Poštovní doručovatelka se měla co ohánět. Datum na kalendáři oznamovalo jeden ze dnů, v němž se roznášejí důchody. Těch schodů, pomyslela si, ale protože to byla pošťačka tak říkajíc déle sloužící, bez reptání nacpala do objemné brašny plné dopisů a jiné korespondence ještě všechny peníze určené k dnešním výplatám a vyrazila do ulic.

Zpočátku šlo všechno jako obvykle. Někdy měla pocit, že ji staří lidé vyhlížejí z okna, nebo dokonce stojí od rána za dveřmi, protože ty se mnohdy otevřely ještě dřív, než stiskla tlačítko zvonku. Jako obvykle také dopadla v jednom domě na Mírovém náměstí. Otevřela jí paní Jandáková, podepsala svůj lístek a dál natahovala ruku, aby přijala důchod i pro manžela. "Je mi líto, paní Jandáková," vysvětlovala jí doručovatelka, "ale už posledně jsem vám říkala, že můžete podepsat a dostat manželovy peníze nanejvýš třikrát po sobě.  A to bylo minulý měsíc. Teď už si je musí převzít sám. "Kdyby to jenom trochu šlo," povzdechla si Jandáková, "Vždyť on už skoro půl roku nevstal z postele. Víte, jaké by to pro mě bylo vysvobození, kdyby se mohl postavit na nohy a dojít si třeba na záchod nebo pro tu mizernou penzi"? Doručovatelka s účastí pokrčila rameny. "Já vám to věřím, paní Jandáková, ale mám svoje předpisy," "Na starý lidi dneska každej kašle, posteskla si žena ve dveřích, "Hlavně že se dodržují předpisy. Vy ani netušíte, milá paní, kolikrát jsem já, když jsem ještě jako sestra sloužila ve špitále, porušila předpisy, když jsem si byla naprosto jistá, že to chudákům pacientům pomůže. Pošťačka nervózně přešlápla z nohy na nohu, "Tak dobře. Tady mi, podepište převzetí. Ale jak říkám, tentokrát to bylo skutečně naposledy..." Odpočítala několik bankovek, podala je Jandáková a hleděla rychle odejít. Přesto ji pronásledoval divný pocit, že dělá něco, co nemá. Dole na chodníku se zatvrdila: Víckrát jí tu penzi pro manžela nedám. I kdyby si měla stěžovat třeba na ministerstvu!

"Nazdar, švagrová," halekal už na chodbě šedivý robustní muž, sice už v letech, ale na první pohled kypící zdravím. "Jdu se podívat na bráchu." Hodil plášť na věšák a následoval švagrovou do obývacího pokoje. Na gauči ještě leželo prostěradlo a na něm peřina s polštářem. "Vy spíte každý zvlášť?" ptal se švagr Jandákové. "Občas si stelu tady. Aby měl Eduard větší klid. Někdy večer si třeba pustím rádio?"

"Jak na tom je?" zajímal se František Jandák o bratrův zdravotní stav. Švagrová vstala, otevřela dveře do ložnice a hlasitě oznámila: "Eduarde, přišel se na tebe podívat František." Žádná odpověď však nepřicházela. "Pořád spí. Od té doby, co jsi tu byl naposledy, se vlastně nic nezměnilo," informovala Jandáková švagra a opět dveře zavřela. "Ale ty chvíli poseď, vypijeme si kávu, popovídáme, třeba se během té doby vzbudí. Můžu ti ale říct, že je to vždycky jenom na pár minut. Někdy mu ani nestačím dát jídlo a už zavírá oči," "Proč spí v tom kulichu?" divil se František Jandák, který v okamžiku otevření dveří viděl bratra s pokrývkou hlavy. "Je mu pořád zima.  Ani se tomu nedivím. Nemocný a ještě skoro nic nejí?" Bavili se tak celou hodinu;  Zezdola k nim doléhal ruch živého náměstí, ale jen jakoby zpovzdálí, z jiného světa, do něhož tenhle byt už nepatří. "Nedá se nic dělat, švagrová, budu muset jít," podíval se František Jandák na hodinky. Ne že by doopravdy někam pospíchal, ale najednou na něho padl jakýsi skličující pocit, který potřeboval spláchnout alespoň jednou sklenicí lahodně nahořklého plzeňského.

