Zahradnický pomocník, který měl onoho březnového večera z pekla štěstí, se jmenoval Pepa Teisler. Kromě toho měl mladé nohy, a tak to vzal z Hodkoviček do Braníka pěšky. K domku hodináře Ledeckého, kam nesl opravit tatínkovi cibule, dorazil asi ve čtvrt na devět. I zabijáci měli mladé nohy. K Ledeckým to stihly čtvrt hodina před Teislerem. Byl teplý večer 10. Března 1922. Zahradníka napadlo, že Josef Ledecký (široko daleko známý machr a poctivec, jak o něm později psali pamětníci celé události) už nikdy nikomu žádné hodinky nespraví. Teisler bušil do dřevěné branky tak dlouho, až se na dvorku ozvaly kroky a otevřel mu vrah.

Podsaditý mladík v obleku z hrubé vojenské látky se zahradníkovi nelíbil. Vzdal to hned, jak ho neznámý odbyl: „Ledecký tu není. Přijďte si zítra, asi ve čtyři." Ale v sobotu neměl Pepa Teisler čas. V neděli 12. března ho už v osm hodin ráno předešel strážmistr Ladislav Růžička. Chtěl si u Ledeckého vyzvednout opravené náramkové hodinky. Ciferník měl čtyřiadvacet číslic a zdobila ho perokresba s alegorií Smrti a francouzským nápisem La Mort. Růžička netušil, že smrt je opravdu blízko. Dům byl zamčený a tichý, rolety v oknech. Zaspali, pomyslel si a odešel domů.

Vrátil se před polednem. Na průčelí ho vítala firma Josef Ledecký, zlatník a hodinář. Růžička došel k brance, vzal za kliku - bylo ještě zamčeno. Pohlédl do oken - rolety nikdo nevytáhl. Policistu napadlo, že se stalo něco ošklivého.

Hodinářův bratr Václav, který sem právě dorazil na sváteční oběd, měl stejný pocit. A tak přelezli se strážmistrem zeď, rozbili okno a... Bylo to tak ošklivé, že Růžičkovi činilo potíže ten obraz na stanici popsat. Tři mrtvoly v domku „měly prostě hlavy na kaši".

V tu ránu byla celá pražská policie na nohou, drnčely telefony a padaly rozkazy, poněvadž vyvraždění celé rodiny Praha prostě nepamatovala. A jelikož se vražda udála v Čechách a v neděli byl moc hezký den (prý hřálo sluníčko a babky na nárožích už prodávaly kočičky), vydaly se ven i davy výletníků, aby co nejlépe zažily nedělní oběd. Kam měly namířeno? Inu kam jinam než do Braníka a k velké radosti policie přímo před domek, v němž byl nalezen umlácený hodinář Josef Ledecký, jeho manželka Viktorie a dcera Viktorka, úřednice vyšehradské grafické společnosti Unie. Ale všechno zlé je pro něco dobré. K večeru dav před domkem sice nepřehledně zhoustl, ale nakonec vyplivl ze svého středu nervózně přešlapujícího mládence, jemuž museli dodávat odvahy: „No tak běž a řekni to..." Kdo to byl? Kdo jiný než zahradník Pepa Teisler. A protože pochopil závažnost chvíle a snažil se, policie i noviny měly popis vraha. Vraha? Vyšetřovatelé se domnívali, že zabijáků bylo víc. Na to, co viděli u Ledeckých, by jeden zabiják sotva stačil. Žaloba později uvedla: „ V pracovně ležela mrtvola Josefa Ledeckého na znaku s roztříštěnou hlavou ve velké kaluži krve. Zavražděn byl u svého pracovního stolku na dřevěné stoličce patrně zákeřným způsobem. Na skleněných dvířkách skříňky (do níž Ledecký ukládal hodinky a šperky zákazníků - pozn. aut.) a na stropě nad pracovním stolkem byly nalezeny krvavé skvrny, které pocházely od prvního úderu, když Ledecký seděl ještě za stolkem při práci. Dále byly nalezeny skvrny od krve ve výši asi 25 cm od podlahy, které pocházely pravděpodobně od dalších úderů, když již ležel na zemi." Paní Ledeckou našli v kuchyni. Ve chvíli vraždy drala peří, které se rozletělo po celé místnosti. Na zemi jí vrazi přikryli hlavu polštáři.

