Přihlášení

Přezdívka:

Heslo:




Registrace | Info
Zapomenuté heslo

Vyhledávání


Vyhledat text

Fotogalerie

Staňkov.
Cesta od kempu Oáza směrem k Hospodě.
zobrazení: 856
známka: 1.00

Kalendář

<<  Březen  >>
PoÚtStČtSoNe
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31     

Anketa

Věříte na nadpřirozené bytosti?

Ano! (371 hl.)
 
Ne! (287 hl.)
 
Nevím! (179 hl.)
 

Celkem hlasovalo: 837

Fórum

02.06. Trest smrti
Souhlasím!!
Originál vložil Jirka Sych
Dobrý den,
my ... »


16.04. Trest smrti
Mnohé případy, které se dějí si zaslouží trest smrti, ale celkově js ... »

04.03. Trest smrti
Dobrý den,
myslím, že trest smrti na jasně prokázané případy v ... »


OnLine

nikdo

Kriminální příběhy

Leopoldovská tragédie

Lesník Jozef Snopek v trnavské nemocnici, který unikl smrti jen o vlásek.
Leopoldovská tragédie nemá v dějinách našeho vězeňství obdoby...
Sedm vězňů brutálně zavraždilo během dvacetihodinového útěku pět lidí. Nejmladší oběti bylo třiadvacet let... Umluvil jsem jednoho z příslušníků, který hlídal Polgáriho. Tibor Polgári ležel připoutaný řetězy k lůžku v pokoji hned vedle něho. Střežili ho ve dne v noci tři muži s ostře nabitými zbraněmi. Šel z něho strach, i když prodělal před pár hodinami těžkou operaci. Přišoupl jsem si stoličku. Čekal jsem nějakou reakci, až si mě všimne. Nic. Nepohnul ani hlavou. Stálo vám to všechno za to? Kolik lidí jste za sebou nechali nadosmrti nešťastných? Kolik bolesti. Náhle otevřel oči a vrhl na mě pohled, na který nikdy nezapomenu. Byla v něm jakási pudová nenávist. Ne přímo proti mně, ale proti všemu. Vypadni, hajzle. Jediné, čeho lituju, že jsem tě včera na silnici taky nezabil. Jozef Snopek, hajný, který se jako první s uprchlíky setkal a zaplatil za to rozbitou tváří, si přitáhl peřinu na nemocničním lůžku až přes prsa, jako by ho pokaždé, když si na ty hrůzyplné okamžiky vzpomene, roztřásla zimnice. "Proboha, co to je za lidi?"


Lesníkovo roztřílené auto, ve kterém vězni prchali a z něho? také stříleli ...
Jak se podařilo vězňům přesvědčit jednoho z příslušníků SNB, aby přešel na druhou stranu mříže, to se pravděpodobně nikdy nedovíme. Vězňové si mohli vymyslet cokoli, požár na cele, nevolnost některého z vězňů, fingovat rvačku... Jakmile se příslušník ocitl na druhé straně katru, vrhli se na něj vězňové s noži, které si vybrousili v dílnách, srazili ho několika bodnými ranami k zemi a odtáhli do koupelny. V té chvíli muž ještě žil. Zemřel na vykrvácení. Vězňové, zatím s největší pravděpodobností jen dva, se zmocnili klíčů od mříží a přešli do horního poschodí věznice. Tam narazili na další dva příslušníky. Tentokrát nože nepoužili. Pouze dozorce vysvlékli ze stejnokrojů a pečlivě svázali. Jejich uniformy si oblékli. Nezapomněli ani na takové detaily, jako služební čepici, tašku, jeden z vězňů si dokonce nasadil dozorcovy brýle. Oběma přepadeným zachránilo život právě to, že vězňové potřebovali jejich uniformy čisté, nepotřísněné krví... Pak uprchlíci bez váhání přeběhli ke vchodu. Strážný zmáčkl tlačítko elektrického zámku. Nestačil vydat ani hlásku. Podřezali je jako kuřata, řekne nám s odporem později jeden z vyšetřovatelů. Dalo se útěku vězňů předejít? Včera jsme se s předsedou vlády panem Čarnogurským shodli, že společnost nemá v této době příliš zájem investovat do vězeňství. Kdybychom byli dostatečně technicky vybaveni, nemuselo k tomu dojít, řekl nám ředitel leopoldovské věznice pplk. Stanislav Čížek. DRAMA POKRAČUJE: Vězni a rukojmí vyšli z věznice na nedalekou křižovatku. Zamávali na první auto. Řidič v domnění, že je to policie, zastavil. V autě s ním seděla těhotná žena. Jeden z uprchlíků se chystal oba zastřelit, ale pak si to rozmyslel. Byl to první a poslední projev lidskosti během dvaceti hodin útěku. U motorestu Kamenný Mlýn vězňové havarovali. Na pomoc jim přišel už zmíněný lesník Jozef Snopek. Když uviděl, že z havarovaného auta vylézá sedm mužů, z nichž některým pod pláštěm uniforem plandaly vězeňské šaty, pochopil, s kým má tu čest. Utéci neměl kam.

