Leopoldovská tragédie nemá v dějinách našeho vězeňství obdoby...

Sedm vězňů brutálně zavraždilo během dvacetihodinového útěku pět lidí. Nejmladší oběti bylo třiadvacet let... Umluvil jsem jednoho z příslušníků, který hlídal Polgáriho. Tibor Polgári ležel připoutaný řetězy k lůžku v pokoji hned vedle něho. Střežili ho ve dne v noci tři muži s ostře nabitými zbraněmi. Šel z něho strach, i když prodělal před pár hodinami těžkou operaci. Přišoupl jsem si stoličku. Čekal jsem nějakou reakci, až si mě všimne. Nic. Nepohnul ani hlavou. Stálo vám to všechno za to? Kolik lidí jste za sebou nechali nadosmrti nešťastných? Kolik bolesti. Náhle otevřel oči a vrhl na mě pohled, na který nikdy nezapomenu. Byla v něm jakási pudová nenávist. Ne přímo proti mně, ale proti všemu. Vypadni, hajzle. Jediné, čeho lituju, že jsem tě včera na silnici taky nezabil. Jozef Snopek, hajný, který se jako první s uprchlíky setkal a zaplatil za to rozbitou tváří, si přitáhl peřinu na nemocničním lůžku až přes prsa, jako by ho pokaždé, když si na ty hrůzyplné okamžiky vzpomene, roztřásla zimnice. "Proboha, co to je za lidi?"

Necelé tři měsíce po vraždě...

Ošetřovatelka v blackburnské dětské nemocnici Humphreyová pravě v kuchyňce svého oddělení připravovala nádobí na snídani, když ji vyrušil dětský pláč. V pokoji se šesti postýlkami se probudil malý Michael Tattersall, který sebou ve spaní divoce házel a udeřil hlavou do jedné z tyče ohrádky kolem své postýlky. Ošetřovatelka Humphreyová chlapce uchlácholila, počkala, až usne, a pak ještě tiše zkontrolovala všechny ostatní nemocné na pokoji. Nejdéle se zastavila u své oblíbené pacientky, čtyřletý June Devaneyové, která se vyléčila ze zápalu plic a na druhý den měla jít domů. June, byla na svůj věk velké dítě, byla milá a hravá, každý ji tu měl rád. Ve dvě hodiny po půlnoci slečna Humphreyová opět uslyšela z pokoje pláč.