Viktorka přišla domů krátce poté, co Pepa Teisler mluvil s vrahem. Nalezli ji v předsíni. Ležela na levém boku ve velké kaluži krve. Stačila si svléknout jen jednu rukavičku. Kdosi hodil přes mrtvolu těžký tatínkův kabát. A ještě ze svědectví vyšetřujícího inspektora: „Celý dům byl vzhůru nohama, všechno zpřeházené, vyrabované, po zemi plno papírů, v kamnech ohořelé spořitelní knížky. Ty se asi bál vrah odnést. Všechny místnosti byly polité petrolejem a taky kliky byly petrolejem namazané. To aby nikde nezůstaly otisky prstů a abychom nemohli použít policejního psa." Kolik toho vrazi ukradli, nedokázal nikdo říct, ale vzápětí se na policii začali hlásit lidé, kteří měli u Ledeckého v opravě hodinky a šperky. Chtěli vědět, co se s jejich majetkem stalo - a poněvadž jich bylo skoro osmdesát (Ledecký byl skutečně vyhlášený odborník a zákazníci za ním chodili a dojížděli z celé Prahy), ocitla se policie v situaci o to horší. Věděla sice, jak vypadá jeden z vrahů, ale ve skutečnosti to bylo zoufale málo.
 

Ve městě zatím zavládla panika, lidé se báli večer vycházet na ulici, šířily se neuvěřitelné historky a výmysly. Policie slibovala prostřednictvím tisku, že je vrahům na stopě, ale neměla ve skutečnosti vůbec nic. A najednou se objevily v novinách palcové titulky: PACHATELÉ VRAŽDY V RUKOU POLICIE? A vzápětí na to, desátý den po masakru: PACHATELÉ TROJNÁSOBNĚ BRANICKÉ VRAŽDY USVĚDČENI. Byli jimi dva bratři, dávní přátelé rodiny Ledeckých. Jejich matka až do války vedla malý krámek se vším možným přímo vedle hodinářova domku v Braníku. Na častou otázku novinářů, jak byla vražda odhalena, odpovídali vyšetřovatelé, že díky Teislerovu svědectví. Kdo ale zjistil, jak se zabijáci jmenují a kde bydlí? Vysvětlení přišlo téměř po padesáti letech, když slavný pražský detektiv a vrchní policejní inspektor Zdeněk Bubník vydal své paměti. V devětašedesátém roce mohl už přiznat, že ho v úterý po vraždě navštívil známý pražský zlatník ze Starého Města Václav Neubert: „Prý, pane vrchní, já nechci nikomu ublížit, ale rád bych vás na něco upozornil. Jinému bych to neřekl, ale vám to povím.  „Žádný strach, pane Neubert, “pobídl jsem ho. „U mě to budete mít jako v kampeličce, jen povídejte.“ A zlatník spustil, že zná jistého elektrotechnika Josefa Kolínského z Podolí, který mu nabízel pláště ze stříbrných hodinek. Měl jich plný sáček. Jeho bratranec je prý za války přivezl z Ruska. A slíbil, že by mohl prodat ještě nějaké skvosty.

„Pane vrchní, já mám strach, "pokračoval Neubert, „jestli to nejsou hodinky od Ledeckýho.“ Bubník si nechal v registru zjistit, co je elektrikář zač - dozvěděl se, že šestadvacetiletý mladík už seděl za krádež. A tak se vypravil do Podolí s neméně slavnými detektivy Mrvíkem a Severou. Otevřel jim Josef Kolínský, který si zrovna čistil boty - a jak je uviděl, rozklepal se tak, že v rukou neudržel ani botu, ani kartáč. Ale brzy mu otrnulo: „Ano, prodal jsem stříbro, ale to bylo z Ruska. ''Pozval detektivy k prohlídce bytu. Všichni se i s druhým bratrem - čtyřiadvacetiletým sládkem Jendou Kolínským a matkou Kolínskou motali v jedné, nesmírně chudě zařízené místnosti. A Bubník už by to vzdal, jenže mu stále něco nešlo pod nos. Doslova. „Člověče, z vás je nějak cítit, "řekl Josefovi. „Petrolej... no jo, petrolej." A před očima se mu znovu vybavili ti tři mrtví a byt politý petrolejem. Přitáhl si Josefa k sobě, aby si čichl k jeho krátkému kabátu z chudé vojenské látky a všiml si skvrn od krve. Jenda také páchl petrolejem. Inspektor bratrům poručil, aby si sundali boty. „Taky smrděj, „pravil nezdvořile. „Snad jste se nekoupali v petroleji? Nedá se nic dělat, půjdete s námi.“ Při konfrontaci poznal zahradník Teisler Jendu Kolínského. Právě on ho v osudný večer poslal od Ledeckých domů. Před bratry Kolínskými se začala houpat oprátka.
 

