Božena Říhová je zvířetem v podobě ženy!" končil rukou psaný anonymní leták, který kdosi vylepil 13. září 1925 v Hlucích u Zruče nad Sázavou. Autor v něm varoval všechny mládence před třicetiletou svobodnou dívkou ze samoty Kolná na okraji Hulic „Chraňte se jí jako psa, je nakažená!" strašil pamflet. Boženka Říhová, která naposledy pracovala coby služka v rodině bohatého obchodníka Bažanta z Pardubic, se o anonymu dozvěděla jako poslední. Když jí starosta leták ukázal, okamžité poznala rukopis Bažantovic Jindry. Jak by ne, vždyť obchodníkův syn býval jejím milencem.

O čtyři dny později se vracela domů se spraveným kabátkem ze Švihova od švadleny. Uviděla sedět Jindru u silnice. Vyskočil, vytáhl pistoli a namířil na ni... „Kohoutek cvakl, ale rána nevyšla," vypovídala později Boženka Říhová před soudem. „Dívala jsem se na něho a myslila si: Bože, to je lotr! Ale Bažant znovu namířil a já pocítila ohromnou bolest v ústech..." Kulka vyrazila Božence Říhové zub a skončila hluboko v čelisti. Když neuspěl s pistolí, vytáhl Bažant z kapsy saka kladivo a udeřil oběť do hlavy. „Cítila jsem, jak kost křupla, ale uvědomila jsem si, že se zbavím dalších útoků, když se budu stavět mrtvou." Upadla schválně na zem. Nebylo jí to nic platné, poněvadž někdejší amant měl v záloze ještě láhev s benzínem. Když Božence polil vlasy, vyskočila a dala se konečně na útěk. Bažant ji výstřelem zranil na noze a pak se na ni vrhl. Podařilo se mu škrtnout sirkou. Boženka se snažila uhasit hlavu vyspraveným kabátkem, který na několika místech prohořel. Moc to nešlo. Výstřely z pistole však naštěstí slyšeli sousedé Klotýnkovi. Zahnali Bažanta a uhasili hořící děvče hlínou. Ze zranění, která jí Bažant způsobil, se Boženka Říhová léčila v benešovské nemocnici dva měsíce. Proč čtyřiatřicetiletý Jindra Bažant tak hrozně nenáviděl Boženku Říhovou? Protože se opravdu nikoho a ničeho nebála. Dokonale mu tím rozvrátila jeho vnitřní svět — svět zakomplexovaného, dětinského a zbabělého flákače, který si nalezl pohodlnou životní roli. Jakou? Jindra Bažant byl pardubický Svůdce s velkým S. Ve skutečnosti si ovšem netroufl na víc než přemlouváním, sliby a výhrůžkami lámat do postele otcovy prodavačky nebo domácí služky. Úspěch měl také u profesionálek, poněvadž mu nechyběly peníze.
 

Není šprochu, aby v něm nebylo pravdy trochu - a tak to bylo i s výše citovaným plakátem. Dva roky před tím, než ho Bažant po Hulících vylepil, se Boženka Říhová opravdu nakazila kapavkou - od Bažanta. Proč mu krátce poté, co nastoupila u Bažantů, vlezla do postele? U soudu se přiznala zcela upřímně; „Byla jsem s ním celý den sama doma. Tak dlouho mě vydražďoval, až jsem se mu poddala. "Boženka pak pociťovala jisté nepříjemné bolesti, a poněvadž nebyla hloupá, zašla si v Pardubicích k panu doktoru Filipimu, který byl podepsán na receptech z Jindrova nočního stolku. „Máte kapavku," sdělil jí lékař neradostnou zprávu. „Kde jste k ní přišla?" Boženka se zdráhala říct pravdu, ale když z ní lékař vymámil, že slouží u Bažantů, významně si hvízdl. Boženka na slabocha Jindru uhodil a ten všechno přiznal. „Copak o vás se tak nebojím, ale o ty druhé!" nechal slyšet. Byl však na omylu - Boženka žádala odškodnění. Stálo ji to místo, ale nelitovala toho. „K jídlu mi Bažantovi nutili zbytky seškrábané z talířů." Lakotou byli Bažantovi, kterým patřil největší obchodní dům v Pardubicích, pověstní. Božence nezbylo než se obrátit na advokáta. Jindru Bažanta popadl doslova amok taková drzost! Ta služka nemá kouska studu a ještě po něm chce peníze! Poslal jí hysterický dopis: „Chcete mě zničiti, předpisujete si ohromnou sumu 5 000 Kč, z čehož vidím, že se mi chcete buď mstíti, nebo mne vydírati. Že nemáte kouska cti v těle, vidím už z toho, že jste šla s tou věcí k advokátovi, tedy k člověku zcela cizímu, a řekla jste mu všechno, co se stalo. Dám tento dopis přečísti i vaším rodičům, aby věděli, jakou krvelačnou šelmou je jejich dcera. Poskytněte mi alespoň lhůtu k zaplacení toho obnosu, nebo mně nezbude nic než buď odjeti do ciziny, nebo se zastřeliti." Vydíral však on a Boženka se nebála. Po dalších dala věc k soudu. Bažant vyhrožoval, že se tam nikdy nedostaví. Je příslušníkem patricijské rodiny a je pro něj nedůstojné