práp. Milan Černý

npor. František Sloboda

stržm. Marián Zenner

nstržm. Milan Galbavý

stržm. Igor Jošt

Vrah Harvan

Vrah Polgári

Vrah Duda

Vrah Bajger

Vrah Fedák



Hlavní brána věznice. Chvíli jsme se dohadovali, jak jim můžu pomoci. Já dělal, že jsem si ničeho nevšiml. Kolem dokonce projelo jedno auto, chtělo také zastavit, ale jeden z vězňů je poslal dál. Pak mě Polgári udeřil pažbou samopalu do obličeje. Klesl jsem na silnici. Jak jsem tam ležel dlouho, nevím. Najednou cítím, že mě někdo zvedá a vleče k příkopu. Byl to takový mladý blonďák, zdál se mi ze všech nejpřístupnější. Hlaveň škorpiónu mi opřel o krk. Tak to je konec, blesklo mi hlavou. Asi se rozhodl, že mě zastřelí na náspu, aby to všichni viděli. Jako ve filmu. Podařilo se mi vyškubnout. Moc si toho nepamatuji. Jen že jsem utíkal k motorestu. Jestli po mně stříleli, nevím. Z motorestu jsme volali policii... Dostali jsme hlášku od obyvatel, že se ve stohu u Žižkova něco hýbe, vypráví mjr. Ladislav Žinčík, zástupce velitele leopoldovské policie. Vzal jsem pár chlapů, za námi jel obrněný transportér a jednotka rychlého zásahu. Vyrazili jsme transportérem vrata blízkého statku a křičeli, ať se vzdají. Byli jsme rozhodnuti spustit palbu při prvním výstřelu. Naštěstí jsme je asi tak vyděsili, že jeden vylezl nahoru a zamával bílým tričkem. Potom ho však odhodil a začal prchat po poli. Pustili jsme na něj psy, kteří ho hned zadrželi. Ostatní spořádaně vyšli. Víc starostí nám dělali příslušníci SNV, které jsme museli držet v pořádné vzdálenosti od zadržených. Co kdyby se některý z nich neovládl. Přeci jen, zabili jim pět kamarádů. Čtyřicet procent naší klientely tvoří vrahové, šestadvacet procent násilné trestné činy, uvedl ředitel leopoldovské věznice. Ministr spravedlností SR Marián Posluch se nechal v souvislosti s kauzou Leopoldov slyšet, že v některých, hlavně starších věznicích mají vězni možná lepší podmínky než jejich strážci. Leopoldovské ulice zejí prázdnotou. Městem stále vládne zděšení a strach. Jen před smutečním tablem, umístěným na náměstí, stojí hlouček. Měli je postřílet, utírá si kapesníkem oči asi padesátiletá žena. Mariána znám. Bylo mu třiadvacet. Měl se ženit, před třemi měsíci se vrátil z vojny. Vrátil se pro smrt. Jednoho dne tady utečou všichni a vyvraždí celé město. Ostatní uhýbají očima, ale mlčky souhlasí. I oni mají strach. Poslední události ukázaly, že právem.

| Vydáno dne 09. 03. 2010 (1797 přečtení) |
[Akt. známka: 3,00 / Počet hlasů: 2] 1 2 3 4 5
| Zdroj: neznámý časopis |

Jste pro opětovné zavedení trestu smrti?

Ano! (Počet hlasů: 151)
(71.56 %)

Ne! (Počet hlasů: 11)
(5.21 %)

Nevím! (Počet hlasů: 0)
(0.00 %)

Jen na jasně prokázané případy! (Počet hlasů: 49)
(23.22 %)



Celkem hlasovalo: 211