John McKenzi se narodil ve státě Nebraska v roce 1900. Rodiče záhy poznali, že chlapec přisel na svět hluchý, slepý i němý. Fyzicky však dobře prospíval, rychle povstal z kolébky a naučil se chodit, i když mu ještě nebylo ani osm měsíců. Stav chlapcových smyslů naplňoval jeho rodiče děsem. Pocházeli ze skrovných poměrů. John byl už sedmým dítětem v řadě, předchozí potomci se rodili vždy zcela čiperní a zdraví. John pobýval doma se svými sourozenci, kteří ho často využívali jako předmět své zábavy či obživlou loutku. Neplakal, netrpěl a i fyzickou bolest snášel překvapivě dobře. „Stále nám připadá, že má docela dobrou náladu," říkali o Johnovi rodiče. Svět poznával malý John výhradně hmatem, který měl až nepřirozeně vyvinut. Dokázal nalézt špendlík na podlaze, aniž by se podlahy dotkl. Cítil totiž na dálku přítomnost kovu a jeho prsty sebraly špendlík ze země stejně neomylně, jako když sýkorka sbírá housenku z kmene stromu. Hmatem poznával, zda se jeho sourozenci usmívají či se tváří zle, a přitom se jejich obličejů ani nemusel dotknout. Šátral před sebou rukama a na vzdálenost dvaceti třiceti centimetrů „sbíral" svými citlivými prsty potřebné údaje o stavu lidského světa. Chodil ulicemi města bez slepecké hole. Pravou rukou zaměřoval vše, co se nacházelo několik metrů před ním, levačka mu sloužila k mapování terénu po stranách těla. „Slyšel" přijíždět automobily, ustupoval před cválajícími spřeženími, „viděl" pohyby svých bližních na vzdálenost několika metrů. McKenziovi byli velice chudí. Otec pracoval na statku jako kočí, matka se živila opravami oděvů svých bližních. Lékařskou péči ani pobyt ve slepeckém ústavu si pro postiženého synka nemohli dovolit.

Naše Země a vesmír existují bezpochyby pět či šest miliard let. Zdá se to nepředstavitelně dlouhá doba, avšak jen z hlediska pomíjivého lidského života, jenž končí, sotvaže se zrodil. Z hlediska vesmírných hodin, které tikají někde mimo naše chápání, je to čas krátký. Pět šest miliard let se objektivně jeví spíše jako rychlý proces zrání hmoty, jejíž produkty zdaleka ještě nevychladly.

Pozemské hodiny stvořil člověk, aby vyjádřily zanedbatelnost jeho života. Kosmické hodiny jsou zajisté časomírou objektivnější a vesmír je podle nich mlaďounký jako panna. Slunce neustále vysílá do kosmu nepředstavitelné množství tepelné a světelné energie a zahřívá i naši planetu. Země má ovšem svoje vnitřní teplo, které jednoho dne nepochybně zmizí stejně jako sluneční záře. A pak možná dojde k dalšímu přetransformování hmoty a zřejmě i k novým velkým třeskům, z nichž snad povstanou nové vesmírné soustavy a třebas i nové formy života.

Deset či dvacet tisíc let, v nichž se vyvinul civilizovaný člověk, jsou z hlediska času pouhým kmitnutím vesmírného oka. Člověk, jehož mozek je na rozdíl od živočichů s vyšší nervovou soustavou nedokonalý tím, že svého majitele staví do protikladu se svým okolím, nepůsobí ve vesmíru dlouho, zanechává v něm však velice nepříznivé efekty. Lidstvo se odjakživa pyšnilo tím, že spoutalo či spíše znásilnilo přírodu, poručilo větru dešti, dobylo vesmír, vyrvalo ze země bohatství nerostů a využilo energetické zdroje. Jednoduše řečeno, chovalo se nesmiřitelně agresivně ke svému okolí. Pálilo, vykořeňovalo, ničilo - a v této činnosti si vede stále agresivněji a s neutuchající silou, kterou probudila takzvaná vědeckotechnická revoluce.

Na televizní obrazovce se objevila tvář známého muže. Za jeho zády bylo vidět velký odznak kriminální služby.

„Co se stalo majore?" ptali se ho někteří lidé hned na chodbě před studiem, neboť dobře věděli, že krádeže jízdních kol nikdy nehlásí, že i běžnou pátrací rutinu přenechává podle předem schválené dohody svým kolegům v uniformách; v civilním saku a s mírumilovným výrazem ve tváři hovoří o událostech zcela mimořádných, jež mu vynesly označení posel špatných zpráv.

„Pohřešovaná studentka," odpověděl, aby si snad nemysleli, že se s nimi nechce bavit. „Krásná ženská."  O chvíli později viděly její fotografii milióny diváků v celé republice. Relace Federální kriminální ústředna pátrá měla vždycky vysoké procento sledovanosti.

„Podle toho, co zjistili kriminalisté pomocí svědeckých výpovědí, byla jedenadvacetiletá studentka fakulty všeobecného lékařství naposledy spatřena nedaleko koleje, kde bydlela. Šla po chodníku a vedle ní zastavilo auto. Chvíli se nic nedělo, pak se otevřely a zase zavřely dveře a auto odjelo. Studentka Anna však na původním místě nestála. Nebyla ani v dohledu. Diváky naší pátrací relace je však třeba upozornit, že ten den byla v odpoledních a večerních hodinách mlha s viditelností jenom na několik málo desítek metrů. I proto se svědci nemohou shodnout na značce vozidla ani na jeho barvě. Přiklánějí se však k tomu, že se jednalo o auto více než střední velikosti, jehož barva byla buď" zcela bílá, nebo šedá. Zopakujme si nyní ještě jednou základní údaje. Dne ..."