Hlavní menu
Přihlášení
Vyhledávání
Fotogalerie
zobrazení: 492
známka: 0
Kalendář
Anketa
Fórum
OnLine
Jedna růže červená
 |
| Předseda divizního soudu plukovník Přikryl. |
Komu ta růže patřila? Obávanému lupiči Martinu Leciánovi. Na Slovácku, kde řádil hlavně v šestadvacátém a sedmadvacátém roce, používal jednu růži čelenou coby romantické heslo. Nejčastěji, když někoho okradl, případně ještě postřelil či dokonce zastřelil. Pak se odebral do nejbližší bezpečné hospody a než zaplatil, zanechal heslo o růži naškrábané tužkou na spodní straně pivního tácku.
Proč? Rád se vytahoval, žádný jiný důvod to nemělo, stejně jako škrábanice na tácku neměla nic společného s romantickými povídačkami o novodobém Jánošíkovi... (a oni s překvapením zjistili, že jejich hostem byl sám Jura Jánošík!). Leciánovy činy měly k romantice hodně daleko, zato však trpěl spoustou mindráků. Když 8. března 1927 surově zastřelil v Uherském Ostrohu dvěma ranami do prsou strážmistra Stuchlého, nechal se odvézt taxíkem na dobrou večeři do Beinhauerovy hospody v Bzenci-Písku. Už ve dveřích to nevydržel: „Představte si, že Stuchlého někdo zastřelili" Jeden z hostů namítl: „Vždyť jsem s ním před hodinou mluvil..."
 |
| Leciánův obhájce doktor Šrot měl těžkou práci. Zachránit Martina před popravou se mu nepodařilo. |
Jenže proti kramářům, kabaretním zpěvákům a dalším šiřitelům pochybné slávy už stála v druhé polovině dvacátých let drtivá, dobře organizovaná síla - pohotový tisk. Noviny Martina Leciána nejprve proslavily líčením jeho zločinů - ale pak rozestavěný pomník rychle zbouraly: „Lecián uměl především utíkat! Ani střílet pořádně neuměl. Lidé, poděšeni pověstmi, které rostly do nezměrných výšek a šířek, viděli v každém tuláku a kapesním zloději Leciána. A tím se stalo, že spravedlnost tak dlouho hledala tohoto mravně zkaženého, lstivého a opatrného kluka, který byl všude a nikde a jehož zdánlivá nedotknutelnost stala se nakonec jakýmsi hrdinstvím v očích těch, kteří slyšeli o jeho nesčetných loupežích a vraždách, napsala o něm Národní politika v září 1927, když stál před olomouckým vojenským soudem. Je to Lecián. Výrostek, zloděj, zběh, vrtač pokladen, lupič, příležitostný vrah - a nakonec kajícník a skrček, který by se po jediné ráně pěstí rozsypal v hromádku žalostných kostiček."
Kulky uvízly ve vratech
U soudu, kde mu vyměřili nejvyšší trest, tak skutečně působil. Podepsala se na tom určitě i těžká tuberkulóza hrtanu, s níž by vydržel stejně jen pár měsíců. A přesto mu pak prezident republiky neudělil milost, s níž Lecián tajné počítal...
Ale teď už od začátku...
