V červenci roku 1924 přinesl americký list Washington Herald senzační materiál ze střední Evropy pod titulkem čarodějnice odsouzena k smrti na popravišti. Celá tisková strana, kterou noviny případu věnovaly, byla doplněna kreslenými ilustracemi. Ta nejpůsobivější zobrazovala dvaadvacetiletou brněnskou vdovu Hildu Hanikovou na dřevěném popravišti připoutanou k popravčímu kůlu. Nešťastnice měla přes oči šátek, v ruce kříž a na krku oprátku.

Washington Herald označil krasavici Hanikovou zcela nesmyslně za cikánku. Napsal: „Do dnešního dne se v Československu věří, že cikánky provozuji své čáry a že jsou schopny přimět záhadné okultní síly, aby působily v jejich prospěch. Víra v čáry přispěla k rozsudku pronesenému soudem v Brně. Mladá půvabná vdova má být popravena pro své čarování." Krátce předtím porodila Hilda Haniková (jejíž případ vyvolával vášně v Československu i za hranicemi) ve vězeňské nemocnici holčičku. Uštvaná a psychicky zcela vyčerpaná pak s napětím očekávala, až se koncem srpna vrátí z dovolené Nejvyšší soud. Proč? Obrátila se k němu se zmateční stížností proti rozsudku smrti, který nad ní za vraždu jejího manžela, kapitána československé armády Karla Haniky, vynesl 3, března 1924 porotní soud v Brně. Když tehdy vrchní rada Honsig oznámil rozsudek, obecenstvo v síni jásalo nadšením a nepřehledné davy v ulicích před budovou skandovaly: „Oběste ji!" O půl roku později nad ní veřejnost už prolévala krokodýlí slzy. Vdova a matka nalezla dokonce fanatické obhájce. Manželé Bosákovi z Klatov nabídli soudu, že za Hanikovou nastoupí dobrovolně vězení a případně vstrčí své hlavy za Hildušku do oprátky. Ženy z jednoho městečka kousek od Brna odeslaly na státní zastupitelství dopis, v němž žádaly okamžité propuštění odsouzené - jinak prý ji vysvobodí samy. Vídeňský list Der Tag se obrátil přímo na československého prezidenta Masaryka s rozsáhlou žádostí o milost pro krásnou vražednici.
 

Jen přes mou mrtvolu...

Vražednici? Kapitána Haniku přece nezavraždila Hilda Haniková, ale její devatenáctiletý synovec Jan Veselý. Vylákal kapitána z posádky ve Skalických Boskovicích pod záminkou, že mu onemocněla žena, a pak ho na pěšině k nádraží střelil revolverem zezadu do hlavy. A přesto brněnský soud Veselého odsoudil k pouhým třem letům vězení, zatímco matku Hanikové Františku Charvátovou ke dvaceti letům a bývalou paní kapitánovou Hanikovou na šibenici.

Proč?

„Zdá se, že někteří Američané považují nás za poloviční cikány a domnívají se snad, že se teprve přiučujeme civilisovanému životu evropskému," reagoval tehdy podrážděně jeden český list na interpretaci případu washingtonským Heraldem. Zkarikovaný americký pohled (list navíc nesouhlasil s rozsudkem) ovšem skrýval racionální jádro - žaloba skutečně vycházela z výpovědi Veselého, který tvrdil, že mu obě ženy myšlenku na vraždu vsugerovaly, aby pak Hilduška mohla být šťastná. Do té doby prý šťastná nebyla, neboť Hanika prý měl přílišné a protivné sexuální nároky, chyběly mu peníze, tchyně (porodní asistentka) mladé manžele živila, což bylo zdrojem konfliktů a odmítal se dát rozvést. A tak dobrý Jan nátlaku příbuzných přece vyhověl. (Koupily mu prý pistoli, souhlasily, že po vraždě spáchá sebevraždu, a nadiktovaly mu dopisy na rozloučenou: „Zemřu, jsem nespokojen, zastřelil jsem ho, že ji mám rád, chtěl jsem jí prospěti!" Stále ho uháněly, jestli už Haniku zastřelil.