přiznávat se k poměru se služkou! Koncem srpna 1925, prakticky po dvou letech od nepříjemné události, rozhodl soud v Chrudimi, že Jindra Bažant zaplatí Božence Říhové odškodné ve výši 7 500 korun. Tím pádem o poměru velkého Svůdce a váženého patricije se služkou věděli všichni.
 

Věděli o Božence Říhové, ale nevěděli o dvou dalších služkách - o Máničce Šafaříková (Bažantově přímé sestřenici, Jindrův otec a Mániččina matka byli sourozenci) a Pepičce Pavelkové. Mánička všude vyhlašovala coby hotovou věc, že si Jindru bere. Pepička to moc nerozhlašovala, ale o to víc mu věřila - a jak by ne, když chodila s (Jindrovým) útěžkem, proto ji Bažantovi vyhodili, a aby nebyla na očích, ulil Jindra Pepičku už 1. září do Německého Brodu. Máničku držel ještě dál - v Tatrách, kde čekala na sňatek, jemuž prý Jindrovi rodiče nepřejí. Mezitím dokonale otřesený Svůdce dospěl k logickému závěru, že co udělala první služka (Boženka), může udělat druhá (Mánička) a nedej pánbůh třetí (Pepíčka). Další trapnosti muž Bažantova formátu nemohl připustit. Přivezl na Slovensko i Pepičku Pavelkovou. Poté týden pendloval mezi Trenčianskými Teplicemi a Štrbským Plesem. 6. září zastřelil Máničku Šafaříkovou, mrtvolu okradl a pohřbil kdesi pod Kriváněm. 9. září zastřelil Pepičku Pavelkovou, naložil s ní podobně a nahou jí hodil do Váhu. Pak se vrátil do Čech, aby si vyřídil účty s Boženkou Říhovou. Otec a syn Klotýnkovi mu třetí vraždu překazili. Musel utéci a utekl až do Prahy, poněvadž se o něm vědělo.
 

Navečer 19. záři 1925 zatkl strážník v civilu, který držel službu kousek od pražského Staroměstského náměstí, hubeného muže s knírkem. Důvod? Zaujal ho svou vyplašeností. Muž se představil jako Jaroslav Heger z Ostravy. Nalezli u něho revolver a dva lístky z úschovny na pražském Wilsonově nádraží. Jedním ze zavazadel byl koš plný dámského prádla a dalších ženských potřeb. Ke koši byl připevněn štítek s adresou: Josef Šafařík, Hrádek, pošta Bohdaneč u Pardubic. Pod prádlem ležel dopis. Dva lidé, Máňa a Jindra, komusi oznamovali, že odjíždějí za hranice a že už se nikdy nevrátí.

