Hlavní technické údaje:
standardní výtlak 41 700 t, plný výtlak 50 900 t, celková délka 251 m, délka mezi svislicemi 241 m, ponor 8,7 m, výkon turbín 101 430 kw, počet šroubů 3, max. rychlost 29 uzlů, zásoba paliva 8 780 t, posádka 2400 osob.






Vzpomeňme na oněch několik dramatických květnových dnů roku 1941, kdy se v chladných vodách severního Atlantiku odehrála nanejvýš krutá nelítostná epizoda druhé světové války. Jejím ústředním protagonistou byla jedna z nejmodernějších a nejmohutnějších bitevních lodí, jaká do té doby spatřila světlo světla. Její vznik spadá do poloviny třicátých let, kdy se naplno rozjížděla nacistická válečná mašinérie. Námořnímu zbrojení hitlerovského Německa napomohlo zejména angloněmecká dohoda z roku 1935, která němcům dovolovala postavit loďstvo o výtlaku 420 000 t (35%  tonáže britského loďstva).

Dále pak londýnská konference z následujícího roku, kde se upustilo od jakéhokoli početního ohraničení válečných lodí.
Ještě v roce 1936 zahájili v Německu stavbu dvou sesterských bitevních lodí, vyznačující se vysokou rychlostí, velkým akčním rádiem, mohutnou výzbrojí a silnou pancéřovou ochranou. První z nich měla nést jméno někdejšího "železného kancléře" OTTO von BISMARCKA, druhá císařského admirála a ministra války ALFREDA TIRPITZE.
Konstrukční tým se vydal poměrně konvenční cestou, a jak uvádí například známý odborník ANTHONY PRESTON, nechal se inspirovat posledními bitevními loděmi z první světové války třídy BADEN. Týkalo se to zejména použité výzbroje osmi kanónů ráže 381 mm a jejich uspořádání  po dvou ve  čtyřech  dělostřeleckých  věžích  na  přídi i na zádi; nesly označení  A (Anton), B (Bruno),  C (Caesar)  a  D  (Dora). Celková hmotnost jimi vypálených granátů dosahovala sedmi tun a dostřel činil 20 námořních mil (1 námořní míle-1,855 km).
První z lodí Bismarck, se stavěla v loděnicích Blohm und Voss v Hamburku a na vodu ji spustili 14. února 1939 za účasti Bismarckovy vnučky a nejvyšších nacistických pohlavárů. Tirpitz, budovaný ve Wilhelmshavenských loděnicích, ji následoval 1. dubna 1939. Bismarck byl oficiálně registrován s výtlakem 35 000 t, ale jeho skutečný standardní výtlak byl o 6 700 t větší a s plnými nádržemi činil 50 900 t. Kompletace a dokončení lodi trvaly osmnáct měsíců. V jejich průběhu loď obdržela mimo jiné dvanáct kotlů pro tři vysokotlaké turbíny o celkovém výkonu 101 430 kw. Zásoba paliva umožňovala Bismarcku doplout při rychlosti 19 uzlů na vzdálenost 8 100 mil (u Tirpitze na vzdálenost 9 000 mil). Mimořádně velká pozornost byla věnována pancéřové ochraně. Navenek sice působila tloušťka pancéře nedostatečným dojmem  (u boků, byla 140 až 320 mm, u věží 200 až 355 mm a u paluby 100 mm, například boční   pancéř   anglických  bitevních  lodí   Nelson  a  Rodney činil 355 mm), nicméně němci použili speciální chromniklovou ocel (pojmenovanou WOTAN po starogermánském bohu války). Pro vnější pancéř byla použita ocel Ww, přičemž šedesát  milimetrů oceli Wh odpovídalo 100 mm pancéře u jiných lodí. 24. srpna 1940 byl Bismarck připraven k převzetí německým válečným námořnictvem. 15. září pak zamířil ke zkušebním plavbám do Kielského zálivu. V prosinci téhož roku se ještě vrátil k úpravám do Hamburku, ale v březnu roku následujícího se přesunul do Gdaňského zálivu, kde jej čekal náročný výcvikový program mimo dosah britských bombardérů. Zkoušela se dělostřelecká výzbroj, kterou již vedle zmíněných kanónů tvořilo, dalších dvanáct kanónů ráže 152 mm (po dvou v šesti věžích), šestnáct protiletadlových kanónů ráže 37 mm a 12 protiletadlových kanónů ráže 20 mm (Tirpitz později obdržel 58 kanónů ráže 20 mm). Kromě toho měl Bismarck ve výzbroji dva čtyřhlavňové torpédomety ráže 640 mm a mohl nést až šest katapultovacích plovákových letounů Arado Ar196.Na baltu se k Bismarcku připojil těžký křižník Prinz Eugen a v noci z osmnáctého na devatenáctého května se obě lodi pod vedením admirála Gunthera Lutjense vydaly do norského Bergenu. Odtud se měly vypravit v rámci takzvané operace Rheinubung na "lov" spojeneckých obchodních lodí plujících v Atlantiku. Norští odbojáři však informovali britskou admiralitu, která okamžitě uvedla loďstvo do stavu bojové pohotovosti. Němci pak využili nepříznivé počasí, které britům ztěžovalo letecký průzkum a 21. května zamířili do dánského průlivu. Od této chvíle se začal odvíjet vzrušený děj, který s napětím sledovala celá Evropa. Dvojice německých lodí se nejprve 24. května střetla s britským bitevním křižníkem Hood a bitevní lodí Prince of Wales, které se jim pokusili přehradit cestu. Chybné manévrování anglického viceadmirála Hollanda a záměna Prince Eugena za Bismarcka (jeho silueta byla velmi podobná siluetě britské lodi) způsobily, že po několika minutách přesné střelby vylétl Hood do povětří a těžce poškozený Prince of Wales se musel pod ochranou dýmové clony stáhnout z bojiště. Velitel metropolitního loďstva, admirál John Tovey, však dokázal v krátké době soustředit  početné síly a zahájit nevídané pronásledování obou německých lodí. Aby setřásli nepříjemného protivníka,němci se rozdělily, ale v odpoledních hodinách 26. května spatřila Bismarcka průzkumná Catalina a od té chvíle byl osud německé lodi zpečetěn. Večer na Bismarcka zaútočili britské torpédové letouny Swordfish z paluby letadlové lodi Ark Royal. Doslova v hodině dvanácté, kdy se už zdálo, že Bismarck unikne, zasáhlo jedno torpédo záď bitevní lodi a zaklínilo její zdvojené kormidlo, čímž ji vlastně vydalo těžkým hladinovým lodím admirála Toveye. Po zásazích těžkým dělostřelectvem bitevních lodí King George V. a Rodney, spolu s torpédy křižníku Dorsetshire se 27. května v 10. 40 hod. Bismarck potopil na 48 stupních 10´ severní šířky a 16 stupních 12´ západní délky. Z více než dvoutisícové posádky se zachránila pouhá stovka námořníků.