Naše Země a vesmír existují bezpochyby pět či šest miliard let. Zdá se to nepředstavitelně dlouhá doba, avšak jen z hlediska pomíjivého lidského života, jenž končí, sotvaže se zrodil. Z hlediska vesmírných hodin, které tikají někde mimo naše chápání, je to čas krátký. Pět šest miliard let se objektivně jeví spíše jako rychlý proces zrání hmoty, jejíž produkty zdaleka ještě nevychladly.
Pozemské hodiny stvořil člověk, aby vyjádřily zanedbatelnost jeho života. Kosmické hodiny jsou zajisté časomírou objektivnější a vesmír je podle nich mlaďounký jako panna. Slunce neustále vysílá do kosmu nepředstavitelné množství tepelné a světelné energie a zahřívá i naši planetu. Země má ovšem svoje vnitřní teplo, které jednoho dne nepochybně zmizí stejně jako sluneční záře. A pak možná dojde k dalšímu přetransformování hmoty a zřejmě i k novým velkým třeskům, z nichž snad povstanou nové vesmírné soustavy a třebas i nové formy života.
Deset či dvacet tisíc let, v nichž se vyvinul civilizovaný člověk, jsou z hlediska času pouhým kmitnutím vesmírného oka. Člověk, jehož mozek je na rozdíl od živočichů s vyšší nervovou soustavou nedokonalý tím, že svého majitele staví do protikladu se svým okolím, nepůsobí ve vesmíru dlouho, zanechává v něm však velice nepříznivé efekty. Lidstvo se odjakživa pyšnilo tím, že spoutalo či spíše znásilnilo přírodu, poručilo větru dešti, dobylo vesmír, vyrvalo ze země bohatství nerostů a využilo energetické zdroje. Jednoduše řečeno, chovalo se nesmiřitelně agresivně ke svému okolí. Pálilo, vykořeňovalo, ničilo - a v této činnosti si vede stále agresivněji a s neutuchající silou, kterou probudila takzvaná vědeckotechnická revoluce.