Když se roznesla zpráva, že zemřel profesor Lepeška, jásalo toto město zbavené postrachu z tyrana? Nad dveřmi Lepeškova bytu klidně mohl právem býti vepsán onen nápis, který viděl Dante nad branou Pekla: Vzdej se vší naděje, kdokoliv sem vcházíš! Čím byla paní Lepešková povinována svému muži? Toliko pomstou! Z řeči doktora Mellana, obhájce Marie Lepeškové, před porotou v Písku 28. Dubna 1928. Kdy se stane, aby vrahův advokát obhajoval i jeho hrůzný čin? Velikost gesta (jímž doktor Jaroslav Mellan riskoval svou hvězdnou kariéru jednoho z nejúspěšnějších pražských advokátů) byla přímo úměrná zájmu, který proces s Marií Lepeškovou vyvolal. Od časného rána vystávali zvědavci před krajským soudem dlouhou frontu. Další posedávali kolem budovy na přinesených židlích. Proč byl proces tak zajímavý?

Odpovězme otázkou: Jak by nebyl? Vždyť tam soudili jedenačtyřicetiletou fešandu, paní profesorovou Lepeškovou za to, že popadla jednoho hezkého zářijového večera browning s upilovanou hlavní a zabila svého osmasedmdesátiletého manžela Vojtěcha výstřelem do hlavy! Dovedete si představit ten skandál? Opravdu dovedete? Ten nerovný pár vzrušoval Písek pomalu dvacet let. Přesněji řečeno od té doby, co se ctihodný pan profesor Lepeška, jemuž tehdy táhlo na šedesátku, začal objevovat na veřejnosti s jistou mladičkou dívenkou. Že k němu slečna Malá (tak se Mařenka Lepešková jmenovala za svobodna) nechodí jen na kondice z matematiky a fyziky, bylo nad slunce jasné - každý den ho ráno i odpoledne doprovázela před gymnázium a také na něj čekala, když končil zaměstnání. Na rozloučenou a na uvítanou se líbali. Pan profesor nadšeně vykládal dívce o cestách nebeských těles, neboť astronomie byla jeho koníčkem. Studenti z toho měli legraci, protože brzy zjistili, že se Mařenka k panu profesorovi Lepeškovi nastěhovala...  Rodiče byli pohoršeni, profesorský sbor rovněž. Když Lepeška přivedl Mařenku na jakousi veřejnou slavnost a její kulatící se bříško se stalo terčem veřejné kritiky, ředitel gymnázia Cumpfe se dopálil. Vždyť šlo o pověst celého ústavu! "Jak hodláte tu věc ukončit, pane kolego?" otázal se hromovým hlasem matematika, kterého si hned druhý den předvolal na kobereček.  A profesor Lepeška odpověděl: "Musím tedy do toho kyselého jablka kousnout!"
 

 

