Kluci, nedalo by se to nějak...

Povětšinou to šlo. Zaštiťovali své počínání vyššími zájmy, což jim sice na dopravních inspektorátech z principu nevěřili, na druhé straně se však s těmi z kolejí nechtěli dostat do sporu, který by nakonec stejně prohráli. Slova všech bývalých i současných ministrů vnitra o jednotném Sboru národní bezpečnosti, v němž jsou si všichni příslušníci rovni, brali jako frázi, která ani po stém opakování nezískala na důvěryhodnosti. Guryča a Hozinger byli nejenom z těchto důvodů v restauraci vždy vítáni. Ostatně, útratu pokaždé zaplatili, i když třebas v ten den přinesli odkudsi technický průkaz od vozidla, který švagrovi vrchního sebrali dopraváci kdesi na druhém konci republiky. Guryča sázku sice neuzavřel, přesto vyběhl ven, jako by za ním hořelo, a vrátil se snad ani ne za tři minuty se sáčkem ještě poměrně čerstvých a křupavých rohlíků, které koupil ráno cestou do práce. Jedním z nich zamával nad hlavou. Servírka zdvihnutím palce uznala jeho vítězství a postavila před každého z nich pivo. Smíchovskou dvanáctku. Hozinger se na Guryču podíval s otázkou v obličeji. Ale ten už popadl sklenici a žíznivě se napil. A tak honem následoval jeho příkladu. O dvě hodiny později, to už bylo půl třetí, přiběhl do restaurace zadýchaný muž z kolejí. Hledal Guryču a věděl, že má-li ho někde najít, pak nejspíš tady. „Josef, fofrem! Shání tě starej!" Letmým pohledem zkontroloval úctyhodný počet čárek na účtence a s předtuchou maléru pozoroval nadporučíka, jak si otírá hřbetem dlaně ústa.
 

„Počkej na mě," nabádal Guryča Hozingera. „Vyřídím to, a jsem hned zpátky." Pokynul výčepnímu, který se na něho křenil, protože si poslední piva brali rovnou od pípy, aby se Jarmilka zbytečně nenalítala. Posel, který pro Guryču přišel, si během zpáteční cesty oddechl. Nadporučík si vykračoval tak pevně a rázně, jako by pil celý den limonádu. Radek v lokálu osiřel. Po půlhodině měl chuť zvednout se a odejít. Kdo ví, jak dlouho to bude Pepíkovi trvat...

Kdyby jel hned domů, dorazí ještě poměrně ve spořádaném stavu... Jenomže utéct, když si šéf zavolal jeho kamaráda? Třeba se to všechno týká i jeho. Jak by tedy mohl zmizet? Natáhl se k pípě a podal si další pivo. Počká. Guryča se vrátil ve čtyři. Do konce pracovní doby chyběla půlhodinka. Až na chvilku po ránu ji Hozinger proflákal v hospodě ... Mávl nad tím rukou. Nebylo to přece ponejprv. Jak kamarád referoval, dostali úkol navíc. Mají navázat kontakt s jistou osobou. Kde jinde se to odehraje, ne-li zase v hospodě? Ťukli si s výčepním a všichni tři si řádně zavdali ze sklenic. „Šoupni sem tři vodky," obrátil se Guryča na výčepního. Ten ani na okamžik nezaváhal. A zase ťuknutí a zase nová runda. Pivo, vodka... Kolikáté už to bylo pivo a kolikátá sklenka vodky? Na účtu to bylo sice vyznačeno, ale dva důstojníci o množství vypitého alkoholu zcela ztratili přehled. Jejich kamarád výčepní na tom nebyl o mnoho lépe. Podle krevní zkoušky a následného výpočtu měl Hozinger o tři hodiny později v krvi přibližně 2,22 promile alkoholu, Guryča s 2,11 na tom byl jen o málo lépe. Výčepní se 2,14 promile alkoholu v krvi se držel mezi nimi. Ale abychom nepředbíhali událostem... Všechno by to nejspíš dopadlo jako obyčejně. Guryča s Hozingerem by vydrželi sedět do zavírací hodiny, pak by jim personál objednal taxíka a oni by odjeli domů. Malér byl v tom, že se ve výčepu objevila ženská. Nepřišla sem sama, ale s přítelem a vůbec nepatřila mezi atraktivní krásky, vzbuzující všeobecnou pozornost. Naopak už z prvního pohledu muselo být téměř každému jasné, že má za sebou pěkných pár let rušného života. Nic z toho však Hozingerovi nezabránilo v rozhodnutí pozvat ji ke stolu a objednávat pro ni jednu skleničku vína za druhou. Dáma nebyla nikterak odříkavá, dokonce se dala slyšet, že až to tady skončí, mohli by jít Radek s Pepíkem k ní domů. Koupilo by se pár flašek a společně by si pořádně užili… Drž zobák," vyštěkl na ni její přítel a obořil se i na Hozingera: „Mám pár let odsezenejch, tak je ti doufám jasný, jak miluju policajty. Říkám jasně: Ruce pryč od Boženy, nebo ti je přerazím!" Hozingerovi se podlily oči krví: „Ty mně budeš vyhrožovat? Ty, kriminálnickej grázle? Zatočím s tebou, že to svět neviděl!" Bývalý trestanec mlčel. Neodpovídal ani na další Hozingerovi výpady. Opilý kapitán ho proto nechal být a věnoval se dalším hostům restaurace: „Ty se seber a vypadni, jsi už dost ochlastanej," zaútočil na jednoho z nich, zatímco druhému řekl, že je vůl, podle kterého by se daly malovat obrázky do učebnic...
 