Ať už byl Josef Kolínský jakýkoliv, nebyl rozhodně zbabělec. Ostatně, ve válce, kde byl třikrát raněn, ho vyznamenali za statečnost. Po výbuchu dělostřeleckého granátu na italské frontě zůstal zasypán, ale zachránili ho - od té doby měl špatné nervy, i když jako dobrovolník hájil ještě republiku proti Maďarům. Špatné nervy vůbec nemusejí být slabé. Zapíral dva dny a tři noci a zapíral by klidně dál, třebaže se proti němu vršily další a další indicie (nepřímé důkazy). Jeho mladší bratr Jenda (u soudu tvrdil, že mu po celou dobu nedali napít a že ho inspektor Bubník tloukl, což inspektor ve svých pamětech velkoryse přešel) však třetí noc nevydržel... ano, zavraždili s bratrem celou rodinu Ledeckých a uloupené věci schovali v chodbách pod vyšehradskými hradbami! Krátce po půlnoci vyrazil na Vyšehrad policejní automobil s detektivy a Jendou v poutech. Dovedl je k polo zasypanému otvoru u hradeb. Uvnitř kasemat jim v jedné chodbě ukázal zkypřené místo: „Ve značné hloubce narazili hrabající detektivové na kožený kufřík, po jehož otevření zjistili, že je naplněn skvosty, „říká jedno novinové svědectví. „V kufříku bylo 83 kusů zlatých a stříbrných hodinek, 28 zlatých a stříbrných řetízků, 4 náramky, 12 snubních prstenů, 12 zlatých prstenů, 38 náušnic, 3 zlaté knoflíky a 3 zlatá srdéčka, tedy celý hodinářský a zlatnický krám... O kousek dál byl zasypán balíček s obnosem 25 600 Kč v bankovkách..." Josef zapíral, i když mu ukázali kradené věci. A pak vykřikl: „Zabte mě, nic jiného si nezasloužím!" a vysypal i to, co jim Jenda neřekl. Co bylo nejdůležitější?

Zavraždit hodináře napadlo Josefa. Byl už tři čtvrtě roku bez práce a Ledecký, který přišel do jejich domu s opravenými hodinami, se vytahoval: „Dal jsem 145 tisíc korun na poklad republiky ve stříbrných mincích!" U Kolínských měli hlad a Josef začínal kašlat krev. Zadlužení byli všichni až po uši. Tuberkulózu si Josef přinesl z války - patrně tomu napomohla střepina, která poškodila plíce. Když 6. března vyhodili z práce i Jendu, vyrukoval na něho s hotovým plánem vraždy. Mladší bratr viděl v Josefovi odjakživa vzor... „Josef Kolínský byl před válkou jemné povahy, „vypovídal o něm před soudem kamarád z průmyslovky Karel Jelínek, „ale válka ho zkazila. Vrátiv se, tvrdíval, že lidský život nemá žádnou cenu a také vlastního života si nevážil.“ Třikrát šli bratři vraždit s kladivem a se železnou trubkou a třikrát se vrátili. Ráno se vzbudili a nedokázali pochopit, z čeho měli večer takový strach. Desátého jim otevřela paní Ledecká, a protože je dobře znala, poslala je za manželem a zmizela v kuchyni. Jenda prosil mistra, aby se mu podíval na hodinky. Ledecký seděl za stolkem. Otevřel hodinky, naklonil se nad ně a řekl: „Nu, za týden.“ Josef, který stál za bratrem, uhodil hodináře trubkou do hlavy. A začal masakr. Peřiny na Ledeckou hodili proto, že jim pohled na zohavenou mrtvolu vadil. Začali rabovat. Těsně před tím, než je vyrušil zahradník Teisler, přišrouboval Jenda na vrátka zástrčku. Když slyšel na ulici klapot Viktorčiných podpatků, otevřel je („Pouštěl jste ji na porážku," reagoval na to později státní žalobce) a otevřel i domovní dveře. Zamyšlená Viktorka vešla do předsíně, ani se neohlédla. „Vrahové vešli hned za ní, chopili ji za krk a zacpali jí ústa. V zápase upadli všichni na zem a na zemi nebohé slečně oba spoustou ran úplně roztříštili lebku, „napsal tehdy o zločinu reportér Rudého práva. Pohled na utlučenou dceru nebyl o nic hezčí než na matku. Proto ji přikryli. Nápad s petrolejem dostali náhodou - našli ho ve sklepě v láhvi, když hledali něco na posilněnou. Aby zmátli policejního psa, stáhli z matky Ledecké punčochy, napustili je petrolejem a jeden si je natáhl přes boty. Druhý si omotal obuv nějakými hadry. Vraždili oba a pitva to jasně prokázala. Na lebkách obětí bylo mnoho „ran přímočarých“, způsobených Josefovou trubkou a „ran klínovitých“ od Jeníkova kladiva. Ale přesto se jim už při výslechu na policii zřejmě podařilo nějak domluvit: oba postupně měnili své výpovědi tak, aby vyzněly ve prospěch mladšího a zdravého Jendy a v neprospěch staršího a nemocného Josefa. „Nepište žádné polehčující okolnosti!“ křičel Josef na zapisovatele. „Nechci žádnou milost! Pověste mě na výstrahu těm druhým!“ Jenda prý zasadil pouze jednu ránu Ledecké a původně vypovídal jinak proto, že se mu „zželelo bratra, který plival krev."