Podivná reakce? Ano, tím spíš, že starý mládenec Vojtěch Lepeška se s Mařenkou seznámil na inzerát a hledal děvče za účelem sňatku. V dopisu se jí sice legitimoval coby Jan Kalina, c. k. tajemník, ale už na první schůzce v Praze přiznal barvu. Inteligentní a živá dívka, vzorná studentka lycea se mu líbila. Líbila se mu i její ctižádost, školu samozřejmě chtěla dokončit, ale přemýšlela o vdavkách, protože byla polovičním sirotkem a s otcem nevycházela nijak dobře... Ubytovali se v hotelu Paříž, zapsali se jako strýc s neteří a jeden druhému se natolik zalíbili, že... "Přihlédněme, jak tragickým způsobem byly rozčarovány panenské sny!" hřímal doktor Mellan, obhájce Mařenky Malé (pardon, teď už paní profesorové Lepeškové) o osmnáct let později. "Pan" profesor Lepeška, vychovatel mládeže, uvedl se v ráj milování tím, že v tempu, které by mu mohl závidět poslední čeledín, připravil kvetoucí pannu o její panenství a přivedl ji ve své vzácné nesvědomitosti do jiného stavu. Děvče, potud s vyznamenáním studující, s hanbou muselo opustiti školu i domov." Tří měsíce před tím, než se narodila holčička Maruška, si profesor Vojtěch Lepeška studentku Mařenku Malou vzal za manželku. Jasné je, že si jí vzít nechtěl. Někde v koutku duše to bylo jasné i Mařence Malé, ale dlouho věřila profesorovým výmluvám a spoléhala, že se narodí dítě a všechno se spraví. Narodilo se a v rodině Lepeškových nastalo peklo. Proč? Poněvadž profesor chtěl syna a Marie mu ho nedokázala dát! Když už se konečně zdálo, že si na dcerku zvykl, přišel s novým obviněním: Čtvrt roku před svatbou jsem byl u lékaře a ten mi řekl, že děti mít nikdy nemůžu a nebudu! Ten parchant není můj! Ten je Hauptflorenzův. Podívej se, jak se mu podobá!" Byl Lepeška opravdu u lékaře? Čert ví! Existoval vůbec nějaký Hauptflorenz? Bohužel ano, ale otázkou je, co se vlastně mezi ním a Marií Lepeškovou, tehdy ještě Malou, přihodilo. Stýkala se s Lepeškou v různých městech a po různých hotelech. Když v Chrastavě čekala na Lepešku, dvořil se jí tam jakýsi berní asistent Hauptflorenz a Lepeška se to dozvěděl... Začalo mu to vadit půl roku poté, co se narodila malá Maruška. A co bylo dál? Doktor Mellan: Neřekl poctivě, jak se na muže sluší, vzal jsem si tě, poněvadž jsem musel, vzal jsem si tě, poněvadž jsem tě udělal matkou a zkazil ti život. Sobecky se zdánlivým mecenášstvím počal najednou tvrdit, že svým jménem kryje cizoložství své ženy. Není možno představit si hrubšího nevděku ženě, které jsme urvali panenství..." A co udělal pan profesor s malou Maruškou? Vlastní své dítě vyhání do vyhnanství. Dítě, takřka kojenečka, odkopává tvrdou botou od prahu domova a po sedmnáct let drží ho v cizí vzdálenosti."
 

řekla u soudu o zastřeleném profesoru Lepeškovi jeho sedmnáctiletá dcera, kterou vychovávali příbuzní a domů směla jen na návštěvy. Jakým způsobem se k ní povedený tatínek celou tu dobu choval, se ještě dozvíme - jak ale prožívala oněch sedmnáct let manželství bez dcery její matka Marie Lepešková? Pokud se domnívala, že se s ní profesor Lepeška někdy smíří coby s manželkou a že se usmíří s dítětem, mýlila se - Lepeška toho nebyl schopen. Proč? Nejspíš mu ublížila (u soudu tolik vynášená) někdejší chudoba a odříkání - dlouhé roky, desítky let na sobě chudý chlapec dřel, aby dosáhl úspěchu. Místo osvěžení po celodenní práci mladý učitel se zavíral doma, opisoval universitní přednášky a do noci studoval své oblíbené předměty, matematiku a fysiku," napsaly po jeho smrti Písecké listy. Tak soukromě vystudoval universitu, na tom však nepřestal..." Jinými slovy - když byl Vojtěch Lepeška zajištěn a když se rozhodl, že si konečné začne užívat, bylo mu tolik jako rodičům jeho žáků. Z žen svého věku měl zřejmé hrůzu, a tak si začal s Mařenkou Malou... Jako každý práskaný mladík ovšem zjistil, že pro jedno kvítí slunce nesvítí - a teď babo raď! Zvlášť když jeden přijde na to, že za zasloužené peníze se dá pořídit tolik příjemných věcí. Cožpak na ně má nárok pouze ona a ten zbytečný parchant? Maruščin strýček Slavík, který dítě vychoval a dal mu vzdělání, řekl u soudu, že "Lepeška s manželkou zacházel hrubě, byl zlý, počínal si jako zběsilý, zdálo se, jako by neměl ani zdravý rozum a byl naprosto bez citu". Inu, z matematických knih se mu nenaučil a z hvězd také ne. "škrtil peníze, ženě nedával na domácnost (ta ji vedla ze svého nijak velkého věna) a sám si dopřál, co hrdlo ráčilo, i to, po čem toužilo jeho sestárlé; a přece vášněmi nabité tělo," dodával k tomu obhájce paní Lepeškové. A po čem toužilo Lepeškovo tělo? Nejen po hedvábném prádle a šatech, které si Lepeška nechávál šít v Praze! Leckterá posluhovačka (přesněji řečeno ta, která mu bývala v dřevníku po vůli) měla v domácnosti větší slovo než sama paní domu. Manželka chodila pokryta modřinami. Každá záminka byla Lepeškovi dobrá, aby vyvolával hádky a scény, při nichž ženě nadával jako dlaždič, a stejně pádně, jako dlaždič, ji také bil. Ze sebevědomé dívky se stala v manželových rukou onuce a nemálo svědků u soudu tvrdilo, že pomýšlela na sebevraždu. Některé Lepeškovy záminky k domácím bouřím byly kuriózní, nechutné a svědčily o jeho duševní nenormálnosti. Kolega profesor Štěrba a jeho manželka tvrdili, že Lepeška chodil po bytě záměrně nahý a nahý také stoloval. A dokonce prý "svou velkou potřebu vykonával v ložnici do umyvadla své choti, která z hanby a ze studu musela odklizovati tuto neřest před příchodem posluhovačky". Nabízí se otázka, jak to všechno hezká Marie Lepešková, okradená o dítě, o důstojnost i o skromné peníze, tak dlouho vydržela, proč manžela uklidňovala, že "zase bude dobře", zatímco on jí spílal do "bestie, kterou vyhodí a ona pojde za plotem". Uvědomovala si, že je nemocný?
 