 

„Dej mi revolver, zastřelím se sama!" křičela prý Hilda po jednom z nezdařených pokusů, kdy Veselý dostal strach vytáhnout na Haniku zbraň.) Po zatčení bral všechnu vinu na sebe, ale když zjistil, že Hilduška udržovala poměr s různými brněnskými osobnostmi (na policii mu řekli, že si nechá od pánů sahat pod župan), otevřely se naivkovi oči a neměl už důvod, aby nevylíčil vše podle pravdy.

Tak tedy - očarovala Hilda Haniková Jana Veselého? l někteří z těch, kdo jí chtěli pomoci, tvrdili, že to je možné. V té souvislosti se dokonce v tisku objevil termín erotické nevolnictví, ačkoliv Veselý k milencům Hanikové zcela určité nepatřil. Autor ukrytý pod značkou (že by pomocník jejího obhájce Štěpána doktor Goller?) napsal o vrahovi: „... on je pořád ještě tím venkovským hochem, prostým, neobratným, v ošumělém obleku. Vidí, jak se jeho Hildušce dvoří lidé, stojící společensky nekonečně nad ním. Doktoři, důstojnicí, úředníci - každý je rád, když se paní kapitánová na něj podívá, a tato dáma mu přiznává právo bratrance. Dá mu pusu, když přijde a když se loučí, dává se od něho hladit, místo mu opatří a je vůbec k němu hodná a laskavá. A on, on k ní chová celé moře citů, jež ani sám nedovede označit. Má ji rád, je jí oddán. Velikonoce - mrskačka. Kapitán Hanika škádlí svou ženu, honí ji po zahradě. Veselý se dívá - najednou skočí, nic netušícímu kapitánovi vyrve pomlázku z ruky a volá: „Nebij ji, jen přes mou mrtvolu se dostaneš dál! „...ale psycholog by nám řekl leccos zajímavého o autosugesci a podvědomé žárlivostí, jež také mohla dohnat Veselého ke zločinu."
 

Trápil se a žárlil ovšem i Hildin manžel. Dlouho trvalo, než přistoupil na myšlenku rozvodu, i když Haniková s matkou před ním zmizely na radu advokáta z Brna do Čech (v Nosákově, u příbuzných, potkaly synovce Jeníka Veselého, odvezly ho do Prahy a opatřily mu zaměstnání). Nosákov se jim brzy omrzel - Františkovy Lázně, Mariánské Lázně, Praha a tam hotel Paříž, to byla ta pravá místa. Kdo to všechno financoval, když v Brně měly obě dámy hluboko do kapsy? U soudu se objevila jména pražské i brněnské honorace - inženýr Vavrouš, lékař doktor Schück a další. S nimi se, co se týče možností, kapitán Hanika opravdu rovnat nemohl. Deptalo ho to a dokonce si založil deník s názvem: Mé manželství, jeho vznik a neštěstí. Napsáno k vysvětlení a výstraze druhým. Spisek se stal jednou ze senzací procesu a Hanika v něm mimo jiné napsal: „Největšího nepřítele měl jsem v Charvátové. Hildě bylo 19 let, já byl poručíkem a plat mi nestačil. Hilda tvrdila, že nám matka pomůže, a já spoléhal, že budu povýšen. Na všechno dělá si matka právo... Dělala mi výčitky, že nemohu Hildě koupiti dosti toalet... Vzdor všem nepříjemnostem miloval jsem Hildu a miluji ji... Jsem náruživý, ale ne zvrácený. Ona však byla chladná, nervosní a domýšlivá. Nevím, jestli jenom vůči mně, ale myslím, že to s ní není nějak v pořádku." O kus dál Hanika uvedl: „Jsem odhodlán k nejhoršímu, totiž k rozvodu." Napsal manželce, že s rozvodem souhlasí. Haniková dopis ztratila. Byla to osudová chyba.
 