Tohle trvalo dvě hodiny. Od šesti do osmi večer. Bylo to, alespoň jak později vypověděli svědci, dosti nepříjemné, ale ještě únosné extempore. Kdo prý se s něčím podobným nechce nikdy setkat, ať raději do hospody nevstupuje. V osm večer odešel Hozinger na toaletu. Přítel ženy, kterou předtím hostil, se zvedl, jakoby na tento okamžik čekal, a vypravil se za ním. Jeho hněv ještě nevychladl. Zaútočil na Hozingera hned v chodbičce: „Tu máš do držky, fízle zasranej!" vyrazil pěstmi proti Hozingerovu obličeji. Ten, ačkoli byl větší a silnější než útočník, nezvedl ani ruce, aby se bránil. Alkohol již zřejmě vykonal svoje dílo. Po několika ranách se skácel mezi vyrovnané basy prázdných lahví. Rachot padajících přepravek a tříštícího se skla přivolal výčepního. Hozinger čekal, že se ho zastane. Pravý opak byl však pravdou: „Žádnej hnusnej policajt se mi tady nebude rvát!" vykřikl na kapitána v přítomnosti svědků, jež sem přivolal hluk. Nikdo z nich pak nestačil výčepnímu zabránit, aby ležícího Hozingera udeřil. Nechali ho, kde byl, a odešli. Po chvíli se zvedl a špinavý a zaprášený, o krvi v obličeji nevěděl, se vrátil zpět do lokálu. Servírka mu odkudsi přinesla vlhký ručník, aby se mohl otřít. Potom se posadil zpět ke svému kolegovi. Bylo dvacet hodin a čtyřicet pět minut, za patnáct minut měla restaurace zavírat. „Dej nám ještě dvě piva," natáhl se Hozinger k výčepnímu.„Policajtům nikdy," odpověděl. „Ani kdyby mi měly ruce upadnout." Na okamžik se odmlčel a pak ze sebe vychrlil: „Vypadněte a už se tu nikdy neobjevujte, hajzlové!" Měli se sebrat a odejít, jak je k tomu vyzýval. Jejich reakce však byla naprosto nepochopitelná: „Za tohle mu rozstřílíme hospodu!"

Těžko říct, koho to napadlo jako prvního, ale byl to Guryča, kdo se zvedl, aby došel do kanceláře pro zbraně. Ta však již byla dávno zamčená. Tak si vyzvedl klíče od dozorčího. Otevřel místnost i trezor a vyndal z něho Hozingerův malý samopal lidově zvaný škorpión. Pak sáhl po pistoli. Ta byla jeho. Když kontroloval zásobníky, zjistil, že ani v jednom nejsou náboje. Vytáhl proto z trezoru krabičku se střelivem a zásobníky naplnil. Obě zbraně natáhl a odjistil. Když je schovával do kapes bundy, nepatrně stiskl spoušť pistole. Místností zaduněla rána. Kulka proletěla listem květiny stojící pod oknem, pak sklem a skončila někde na ulici. Hozinger s Guryčou měli kancelář v přízemí...
 

V tu chvíli mohl být Guryča dostatečně varován. Mohl od dalšího jednání upustit. Nestalo se tak. Se zbraněmi ukrytými v kapsách opustil budovu bývalých kolejí a vrátil se k restauraci. Před jejími dveřmi stál Hozinger, který mezitím zaplatil a odešel. Další události dostaly překotný spád. Guryča už se chystal vrhnout se se samopalem v jedné a s pistolí v druhé ruce do výčepu, ale Hozinger ho v posledním momentu zastavil: „Dej to sem, na mně už nezáleží..." Se samopalem, v jehož zásobníku bylo deset nábojů, prošel celou místností až k výčepu. Zastavil se v jeho bezprostřední blízkosti. Pak namířil na výčepního a dvakrát za sebou stiskl spoušť. Do těla výčepního se zavrtalo pět kulek. Upadl za pult a už se neprobral k vědomí. Zemřel při převozu do nemocnice. V restauraci nastal zmatek, který umožnil Hozingerovi zmizet. Jeden ze svědků skočil do kuchyně a volal záchranku a linku 158...
 

Hozinger utíkal do blízkého parčíku. Guryča, který skleněnou dveřní výplní všechno viděl, se vrátil na pracoviště. Tam oznámil, že byli s Hozingerem přepadeni neznámými muži a jeho kolega v nouzi použil služební zbraň ... Dozorčímu se to nějak nezdálo, a tak již nepustil Guryču z kolejí a zavolal jeho nadřízeného. Na nedaleké zastávce tramvaje stáli dva vojáci základní služby. Uslyšeli výstřely a uviděli prchajícího člověka. Vydali se za ním. Uprostřed parku ho dostihli a povalili na zem. V ten okamžik u nich zastavil hlídkový vůz Veřejné bezpečnosti. Mladíci v uniformách už jen nasadili ležícímu muži na ruce pouta. Ten se ani nebránil, ani se nesnažil utéct.  Jenom do nekonečna opakoval: „Já jsem nestřílel, já jsem nestřílel, já jsem..."