„Byl to Čtvrtek, dělal jsem po práci něco na zahradě, když mě maminka požádala, jestli bych nezajel pro konvalinky. Domluvil jsem se se synem Jardou, vzali jsme kola a vydali se na cestu do Bažantnice, jak se u nás říká blízkému lesíku." Pan Jaroslav Křtěn určitě neznal statistické údaje hovořící o tom, že nejčastějšími nálezci mrtvých těl našich spoluobčanů „v terénu" jsou houbaři v lesním porostu. A i kdyby znal, sotva by považoval malou vyjížďku do důvěrně známé Bažantnice za něco, co ho může vyvést z míry. „S konvalinkama to moc slavné nebylo, řekl jsem si, podíváš se ke krmelci... Zkrátil jsem si cestu skrz křoví... A málem jsem šlápl na tělo mrtvé ženy!" Nikdy prý nezapomene na její tvář: „Že je mrtvá, mi bylo jasné na první pohled. Byla v obličeji silně pobledlá, u úst a u ucha silný pramen zaschlé hnědé krve... Věřte, celou noc jsem z toho nespal!"