Božena Říhová je zvířetem v podobě ženy!" končil rukou psaný anonymní leták, který kdosi vylepil 13. září 1925 v Hlucích u Zruče nad Sázavou. Autor v něm varoval všechny mládence před třicetiletou svobodnou dívkou ze samoty Kolná na okraji Hulic „Chraňte se jí jako psa, je nakažená!" strašil pamflet. Boženka Říhová, která naposledy pracovala coby služka v rodině bohatého obchodníka Bažanta z Pardubic, se o anonymu dozvěděla jako poslední. Když jí starosta leták ukázal, okamžité poznala rukopis Bažantovic Jindry. Jak by ne, vždyť obchodníkův syn býval jejím milencem.

Angličan Thomas Connely bydlí na rušné ulici ve středu Kingston upon Hullu, přímo nad břehem řeky Humber. Ovdověl ve svých pětatřiceti letech. Jeho manželka Margaret zemřela po těžkém smrtelném zápase na rakovinu a zanechala manželovi dvě děti, sedmiletého Toma a jedenáctiletou Brigittu. Na věčnost odešla v květnu 1987, pochována je na centrálním hřbitově v rodinném hrobě Connelyových. Thomas se znovu neoženil, nezdálo se mu příhodné, aby dětem přivedl do rodinného domu macechu, která by se jim případně nezamlouvala. Navíc svou ženu i po smrti miloval, což považoval sice za zvláštní, ale přesto tento cit odmítl ze sebe vykořenit. Connely byl bankovním úředníkem a služebně i platově pravidelně postupoval, protože byl spolehlivý a svými pronikavými postřehy ušetřil svým šéfům značné peníze. „Ten je spolehlivý jako elektronická kalkulačka," říkal o něm bankovní ředitel Smith. Connely často pracoval přesčas a nebylo nijak výjimečné, že přicházel domů až navečer. Ke Connelyovým chodila uklízet paní Woodová ze sousedství, která pro rodinu také prala a obstarávala jí nákupy. Občas i uvařila, ale většinu prací v kuchyni zajišťovala Brigitta. Dcera otce milovala a z vděčnosti za to, že se znovu neoženil a nezradil mámu, vytvářela namísto ní iluzi domova domácí stravou, nedělními hostinami a svátečními zákusky.

Zahradnický pomocník, který měl onoho březnového večera z pekla štěstí, se jmenoval Pepa Teisler. Kromě toho měl mladé nohy, a tak to vzal z Hodkoviček do Braníka pěšky. K domku hodináře Ledeckého, kam nesl opravit tatínkovi cibule, dorazil asi ve čtvrt na devět. I zabijáci měli mladé nohy. K Ledeckým to stihly čtvrt hodina před Teislerem. Byl teplý večer 10. Března 1922. Zahradníka napadlo, že Josef Ledecký (široko daleko známý machr a poctivec, jak o něm později psali pamětníci celé události) už nikdy nikomu žádné hodinky nespraví. Teisler bušil do dřevěné branky tak dlouho, až se na dvorku ozvaly kroky a otevřel mu vrah.

Podsaditý mladík v obleku z hrubé vojenské látky se zahradníkovi nelíbil. Vzdal to hned, jak ho neznámý odbyl: „Ledecký tu není. Přijďte si zítra, asi ve čtyři." Ale v sobotu neměl Pepa Teisler čas. V neděli 12. března ho už v osm hodin ráno předešel strážmistr Ladislav Růžička. Chtěl si u Ledeckého vyzvednout opravené náramkové hodinky. Ciferník měl čtyřiadvacet číslic a zdobila ho perokresba s alegorií Smrti a francouzským nápisem La Mort. Růžička netušil, že smrt je opravdu blízko. Dům byl zamčený a tichý, rolety v oknech. Zaspali, pomyslel si a odešel domů.

Vrátil se před polednem. Na průčelí ho vítala firma Josef Ledecký, zlatník a hodinář. Růžička došel k brance, vzal za kliku - bylo ještě zamčeno. Pohlédl do oken - rolety nikdo nevytáhl. Policistu napadlo, že se stalo něco ošklivého.

Hodinářův bratr Václav, který sem právě dorazil na sváteční oběd, měl stejný pocit. A tak přelezli se strážmistrem zeď, rozbili okno a... Bylo to tak ošklivé, že Růžičkovi činilo potíže ten obraz na stanici popsat. Tři mrtvoly v domku „měly prostě hlavy na kaši".