Nehezké dětství má na svědomí nejeden pozdější zločin a bezpochyby se podepsalo i na Martinu Leciánovi. Narodil se 31. října roku 1900 v Uherském Ostrohu v rodině dělníka. Otec se o rodinu nestará, ale jednu z vlastních dcer přivede do jiného stavu. Leciánova matka, inteligentní a spořádaná žena, z útrap nakonec zešílí. Martina, který ji velmi miluje (její fotografii nosil coby talisman), dětství zaskočí ještě jedním zvláštním způsobem - nechce ho opustit! Neroste, je drobný, malý, zkrátka skrček (přesto ho později odvedou na vojnu). S okolím bojuje po svém. U soudu připomněli jednu historku ze školy: Martin roztrhal houbu, kterou se umývala tabule. Učitel mu nařídil, aby přinesl novou. „Lecián... vlezl do židovské umrlčí komory, sebral tam houbu, kterou umývají nebožtíky, a přinesl ji do školy. Netajil se radostí, že učitele takto dvojnásob napálil"
A pak už jen klouže po šikmé ploše. Krade tolik, že ho ve čtrnácti zavřou do polepšovny a pustí ho z ní až v osmnácti. Ve dvacátém roce ho v Uherském Ostrohu třikrát soudí pro krádež… A pak přijde vojenská služba. Zběhne. Druhá dezerce mu vynáší už šestnáct měsíců těžkého žaláře. 11. září 1926 uteče potřetí, z vojenské nemocníce. Střílejí po něm, ale ztrácí se v mlze. Začátkem listopadu ho zatknou na přerovském nádraží četníci a naleznou u něho dvě pistole a revolver, náboje, uloupené šperky a aktovku se šperháky a dalším nářadím. To už má za sebou celou šňůru loupeží, při kterých střílí. Ve Vyškově na obchodníka Valáška a na strážníka Zátopku, ale nezasáhne je (později tvrdí, že je chtěl jen postrašit). V Kojetíně těžce zraní strážníka Pivného (který ho vyrušil při vloupání do kanceláře Hospodářského družstva) výstřelem do levé nohy. Celkem po Pivném vystřelí pětkrát, ale Pivný po druhé rané uskočí za vrata a pevně je drží, takže kulky uvíznou ve dřevě Lecián utíká dvorem...
O dva dny později se Martin Lecián pokusí vyloupit byt profesora Karlíčka v Přerově, ale manželé Karlíčkovi ho překvapí dřív, než stačí byt opustit. Neohrožený profesor se snaží zamknout zloděje uvnitř, avšak Lecián mu prostřelí ruku. Paní Karlíčkovou zachrání jen její zděšená prosba: „Nestřílejte, já vám nic neudělám!" Poněvadž nemá úspěch u Karlíčků, vloupá se Lecián té samé noci do obchodního domu Zapletal a Šnajberk, ale továrník Šnajberk ho vyruší. Lupič stačil otočit jen dvoje hodiny. A tak to ještě zkusí s kanceláří přerovského Hospodářského družstva, ale ke vší smůle zase s hubeným výsledkem 103 korun. Tu noc má ještě pech v místním důchodkovém úřadu, kde ho vyplaší financ Kopeček…
Devět ran na hlídače
Poté, co Leciána zatknou v Přerově, ho opět šoupnou do olomoucké vojenské nemocnice - jeho zdravotní stav je už vazný. Uvědomuje si Martin, že se tak jako tak blíží jeho konec? Je to pravděpodobné, na svobodu chce za každou cenu... 10. prosince 1926 po půlnoci se spoluvězni Szekelym a Deutschem pod záminkou, že jdou na záchod, napadnou vojína Valentu, který tu noc drží stráž. Skrček v okovech se bije jako lev... Vyrve Valentovi pušku, pažbou ho dvakrát udeří do hlavy (Já nevěděl, že jsou takoví, hájil se později Valenta) a těžce ho zraní. Pak mu sebere klíče. Deutsche vojáci chytí ale Lecián a Szekely odemknou dveře, utečou na zahradu a vydrápou se