 

"Nejzáhadnější jsou zločiny, kde známe od počátku zločince i oběť," citovaly tehdy v souvislosti se senzačním procesem v Písku Lidové noviny Conana Doylea. Lepeškovic manželství - to byl skutečně záhadný vztah, ale pravdou zůstává, že Marie Lepešková se vzepřela už dva, možná dokonce čtyři roky před tím, než šíleného Vojtěcha popravila. V roce 1923 se o dovolené v dnešním chorvatském Gradu (jakým způsobem se manželé Lepeškovi dělili o náklady na dovolenou, nám známo není) seznámila s majitelem letní vily Italem Giovannim Maroccem. Později prý je Lepeška načapal v posteli - jenomže Marii to bylo jedno. Otěhotněla (pak potratila) a rozhodla se podat žádost o rozvod (v roce 1925). Ta žádost mohla být formální, poněvadž manželé spolu stejně nežili, dokonce se stravovali zvlášť a společný měli jen byt. Mohla být formální... Kdyby si pan profesor nevymyslel další pekelný žert a nezatáhl do svých podivných plánů i dceru Marušku. Kdykoliv s ní přišel do styku, dopadlo to špatně (jednou se rozzuřil, vytrhl okno z pantů a rozbil jí ho o hlavu), ale aby na ni nemusel platit, vyhýbal se jí (učebnice pro ni pan profesor získával zadarmo z chudinské knihovny). Svou krutost uplatňoval hlavně vůči manželce a žákům (ty z chudých rodin prý přímo nesnášel). Kolega profesor Bělský o něm řekl: Rodičové žáků, jež Lepeška vyučovat, chodili s bázní a třesením k němu do gymnasia. Vracívali se ustaraní a uplakaní, ježto Lepeška při podávání zpráv bezcitně přísně, nedbaje nařízení úředních, že se při podávání zpráv má postupovati šetrně, bezohledně rozdíral jejich rodičské srdce, líče děti jemu svěřené jako hotové vyvrhele." Lepeška, který stále protahoval rozvod navrhováním dalších a dalších svědků, se evidentně pásl na mukách manželky, jíž hrozilo, že zůstane na mizině. Ale i to mu bylo málo. Poslední rozvodové stání před jeho smrtí proběhlo 2. září 1927. Ten den dostala paní Lepešková od svého strýce Slavíka, který vychovával Marušku v Táboře, telegram: Pan profesor Lepeška nařizuje dceři, aby opustila příbuzné, Tábor a obchodní školu a okamžitě se vrátila k otci. Ráno osudného 6. září přišlo Marii Lepešková z Tábora psaní - otec prý dceři vyhrožuje, že ji nechá dovést domů četníky. Dcera říká, že k otci za žádnou cenu nepůjde, a také vyhrožuje - sebevraždou! Pro sebevraždu se ovšem rozhodla i Marie Lepešková a ono ráno si skutečně počínala jako šílená. Nejprve běžela za doktorem Kavalírem, který ji zastupoval u rozvodu, a svěřila mu všechny své cennosti (nebylo jich mnoho). Líbala mu ruce a loučila se s ním. Pak pobíhala celý den kolem Čertovy strouhy (úsek na Otavě) a sbírala odvahu, aby se utopila, ale nakonec se rozhodla, že dceru jen tak nedá. Navečer se vrátila domů. S Lepeškou se rychle chytla kvůli jakýmsi účtům, brzy však došlo na hrozby: "Ty bestie, ty furiantko!" řval prý profesor Lepeška. "Já tě zničím! To dítě sem jít musí. Budeš vidět, co s ní budu dělat před tvýma očima!" Marie Lepešková si už před třemi měsíci opatřila (kvůli sebevraždě nebo vraždě?) nebezpečnou zbraň - revolver s krátkou hlavní (nakonec jí přitížila i ta skutečnost, že browning, na který neměla zbrojní pas, neodpovídal československým parametrům!). Představa, že Lepeška bude mučit sedmnáctiletou Marušku, matku znovu velice rozrušila. Odešla do ložnice pro revolver, nabila šest nábojů do zásobníku a jeden přímo do hlavně. Pak se vrátila do kuchyně. Lepeška seděl v křesle a klidně si četl noviny. Náboj v hlavni stačil - malá zbraň měla poměrně velkou ráži a paní Lepešková zamířila zblízka na pleš. "Je zbytečné, abyste tam chodili,"řekla na četnické stanici, kam se šla udat. "Namířila jsem dobře, aby se dlouho netrápil." Před soudem ale tvrdila, že se na nic nepamatuje, neboť prý "byla jako tělo bez duše". Její obhájce doktor Mellan přesvědčoval porotu, aby ji osvobodila, neboť "ji postihlo mateřské šílenství'. Apeloval na ty nejsvětější city: Láska mateřská, o níž nutno vkleče mluvit, vtiskuje do rukou ženy revolver a střílí lidského supa, kroužícího nad vyhlédnutou obětí, nad vlastním dítětem. Kdo z vás dvanácti chce tvrdit, že byla při rozumu v této době?" Ale dvanáct porotců věřilo Četníkům, jimž paní profesorová řekla, že "se na vraždu připravovala a manžela zastřelila s úplnou rozvahou". Jednomyslně ji uznali vinnou zločinem úkladné vraždy a Marie Lepešková dostala provaz.