Stejně hovořili o půl roku později před soudem: „Když mě nepopravíte, popravím se sám!“ křičel Josef. Jinak zapírali, co se dalo. Chtěli jen krást a kladivo a trubku si vzali „na páčení beden se skvosty“. Jendův obhájce doktor Drašar přesvědčoval porotu: „Nu, kladivo přece není vražedný nástroj, to jsou jen revolver nebo dýka!“ Tři utlučení k tomu už nic říct nemohli, stejně jako k rozsudku, který zněl pro oba stejně - provaz! A přesto se Josefovi splnilo, co si přál: 23. ledna 1923 změnil prezident republiky Jeníkovi trest smrti na doživotí a druhého dne ráno Josefa oběsil známý kat Wohlschläger. Inspektor Bubník, který vraha dostal na šibenici, velel policejnímu kordonu dělícímu popraviště od novinářů, advokátů a dalšího povolaného obecenstva- bylo mezi ním dost lidí, kteří podplatili dozorce, aby se dostali dovnitř. Před věznicí šílely davy. Dozvěděly se o popravě a chtěly dovnitř. Když mrtvolu sundali, lidé na dvoře se vrhli k šibenici s otevřenými noži. Zdeněk Bubník o tom napsal: „Trnul jsem, co se bude dít a oni Šli řezat třísky pro štěstí! Byla to snad ještě otřesnější podívaná než všechno předtím.“

Na úvodní fotografii je:
Inspektor Zdeněk Bubník začínal jako soudničkář nejdříve v Českém slovu, později pracoval v Národních listech. Byl pohotový a pracovitý, takže měl zprávy vždy z první ruky. Jeho kolega Wilde z Národní politiky se prý na něj zlobil: „Zatracenej Bubník, von si prdel ušmejdí!" Zmíněná vlastnost Bubníka přivedla až mezi detektivy. Vraždu v Braníku považoval za největší případ své policejní kariéry.

Na další fotografii je:
Josef Kolínský. Rodina zchudla poté, co se otec, zaměstnanec branického pivovaru, upil výtečným ležákem. Josef se smrti nebál. Na otázku, jaké má poslední přání, odpověděl: „Vím, že jsem byl spravedlivě odsouzen. Nestěžuju si. Zařiďte jen, aby moje matka neměla bídu. A prezidenta Masaryka ať Bůh zachová, aby ještě dlouho kraloval. Děkuju mu, že dal bratrovi milost." S posledními slovy se obrátil na novináře pod šibenicí: „Pánové, pište!"

A na poslední je:
Jan Kolínský. Branickou vraždu se snažily využít různé politické strany ke svým cílům. Vikář Brož nad rakvemi obětí řekl: „To, co se stalo zde v Braníku, přátelé drazí, to není konec, toť teprve začátek, a nebude lépe, dokud lid, ve kterém ještě zůstala jiskra citu a víra, nevzchopí se a nevzkřikne: Vraťte nám našeho Boha, vraťte nám a našim dětem náboženství, vraťte nám kříže do škol!" K tomu napsalo o Kolínských Rudé právo: „Jejich rodina počítala se za tzv. lepší a synové byli tak vychováni. Až do poslední doby ze sebe dělali jakési povýšence. Rodina Kolínských stejně jako rodina Ledeckých byly klerikální. Matky obou rodin závodily ve zbožnosti. Tito mladí lidé, jeden 24letý a druhý 26letý, sotva tedy vyšli z rodinné a školské klerikální výchovy, byli vzati na vojnu, která jejich „výchovu“ dokonala. Nahromaděné bohatství Ledeckých vyvolalo zločinnou chtivost a takto vychovaní mladíci podlehli a spáchal: příšernou vraždu."