přes třímetrovou zeď... Nikdo nemá velkou chuť je pronásledovat. Dostanou se až do Čechovic a tam v jakési stodole rozbije Szekely sekerou Martinovi pouta. Znovu utíkají a znovu loupí. V Hostkovicích konečně přijdou k oblečení (Lecián utíká v nemocničním plášti) a k penězům. Druhý den začínají svou velkou a poslední šňůru... Zbraně a střelivo si opatří v Hranicích - vykradou železářský obchod. V noci střílejí v Kroměříži, kde se třikrát pokusí o vloupání... A tak to pokračuje v Bučovicích, Uherském Hradišti, ale i Košicích a znovu v Brně a Olomouci a desítkách dalších míst. Kradou, střílejí, ale kupodivu za nimi nezůstává krev. Až do 18. ledna, kdy ve Slavkově zkusí vykrást (tak jako dříve na jiných místech) Hospodářské družstvo. Probudí domovníka, jen se ozbrojí flobertkou... Strhne se přestřelka a Lecián se společníkem utečou. Po půlhodině je potká četník Edvard Hanák v doprovodu ponocného; „Kde jste byli?" Lecián po něm vypálí tři rány. První zasáhne Hanáka do břicha, ten sahá po pistoli, ale najednou mu ujedou nohy a padá na zem. l on vystřelí, ale mine. „Měl jste pocit, že vás Lecián chce zastřelit?" ptá se Hanáka, invalidního zlomeného muže, který se opírá o hůl, o pár měsíců později u soudu vojenský prokurátor doktor Sklenář. Ano. Měl jsem dojem, že mne chce zastřelit, a to již proto, že vypálil na mne i tehdy, když jsem klesl již po první ráně," odpovídá úřední mluvou četník Hanák.
Je zima sedmadvacátého roku, šňůra pokračuje. Není dne, kdy Lecián neloupí a nestřílí. U soudu se pak bude hájit tím, že chtěl střelbou jenom zastrašovat, ale verze o mizerném střelci je pravděpodobnější. Pokud Lecián někoho zasáhne, tak opravdu zblízka. 2. února provede v Brně celou řadu vloupání, až ho v chodbě Medova obchodu načapá hlídač Marčík - a poněvadž ho překvapí v úzké chodbě, odkud není úniku, vypálí po něm Martin Lecián ze svých zbraní hystericky devět ran... A to by v tom byl čert, aby Marčíka netrefil! Hlídač František Marčík je Leciánův první mrtvý.
 |
|
| Martin Lecián. Chytrý po matce, zkažený po otci. Nejeden lupič si už za jeho života po něm dával jméno, ale také jejich sláva byla víc než pochybná. Šílenec Norbert Matoška za Lhoty u Vsetína, „chtěl být tak slavný jako Martin“. Na své oběti číhal v létě sedmadvacátého roku s lasem a nožem u lesní cesty. Zavraždil mladou služku Andulku Šafaříkovou a patnáctiletého prodavače cukrovinek Karla Bartoloměje, další dvě oběti mu utekly. Četníci ho chytili přímo na číhané. | |
 |
|
|
Poslední Leciánova oběť dvaadvacetiletý voják Ferencz Kiss z Dolní Baktě u Rimavské Soboty, byl posmrtně vyznamenán za statečnost. Jeho velkolepý pohřeb měl zastřít nepořádky v olomouckých kasárnách. „ Z Bakty přišlo 13 černě oděných mladíků a tolikéž děvčat, kteří odnesli ze železničního vozu rakev na pohřební vůz, „ referovaly deníky o smutečním aktu. „ Na vratech rodného domu v Baktě byl mezi černými závoji nápis: Vítej, mrtvý hrdino!“ |
|
HIas vichřice podoba
