Angličan Thomas Connely bydlí na rušné ulici ve středu Kingston upon Hullu, přímo nad břehem řeky Humber. Ovdověl ve svých pětatřiceti letech. Jeho manželka Margaret zemřela po těžkém smrtelném zápase na rakovinu a zanechala manželovi dvě děti, sedmiletého Toma a jedenáctiletou Brigittu. Na věčnost odešla v květnu 1987, pochována je na centrálním hřbitově v rodinném hrobě Connelyových. Thomas se znovu neoženil, nezdálo se mu příhodné, aby dětem přivedl do rodinného domu macechu, která by se jim případně nezamlouvala. Navíc svou ženu i po smrti miloval, což považoval sice za zvláštní, ale přesto tento cit odmítl ze sebe vykořenit. Connely byl bankovním úředníkem a služebně i platově pravidelně postupoval, protože byl spolehlivý a svými pronikavými postřehy ušetřil svým šéfům značné peníze. „Ten je spolehlivý jako elektronická kalkulačka," říkal o něm bankovní ředitel Smith. Connely často pracoval přesčas a nebylo nijak výjimečné, že přicházel domů až navečer. Ke Connelyovým chodila uklízet paní Woodová ze sousedství, která pro rodinu také prala a obstarávala jí nákupy. Občas i uvařila, ale většinu prací v kuchyni zajišťovala Brigitta. Dcera otce milovala a z vděčnosti za to, že se znovu neoženil a nezradil mámu, vytvářela namísto ní iluzi domova domácí stravou, nedělními hostinami a svátečními zákusky.

Bonnský psychiatr dr. Joachim Wurst se už od počátku své kariéry věnoval hypnóze a definoval ji jako nekritické přijetí hypnotizérovy myšlenky pacientem. Nejprve pomocí hypnózy potlačoval zejména symptomatické neurotické potíže, např. koktavost, pomočování dětí, trému dospělých či úporné bolesti hlavy. Byl úspěšný, a tak se jeho sláva šířila. Na přijetí v jeho ordinaci se muselo čekat i celé týdny. Doktor Wurst byl energický a panovačný muž, takže jeho uspávací sugesce velice účinně působily a většina jeho pacientů upadala do nejhlubšího hypnotického tranzu, do takzvané somnambulní hypnózy. Tento tranz byl tak hluboký, že si pacienti po probuzení nepamatovali nic z toho, o čem ve spánku s dr.

John McKenzi se narodil ve státě Nebraska v roce 1900. Rodiče záhy poznali, že chlapec přisel na svět hluchý, slepý i němý. Fyzicky však dobře prospíval, rychle povstal z kolébky a naučil se chodit, i když mu ještě nebylo ani osm měsíců. Stav chlapcových smyslů naplňoval jeho rodiče děsem. Pocházeli ze skrovných poměrů. John byl už sedmým dítětem v řadě, předchozí potomci se rodili vždy zcela čiperní a zdraví. John pobýval doma se svými sourozenci, kteří ho často využívali jako předmět své zábavy či obživlou loutku. Neplakal, netrpěl a i fyzickou bolest snášel překvapivě dobře. „Stále nám připadá, že má docela dobrou náladu," říkali o Johnovi rodiče. Svět poznával malý John výhradně hmatem, který měl až nepřirozeně vyvinut. Dokázal nalézt špendlík na podlaze, aniž by se podlahy dotkl. Cítil totiž na dálku přítomnost kovu a jeho prsty sebraly špendlík ze země stejně neomylně, jako když sýkorka sbírá housenku z kmene stromu. Hmatem poznával, zda se jeho sourozenci usmívají či se tváří zle, a přitom se jejich obličejů ani nemusel dotknout. Šátral před sebou rukama a na vzdálenost dvaceti třiceti centimetrů „sbíral" svými citlivými prsty potřebné údaje o stavu lidského světa. Chodil ulicemi města bez slepecké hole. Pravou rukou zaměřoval vše, co se nacházelo několik metrů před ním, levačka mu sloužila k mapování terénu po stranách těla. „Slyšel" přijíždět automobily, ustupoval před cválajícími spřeženími, „viděl" pohyby svých bližních na vzdálenost několika metrů. McKenziovi byli velice chudí. Otec pracoval na statku jako kočí, matka se živila opravami oděvů svých bližních. Lékařskou péči ani pobyt ve slepeckém ústavu si pro postiženého synka nemohli dovolit.

Naše Země a vesmír existují bezpochyby pět či šest miliard let. Zdá se to nepředstavitelně dlouhá doba, avšak jen z hlediska pomíjivého lidského života, jenž končí, sotvaže se zrodil. Z hlediska vesmírných hodin, které tikají někde mimo naše chápání, je to čas krátký. Pět šest miliard let se objektivně jeví spíše jako rychlý proces zrání hmoty, jejíž produkty zdaleka ještě nevychladly.

Pozemské hodiny stvořil člověk, aby vyjádřily zanedbatelnost jeho života. Kosmické hodiny jsou zajisté časomírou objektivnější a vesmír je podle nich mlaďounký jako panna. Slunce neustále vysílá do kosmu nepředstavitelné množství tepelné a světelné energie a zahřívá i naši planetu. Země má ovšem svoje vnitřní teplo, které jednoho dne nepochybně zmizí stejně jako sluneční záře. A pak možná dojde k dalšímu přetransformování hmoty a zřejmě i k novým velkým třeskům, z nichž snad povstanou nové vesmírné soustavy a třebas i nové formy života.

Deset či dvacet tisíc let, v nichž se vyvinul civilizovaný člověk, jsou z hlediska času pouhým kmitnutím vesmírného oka. Člověk, jehož mozek je na rozdíl od živočichů s vyšší nervovou soustavou nedokonalý tím, že svého majitele staví do protikladu se svým okolím, nepůsobí ve vesmíru dlouho, zanechává v něm však velice nepříznivé efekty. Lidstvo se odjakživa pyšnilo tím, že spoutalo či spíše znásilnilo přírodu, poručilo větru dešti, dobylo vesmír, vyrvalo ze země bohatství nerostů a využilo energetické zdroje. Jednoduše řečeno, chovalo se nesmiřitelně agresivně ke svému okolí. Pálilo, vykořeňovalo, ničilo - a v této činnosti si vede stále agresivněji a s neutuchající silou, kterou probudila takzvaná vědeckotechnická revoluce.