V tom malém slezském městečku čas desítky let spal, ale teď jako by se snažil všechno dohonit. Na rozpraskaně šedivých budovách, z větší části ještě po Němcích, vykvetly reklamy nových firem, z větší části také německých. Lidé se na ulicích brodili ohavnou břečkou z tajícího sněhu a jedů okolních hutí.

Děti došly na prosincovém kalendáři až k číslici 23 a brzo, brzičko - Štědrý den. Muži pili ještě o hodně víc než jindy, protože svátky v kruhu rodinném pro ně znamenaly nanejvýš pár lahvových piv. Ženy procházely obchody bez front a nadávaly stejně svorně jako před pár lety ve frontách: "Vždyť jsme na tom vlastně, paní, úplně stejně. Dřív bylo všechno laciný, ale nebylo to k sehnání. Teď jsou zase obchody nacvaknutý zbožím, ale já na ně nemám..."

Zakouřenou předvánoční idylku rozťala den před Štědrým večerem zpráva, která otřásla i nejstaršími pamětníky. Maloměsto se zachvělo, čtrnáctiletý syn jednoho z místních celníků, Wojtek, byl po smrti! Prý ho našla vlastní matka a museli jí odvézt do blázince!

Poštovní doručovatelka se měla co ohánět. Datum na kalendáři oznamovalo jeden ze dnů, v němž se roznášejí důchody. Těch schodů, pomyslela si, ale protože to byla pošťačka tak říkajíc déle sloužící, bez reptání nacpala do objemné brašny plné dopisů a jiné korespondence ještě všechny peníze určené k dnešním výplatám a vyrazila do ulic.

Zpočátku šlo všechno jako obvykle. Někdy měla pocit, že ji staří lidé vyhlížejí z okna, nebo dokonce stojí od rána za dveřmi, protože ty se mnohdy otevřely ještě dřív, než stiskla tlačítko zvonku. Jako obvykle také dopadla v jednom domě na Mírovém náměstí. Otevřela jí paní Jandáková, podepsala svůj lístek a dál natahovala ruku, aby přijala důchod i pro manžela. "Je mi líto, paní Jandáková," vysvětlovala jí doručovatelka, "ale už posledně jsem vám říkala, že můžete podepsat a dostat manželovy peníze nanejvýš třikrát po sobě.  A to bylo minulý měsíc. Teď už si je musí převzít sám. "Kdyby to jenom trochu šlo," povzdechla si Jandáková, "Vždyť on už skoro půl roku nevstal z postele. Víte, jaké by to pro mě bylo vysvobození, kdyby se mohl postavit na nohy a dojít si třeba na záchod nebo pro tu mizernou penzi"? Doručovatelka s účastí pokrčila rameny. "Já vám to věřím, paní Jandáková, ale mám svoje předpisy," "Na starý lidi dneska každej kašle, posteskla si žena ve dveřích, "Hlavně že se dodržují předpisy. Vy ani netušíte, milá paní, kolikrát jsem já, když jsem ještě jako sestra sloužila ve špitále, porušila předpisy, když jsem si byla naprosto jistá, že to chudákům pacientům pomůže. Pošťačka nervózně přešlápla z nohy na nohu, "Tak dobře. Tady mi, podepište převzetí. Ale jak říkám, tentokrát to bylo skutečně naposledy..." Odpočítala několik bankovek, podala je Jandáková a hleděla rychle odejít. Přesto ji pronásledoval divný pocit, že dělá něco, co nemá. Dole na chodníku se zatvrdila: Víckrát jí tu penzi pro manžela nedám. I kdyby si měla stěžovat třeba na ministerstvu!

Niku Achaba se opíral zády o vanu. Hlava mu visela dolů. Vypadalo to, jako by si v této nepohodlné poloze po příchodu z hospody na chvíli schrupnul. Teprve když se policisté pořádně rozhlédli, všimli si pod tělem velké krvavé skvrny zasahující až někam hluboko pod vanu. Komisař sáhl nešťastníkovi na krční tepnu. Pro jistotu. Tělo už začínalo nemilosrdně tuhnout. Náhle se i hlava mrtvého zvrátila přes okraj vany. Všichni přítomní podvědomě uhnuli pohledem. Nebylo to nic příjemného. Obličej byl plný zaschlé krve. Krev ztuhla a vytvořila na kůží jakousi posmrtnou masku. Komisař si všiml, že vytékala z velké rány na temeni. Otočil se ke zhroucené manželce. Ne, nechtěl se na cokoli vyptávat, alespoň ne v tuto nevhodnou chvíli, na otázky bude později ještě času dost, ale přesto mu okolnosti nedaly, aby sílu nevyřčeného vložil do svého pohledu. Sám byl překvapen její reakcí. Paní Olga náhle jako by zmobilizovala poslední zbytky duševní a fyzické sily, uhladila si pomuchlanou květovanou zástěru, která se už ani tady na maloměstě příliš nenosí, a zvedla zaslzené oči. Bylo v nich tragično okamžiku, ale ještě něco, čemu policista nerozuměl. Ano, já to udělala. Jenom já. Je to lepší pro nás pro oba. Za nic ale nemůžu, jednala jsem v afektu. Zabila jsem ho touto vařečkou. Všichni strnuli nad nezvyklým přiznáním. Paní Olga vytáhla zpoza vany asi půlmetrovou vařečku, jaké se používají na vyvařování prádla. Technik se jí iniciativně chopil. I laik však rozeznal na vyběleném dřevě zřetelné krvavé stopy, které svíraly jako krunýř několik lidských vlasů. Nebylo pochyb, komu ještě před pár hodinami patřily...