Do věci se vložili odborníci. Nebylo těžké zjistit, že právě výše uvedený Josef Šafařík postrádal dceru. Detektiv Louda vešel do cely se zadrženými a vykřikl: „Bažant, k výslechu!" Domnělý Heger vyskočil z postele. V tu ránu bylo policistům jasné, koho mají před sebou. Jindrovi začalo být v tom okamžiku leccos jasné. A tak nejdříve nechtěl vůbec mluvit, pak přiznal pokus o zavraždění Boženky Říhové, zatímco o dalších dvou (v té době už policejně hledaných) a děvčatech tvrdil, že je převezl do Polska.    Následovaly další výslechy, ale Bažant začal předstírat, že je blázen. A pak se v něm cosi zlomilo, nebo měl za to, že předkládá tehdejším vyšetřovatelům skvělou lest - přiznal, že svou sestřenici a domácí služku Máničku Šafaříkovou i služku Pepičku Pavelkovou zastřelil. Obě si to však přály, poněvadž si ho kvůli chudobnému původu nemohly vzít. Vyhověl jim, ale vlastní sebevraždu (kterou jim prý slíbil) odložil. Chtěl si ještě vyřídit účty s tou, která vlastně způsobila všechno jeho trápení - s Boženkou Říhovou. V čem mohla varianta vraždy na objednávku Bažantovi pomoci? Měl skvělého obhájce, doktora Rosenfelda. A plných sedm let od vzniku nové republiky ještě neexistovalo československé trestní právo. Byly novelizovány jen některé zákony. Ve zkratce: v Čechách spáchané hrdelní zločiny se soudily podle paragrafů rakouských, zločiny spáchané na Slovensku podle paragrafů uherských. Jindra Bažant dívky zastřelil na Slovensku. A podle uherského práva ten, kdo připravil o život druhého na jeho vlastní přání, nemohl být potrestán. Policie ani soud ovšem nevěřily, že by Mánička s Pepičkou chtěly sejít dobrovolně ze světa. Zvláště když pitva zastřelené nahé dívky vytažené u Boršic z Váhu prokázala, že byla těhotná. (Otec s matkou poznali Pepičku při identifikaci.) Bažant dlouho tajil, kam odstranil mrtvoly. Komisi, která ho odvezla na Slovensko, vodil vysloveně za nos. Hrob Máničky odhalil policejní asistent Hrdlička (po dlouhém a bezvýsledném hledáni na místech, kde se Bažant s obětí zdržoval) vlastně náhodou. Zaujala ho lavička sestavená poblíž potoka Suchá z kamenů. Začali je odstraňovat. Některé byly až 80 kilogramů těžké. Jeden takový těžký balvan spočíval přímo na obličeji zastřelené Máničky Šafaříková. V kutnohorské vazbě (v Kutné Hoře ho také později postavili před porotní soud) se Jindra několikrát pokusil o fingovanou sebevraždu - spolykal na radu spoluvězně hřebíky v housce, jindy sklo, pak mýdlo či roztrhaný kapesník. Jak se blížila porota, odmítal nejprve jíst a pak odmítal vůbec komunikovat. Snažil se přesvědčit své okolí, že se už naprosto zbláznil.
 