Druhý je strážmistr Antonín Stuchlý, ale to už si Martin vylepšil mušku - mezi vraždami Marčíka a Stuchlého uplyne šest týdnů a na Leciánově kontě přibývají zranění. Fotografa Plíhala v Kojetíně dokonce Martin střelí do zad a těžce ho zraní. Stuchlý narazí na Martina Leciána na předměstí Uherského Ostrohu při pravidelné večerní obchůzce 8. března 1927. Lecián ho zná, ale strážmistr si zřejmě není jistý, a tak Martina vyzývá, aby se mu legitimovat. Byla to osudová chyba - místo legitimace vytáhne Lecián z kapsy pistoli a dvakrát vypálí. Strážmistr zůstává ležet na zemi. A Lecián loupí a střílí dál. A mění společníky. Szekely je už bůhvíkde, ale o kumpány není nouze. V Moravské Ostravě narazí Martin na kamaráda z polepšovny Emana Dedka. Ta radost! Při vloupání dvojlístku do Grunova obchodu v Novém Jičíně Lecián čtyřmi výstřely těžce zraní hlídače Ondřeje Olbricha, ale je to jeho poslední úspěšné vloupání. Dedka a Leciána zatknou policejní agenti Halíř a Kaluža 24. dubna v Novém Bohumíně. A poněvadž jsou na rozdíl od divokých střelců profesionálové, zmáknou je během minuty. Než Lecián stačí vytáhnout zbraň, zkroutí mu Halíř ruce za zády, zatímco Kaluža drží v šachu Dedka odjištěnou pistolí. Agenti Dedkova kumpána neznají. „Ale věděl jsem, že ten, kdo chodí s Dedkem, musí být pěkný ptáček," nechává se později slyšet Halíř. I když Lecián při zatýkaní hrůzou skoro omdlel." Hrůzou? Ale ano. Ve vyšetřovací vazbě šílí Martin z jednoho - po čtvrté dezerci mu podle vojenských zákonů hrozí trest smrti zastřelením! On, který tak rád střílel, se popravčí čety příšerně bojí. „Strach jeho před zastřelením je horečný, "píší Lidové noviny. Nechce zemřít kulkou, dal by raději přednost šibenici! Ta možnost tu zůstává, spáchal i takové trestné činy, za něž mu i vojenský soud může vyměřit provaz...
Ale také by ho popravit nemuseli, vždyť rozsudek smrti byl od zrodu nové republiky vykonán pouze ve třech případech. Je těžce nemocný. Když odpovídá, sípe. Hlas vichřice podoba, charakterizuje to jeden soudní zpravodaj. Když odpovídá? Na počátku přelíčení před vojenským soudem mlčí, v lepším případě říká, že si na nic nepamatuje. Simuluje šílenství, ale tak amatérsky, že předseda soudu plukovník Přikryl ani necítí nutnost povolat soudní znalce. A když si Lecián druhý den přečte v novinách, že jeho klukovskou lest stejně každý prokoukl, pomalu se rozehřívá... A opět ho zaskočí jeho vlastní slavomam: „Obviněný přestal si takřka rázem hráti na choromyslného, dovedl si vyloudit úsměv na rty, rozhovořit se rozhořčeně, když se mu odpověď nějakého svědka nezamlouvala. Ba dokonce si při výpovědi svědka Moravce, jenž pomáhal četníkům stíhati Leciána u Labské Týníce, poklepal škodolibě na čelo, naznačuje, že Moravec nemá v hlavě všechno v pořádku." Když svědek strážmistr Vojtek říká, že Leciána zatýkal pro dezerci v roce 1924 a ten se vytahoval, že utekl proto, aby mohl krást a vraždit, rozčilí se Martin: „Ať se mi dokáže, že jsem někdy říkal, že jsem utekl, abych kradl a vraždil. Já si to nenechám líbit!" „To už je odbytá věc," usadí ho předseda. „Když to nespadá do této věci, proč se o tom mluví? Sípe Lecián. Je šťastný, když ho vyzvou, aby si nasadil klobouk: „Lecián dychtivě vybírá si široký klobouk s rovnou střechou a oběma rukama s chutí nasazuje si ho na hlavu," glosují to Lidové noviny. Jako první před několika měsíci přinesly Martinovu fotografii v klobouku (po jejím zveřejnění se přihlásila řada svědků, kteří si Leciánovou fotografií z policejního archívu nebyli jisti). „Soudní síní ozývá