Opět šibenice

Jaký význam mohlo mít kapitánovo psaní? Zásadní. Věděla-li Hilda Haniková, že manžel souhlasí s rozvodem, mělo pak smysl navádět Veselého k vraždě? Dodatečné nalezení dopisu bylo hlavním důvodem ke zmateční stížnosti, kterou Hilda Haniková adresovala Nejvyššímu soudu. A další důvody? Veřejné mínění zpracované novináři (jen pražských bylo v Brně akreditováno dvanáct a brněnské Lidové noviny měly u procesu rezervován celý stůl - pozn. red.) udělalo prý z Veselého nevinného a svedeného chlapce. Ten však vzal původně celou vinu na sebe. Výpověď začal rafinovaně měnit, až když se na policii dozvěděl, že Hanikovou viděli z okna protějšího domu, jak se muchluje se svým přítelem doktorem Schückem.

Haniková prý také neměla důvod kupovat Veselému zbraň kvůli plánované vraždě - v bytě byl revolver jejího manžela. Synovec dostal zbraň proto, že se bál chodit v noci neozbrojen. Haniková ji s ním šla koupit, další známý k tomu zapůjčil svůj zbrojní pas a dokonce Veselého učil střílet. Ostatně, Veselý se revolverem všude chlubil i po vraždě a střílel s ním do terče ještě krátce předtím, než ho zatkli. Tedy -žádné tajnosti kolem revolveru. Dále Haniková uvedla: „Vím, že mám na sobě těžkou vinu, že jsem nešla hned po zprávě Veselého o tom, že Karla zastřelil, to oznámit policii, ale kdo dovede vystihnouti můj strach, když poznala jsem, že ho zastřelil revolverem, který jsem mu koupila, a že tedy mohu míti s vraždou těžké zápletky, ten pochopí, že pro mne nezbývalo nic jiného, nežli o věci pomlčeti." Pomlčely spolu s maminkou. Veselému vnutily stovku a poslaly ho na Slovensko.

Co ještě obviněná namítala? Jeník ji prý stále sváděl a nebyl zřejmě panic, za něhož se prohlašuje (při zatčení u něj byly nalezeny prezervativy), zabíjející kvůli čisté lásce. Prostě - Veselý byl k vraždě, jak přiznal, už dávno rozhodnut a pak všechno shodil na obě ženy. "A přesto Nejvyšší soud (který operoval hlavně tím, že se původně přiznala, zatímco ona namítala, že to udělala ze strachu) na návrh generálního prokurátora doktora Minaříka zmateční stížnost v celém rozsahu zamítl. Koncem čtyřiadvacátého roku chyběl Hildě Hanikové na šibenici už jen krůček.
 

Manželka a prostitutka

Odpovídaly vynesené tresty skutečné vině obžalovaných? Odpovídaly jejich charakterům? Měla Hilda Haniková na vraždě manžela opravdu největší podíl? Výše citovaná charakteristika erotického nevolníka Jeníka Veselého zřejmě předběhla svou dobu - v téměř sedmdesátiletém odstupu se však jeví jako nejpravděpodobnější klíč k celé události. Před zamindrákovaným nehezkým chlapcem nebylo třeba cikánských kouzel, zaříkávání či uhranutí. Rád, opravdu rád se při každé příležitosti vytahoval a revolver v ruce z něj činil ve vlastních očích hrdinu a rytíře. Zabil zlého draka a očekával tu nejsladší odměnu: vysněnou princeznu. A u snílka opravdu mohlo stačit málo, aby se princezna změnila v odpornou čarodějnici. Kdo ví? Možná ho stačilo popíchnout?