Podobně se choval i u prvního stání v květnu šestadvacátého roku. „Za celé procedury losovací seděl Bažant na lavici úplně tupě a činil dojem vyloženého idiota," má jedno novinové svědectví. Na otázky neodpovídal. Doktoru Rosenfeldovi, který svého mandanta označil za duševně chorého člověka, neschopného sledovat průběh líčení, se podařilo proces oddálit téměř o půl roku. Bažantovi jistě dalo práci po celou tu dobu nepromluvit, ale hned na počátku líčení dalšího, které se v Kutné Hoře konalo 7. října 1926, zasadil obžalovanému těžkou ránu svědek obžaloby Antonín Krejčí. Byl to Bažantův spoluvězeň, poštovní zřízenec odsouzený za zpronevěru. Vypověděl, že před čtrnácti dny vyvedli Bažanta na dvůr, kde mu on, Krejčí, nabídl cigaretu. Ta zhasla a Jindra, vášnivý kuřák, se k němu naklonil a zašeptal: „Nemáte sirku?" Správce kutnohorské věznice František Snížek načapal Jindru, který odmítal jídlo, jak se cpe koláčem od spoluvězně. Když Bažant Snížka spatřil, schoval koláč pod deku. Ostatně, obžalovaný s odmítáním jídla skončil hned poté, co se vypořádali s jeho hladovkami tím, že mu začali do krku vpravovat jídlo rourkou. Zřejmě to, příliš bolelo. A pak nastoupil známý psycholog profesor Slavík. Označil Bažanta za zcela příčetného jak v době činu, tak u soudu. Jindra Bažant je simulant! Svá pozorování odborník podepřel zajímavými detaily: když Jindru tajně pozorovali, vždycky všechno snědl: „Zejména knedlíky s povidly velice rád jídal, talíř prstem vytřel a prsty olízal. Jakmile byl však v místnosti dozorce, odstrčil od sebe i toto oblíbené jídlo. Rovněž opečené vuřty velice rád jedl a snědl jich jednou za chvíli víc než tři čtvrti kilogramu." A sebevražedné pokusy? Jakmile mu hřebíky v žaludku činily potíže, nechal se klidně operovat. I když Svůdce v posledních letech prodělal nejen zápal plic, ale několikrát kapavku, a dokonce i syfilidu (což svědčí výmluvně o úrovni jeho milostných úspěchů), nezanechalo to podle lékařů žádné stopy na jeho duševním stavu. Závěr? Jindra Bažant dělal špatně snad všechno, na co sáhl - ani pořádně simulovat nedovedl! Po tomto zdrcujícím posudku zněly argumenty obhajoby, která se opírala o první Bažantovy výpovědi, obzvlášť uboze: na Slovensko prý Jindru vylákala Mánička Šafaříková, nikoli on ji. Naléhala na něj, aby někam odjeli a tam se zastřelili. Proč mrtvou o všechno okradl, vysvětlit nedokázal. „Padouchu, kam jsi dal hodinky?" křičel na něj v soudní síni otec Šafaříkové. Pavelková prý Jindru prosila, aby se spolu zastřelili (nejprve on ji), a dokonce se prý vyptávala, zda Máňa byla mrtvá hned, nebo dlouho trpěla. Dlouho se prý s Pepičkou loučili, pak jí přitiskl revolver na spánek a vystřelil. A, světe, div se znovu - Pepička po té ráně vykřikla, aby ji políbil ještě jednou a zemřel s ní! Tak ji prý z útrpnosti střelil ještě dvakrát. Pitva obou dívek ovšem prokázala, že každou z nich zasáhla pouze jedna rána - do pravého spánku. S největší pravděpodobností vrah Marušku i Pepičku zezadu obejmul a nic netušící je zastřelil. A tak místo soucitu vzbudil odpor i Bažantův, jistě dobře pro-myšlený, dopis rodičům (před jednou z jeho nevyvedených sebevražd): „Nejsem vrahem, jak mne noviny líčí. Nechtěl jsem vraždit, měla to být společná sebevražda... Co bych si počal, kdybych po patnácti nebo dvaceti letech vyšel ze žaláře! Kde bych se uchytil jako člověk téměř padesátiletý? A vás bych mezi tou dobou jistě už ztratil. Také bez Máničky je mi těžko žíti... ''Vrah zašel v nechutnostech dokonce tak daleko, že rodiče žádal, aby mu do rakve dali místo křížku Mániččinu fotografii. Na hrob prý má být postaven jednoduchý náhrobek s podobiznami obou milenců. Byl čten ještě jeden Jindrův dopis, i když jeho adresát zůstal neznámý: „Jsem snad já jediný viník? Nikoli! Celý svět je plný darebáků a ti, kteří nad jinými zasedají na soudnou stolici, jsou třeba horšími než já. Odvrhli od sebe třeba svoji ženu, zničili ji, odvrhli dítě, prodali svoje svědomí za řádovou stužku nebo výnosný úřad. A ze svých darebáctví vycházejí dobře, kdežto já jsem odsuzován, se mnou je sehrávána komedie, plná dráždící sensačnosti pro posluchače. Tímto způsobem nevrátí porotci lidstvu znamenitou sílu, schopnou něco vytvořit." Měl pravdu, i když jistě doufal, že jako už tolikrát v životě obelstí svou dětinskou mazaností trestající ruku. Porota ho však prohlásila za úkladného vraha a soud ho odsoudil k smrti.