se projev překvapení, neboť tvářnost obžalovaného se okamžitě změnila." Jak? „Pod rovnou střechou se objevila příšerně sešklíbená tvář. Kdybyste ji spatřili ve filmu, nebylo by třeba textu. Dívá se na vás lupič, jehož zbojnické oči div neuhranou ledovým pohledem." Ale samolibý Martin dlouho nevydrží nahánět hrůzu a začne se usmívat. A je drzý. Vynucuje si přestávky pro nezbytnou cigaretu, libuje si, že se o něm mluví a píše. Jenže tón soudních referátů je čím dál opovržlivější: „Mravních kazů máme v letech poválečných (je devět let po válce pozn. aut.) již tak více než dost a bylo by těžkým hříchem na mravním vývoji příštích generací, kdyby zahnízdil se u nás kult, jenž by velebil lotry a zrůdné vyvrhele lidské společnosti," přiostřila Národní politika. Ostatní noviny jakbysmet: Skrček, cynik, lidská zrůda, zbabělec, amatér nadávají mu nepokrytě. l veřejnost je jaksi rozčarována - čtenáři novin čekali vášně, dramatické zápletky, napětí... Ale čím víc se ví o Leciánových zločinech, tím větší odpor budí. Jánošík? Ne! Sprostý, otrhaný, nudný vrah! A tak se nakonec stane to, s čím těžce nemocný Martin Lecián sice počítá, ale čemu se ve skrytu duše přece jen vzpírá uvěřit: nebude zastřelen, avšak soud ho neušetří - dává mu provaz. „Máte nějakou žádost?“ ptá se předseda soudu plukovník Přikryl. „Aby byla panu presidentu podána žádost o milost," odpovídá tiše Martin Lecián.
Střelba ve věznici
Ale dřív než přijde odpověď z Hradu, dává sám Lecián veřejnosti odpověď na to, jak upřímné bylo jeho lituji. O půlnoci čtyřiadvacátého září rachotí areálem olomoucké divizní věznice střelba. A ne malá - padne pomalu šedesát ran! Tou první Lecián smrtelně zraní vojína Ferencze Kisse do břicha - když se ho před tím pokusí neúspěšně probodnout bajonetem! A pomáhá mu dezertér Kašpařík, který byl hlavním expertem přes pokladny v jeho proměnlivé tlupě, bylo velkou chybou nechávat Kašpaříka s Leciánem zavřené spolu - jak se ale osvobodili z okovů? Za 50 000 si koupili jednoho ze strážných, Tomise. Ten obstará pilník a také se nechá naoko přepadnout a spoutat. Ale pak se do cesty lupičům postaví Kiss. Škrtí ho, dvakrát ho zasáhnou bajonetem, bijí ho pažbou pušky, až Martinovi rupnou nervy a vystřelí - a tím zpečetí nejen osud Kissův, ale i svůj. Rána zburcuje další vojáky a vzápětí se strhne mela, jakou olomoucká kasárna nepamatují. Kašpařík nejprve Leciána hecuje: „Budeme si hrát na vojáky a pak se zastřelíme!" pak si však přece jen uvědomí, že by mohl vyváznout, poněvadž nemá na svědomí žádnou vraždu. A Lecián, který se bojí kulky mnohem víc než provazu, souhlasí po dvouhodinové přestřelce (byl při ní těžce zraněn odraženou kulkou zrádce Tomis), že se vzdají. Když 5. října 1927 Leciánovi oznámí, že jeho žádost o milost byla zamítnuta, zachvěje se, ale pak si poručí labužnický oběd a celou noc před popravou prokouří. Strážní ho nabádají, ať si odpočine. „Na to budu mít dost času v pekle," odbývá je. Ráno se Martin Lecián stane posledním případem proslutého kata Wohlschlegera, jehož republika zdědí po Rakousku. Sedmdesátiletý stařík se dvěma pomocníky odvede svou práci rychle. Po deseti minutách lékař konstatuje Leciánovu smrt, po půlhodině ho sejmou ze šibenice, odvezou a pohřbí na neznámém místě.
|