A co matka Charvátová? Za co může a za co nemůže? Krátce poté, co se Hildě narodilo Hanikovo dítě, sepsala pro noviny elaborát, který nazvala Má zpověď. Jedno z ní lze pochopit rychle: největší trauma Hildina mládí byl pocit, že ji matka málo miluje. Františka Charvátová, ve snaze udržet si milence, odháněla od sebe pubertální dceru, kam se dalo, dokonce až do Uher. Nakonec si Hilda vydupala návrat a stala se prodavačkou ve firmě Gramophon. Tam se seznámila s budoucím manželem, ale ten se mamince pranic nelíbil! Sháněla jí lepšího, jenže Hilda si prosadila svou. „...a tak započaly denní mrzutosti, Hanika přijížděl asi dvakrát týdně domů a já mučena obavou, aby se mé štěstí nerozplynulo, jsem obskakovala obě strany jako šílená. Jednoho dne spustila matka na mého dosud milovaného Haniku nadávky, ba dokonce mi řekla, že dělám Hanikovi "štrozok" a že si mne vzal Hanika jen proto, aby mne měl pro svou potřebu a aby se zaopatřil. To mi utkvělo v hlavě a já na to musela dnem i nocí myslet."

Byl to patrně i jeden z důvodů její frigidity - milovala se s manželem a trápila ji stejná myšlenka jako v dětství: zase dělám něco, zač mě maminka nebude mít ráda. A pak to došlo tak daleko, že se od matky nechala vydírat. Jak? Za zkažený život se jí musela odvděčovat - prostitucí. „Byla jsem nucena poddati se panu X., poněvadž moje matka chtěla míti látku na zimní kabát." Nebo: „Matka si v Praze chtěla koupit boty. Než jsme však jely, musila jsem napsati ing. Vavroušovi, že mu dám věděti, až budu v Praze." Takovému životu by manžel opravdu překážel. Při dceřině závislosti na matce nebylo pro Charvátovou nic snazšího než Hildě vnutit názor, jakým omylem je manželství s nezodpovědným chudákem.
 

Proč Hilda Haniková veřejně přiznala, že byla manželovi nevěrná, dokonce zvlášť opovrženíhodným způsobem? Lze to přičíst jak duševnímu stavu, tak i touze nalézt původce všeho zla. A také se už leccos vědělo o jejích avantýrách. Například doktor Schück poměr s Hildou u soudu nezapřel. Brněnská Rovnost „Každý tulák by se ženy, kterou měl rád, zastal před soudem lépe než tento graduovaný pán." A nakonec ještě jednou vášně. Už na březnový proces se prodávaly načerno vstupenky za neuvěřitelné sumy. Z tehdejšího zpravodajství: „V druhém poschodí stojí fronta, jaké ani za války nebylo viděti: dámy v elegantních kožiších, brilianty v náušnicích a zvláštní krutý výraz v obličeji... Asi 150 je jich a jen 5 mužů - vesměs svědci." Není pochyb, že hysterii této klaky podlehla jak porota, tak předseda soudu Honsig. Obžalovaná v sedmém měsíci těhotenství musela například celou dobu stát. Zaujatý Honsig se posmíval jejímu stavu, přestože několikrát omdlela.

Během procesu vycházela zvláštní vydání novin plná neskutečných historek. Hildegarda vstoupila do kramářských písní i laciných detektivek. Jakmile však přivedla na svět dítě, nastal obrat. Všechna utrpení jí připsali k dobru. Proces s Hanikovou nepatří ke světlým stránkám českého soudnictví. Hned na počátku soud podlehl nátlakům. Pak se justice snažila zachránit zatvrzelou neústupností svou tvář. Tlak veřejného mínění rozsudek nakonec zvrátil. Prezident Masaryk udělil v lednu 1925 Hanikové milost a trest smrti změnil na dvacet let těžkého žaláře. Dítě si vzala do výchovy rodina obhájce doktora Štěpána. O dva roky později zemřela Hilda Haniková ve vězení na tuberkulózu. Když ji v Brně pohřbívali, začínal měsíc lásky. Davy přitom zdemolovaly hřbitov.