 

 Kdyby Marie Lepešková po zastřelení tyrana nepocítila tak silnou touhu přesvědčit okolí, že ona, ušlapaná a poničená, se sama vzchopila k činu, vyvázla by bez trestu. I tak ale měla velkou naději, že bude přijata její zmateční stížnost, kde se hovořilo o přechodném šílenství. Tisk totiž spustil bubnovou palbu proti nečitelnosti porotců - ano, z formálního hlediska měli pravdu, žádný manželský rozpor nelze řešit revolverem! Ale porota je tu přece hlavně proto, aby tam, kde k posouzení zločinu nestačí chladná litera zákona, pomohl lidský cit! Marie Lepešková však nepřemýšlela o důsledcích svých činů - hlavně že je konečně mohla vykonávat bez dohledu bláznivého starce! A tak o ní veřejnost rok po vraždě slyšela znovu. Některé pražské listy přinesly zprávu, že paní Lepešková odsouzená k smrti, ale spoléhající na omilostnění se za večerů prochází kolem řeky Otavy zavěšena do ředitele písecké věznice Rudolfa Polenského. Ten prý kvůli ní dokonce zpronevěřil peníze...

Šlo do tuhého - a tak Marie Lepešková Polenského zažalovala, že ji třikrát nechal předvést z věznice do své pracovny a třikrát ji znásilnil. Polenského okamžitě suspendovali, zatkli, ale brzy bylo jasné, že se vyseká. Lepešková vypila veronal a chtěla se oběsit na tkalounu od sukně, který se s ní přetrhl. Vzápětí Polenského osvobodili a Lepeškovou prohlásili za osobu krajně hysterickou a nespolehlivou. Když jí teď nevěří, proč uvěřili, že zastřelila Lepešku? Co když profesor spáchal sebevraždu a ona ji z pozérství vzala na sebe? pokusil se o nemožné doktor Mellan a málem tím sebevraždu (profesní) spáchal on. Ovšem - se znásilněnými vězeňkyněmi se najednou roztrhl pytel a ředitel Polenský nakonec stejně skončil za tou ošklivější stranou mříží. Žádost o obnovu trestního řízení Marie Lepeškové byla zamítnuta, ale na šibenici, kde by ji po všech jejích aférách vidělo rádo nemálo ctihodných občanů píseckých, se stejně nezhoupla. Prezident Masaryk jí udělil milost a Lepeškové změnili trest na dvacet let těžkého žaláře.