"Mrknu se, jestli už brácha není náhodou vzhůru," pronesl omluvně a sáhl na kliku. Zůstal stát na prahu ložnice a viděl jen to, co před chvílí z křesla. Bratr s kulichem naraženým až na oči se ani nepohnul. "Edíku, ahoj," loučil se s ním i přesto František, "Zase přijdu. A koukej se konečně uzdravit, ať si spolu můžeme vypít ještě nějaké to pivo, když s děvčaty jsme už jednou provždy skoncovali" zasmál se svému vtipu a odešel z pokoje i z bytu. Švagrové však slíbil, že se v dohledné době zase zastaví, ale kdyby něco potřebovala dřív, ví, kde bydlí... Před bytem Jandákových se poštovní doručovatelka nadechla a poručila si neustoupit. Teprve potom zazvonila. Jako vždy jí otevřela paní Jandáková. Jako vždy přebrala svoje peníze a bez ohledu na to, co jí pošťačka řekla minulý měsíc, vyžadovala i manželovu penzi. "Dohodly jsme se přece," bránila se doručovatelka, "že to bylo minule naposledy." "Dobře," uvolnila Jandáková vchod. "Ten můj už sice ani nevnímá, natož aby byl schopen se podepsat, ale když jinak nedáte, prosím." Než stačila doručovatelka cokoli namítnout, stála na prahu pečlivě uklizené ložnice, kde v jedné posteli ležela postava s teplou čepicí na hlavě. Listonoška náhle nevěděla, co má v téhle situaci dělat. "Pane Jandák," zašeptala velice tiše, protože hlasitěji nebyla schopna promluvit, "Takhle vás neuslyší," téměř se jí vysmála Jandáková. "Musíte silněji," dodala a hned předvedla, jak to myslela. Muž v posteli se ani nepohnul. "Tak to vidíte," pokrčila rameny Jandáková, "Přesvědčila jste se osobně a na místě, jak to s ním je. Takže je Jenom na vás, zda uznáte, že mi ten jeho důchod můžete dát, nebo nemůžete...  Já totiž nevím, jak bych domácnost utáhla jenom ze svého. Ani oběma dohromady nedělá penze tolik, aby to stálo za ty ciráty?" Doručovatelka zcela kapitulovala a podala Jandákové peníze a tužku. Když se vrátila na poštu, zašla za vedoucí a vylíčila jí, co už delší dobu zažívá v jedné domácnosti při vyplácení důchodů. "Holka, to přece nemůžeš," ustaraně radila vedoucí doručovatelce. "Já tě samo sebou chápu, rozumím i té Jandákové, on je úřední šiml někdy doopravdy nenažranej, ale to nařízení o třech výplatách důchodů pro partnery má podle mě smysl. Hele, jseš si jistá, že v té posteli doopravdy někdo ležel?" "No dovol, Vlasto, slepá snad ještě nejsem!" "A co kdyby byl mrtvej?" chytila se za hlavu vedoucí. "Tak by tam musel být nějaký smrad," protestovala listonoška. "Mám nos velice háklivý a ničeho jsem si nevšimla," "Víš co?" rozhodla vedoucí, "my dvě si s tím nebudeme lámat hlavu. Od toho jsou tady přece jiní," zvedla telefon a zavolala nedaleké oddělení Bezpečnosti. Když v několika větách vylíčila, oč se jedná, slíbil jí muž na druhém konci linky, že se k Jandákovým osobně a okamžitě podívá. A také to udělal. Jandáková byla tváří v tvář uniformě značně nervózní.  Ale výřečnosti jí rozhodně neubylo, Ihned se dala do vysvětlování, proč události měly takový průběh, jaký mít musely. Zdůraznila rovněž, že nevidí jediný oprávněný důvod, proč ji pošťačka udala. Ono už stačí jedno neštěstí, ale to nelze nikomu vyčíst, to je osud, ale když na vás lidé úmyslně přivolávají další. Muž v uniformě nebyl sice nejzkušenější, ale také ne včerejší. Vodopád slov ho nechal chladným: "Já vám přece vůbec nic nevyčítám, paní Jandáková. Já se jdu jenom mrknout na vašeho muže a hned zase vypadnu."

Intuitivně našel hned napoprvé ty správné dveře do ložnice. Když se naklonil nad postavou v posteli, bylo mu jasné, co musí v příštích chvílích udělat. Vypadalo to na vraždu, a tak mě k tomu poslali, vzpomíná kriminalista Jaroslav Zahrádka. Samo sebou zase s technikem a několika dalšími lidmi, protože samotný kriminalista, až na několik málo výjimek, žádný případ nikdy nevyřešit. Všechno je to kolektivní práce, i když je pravda, že někdo musí tu skupinu dirigovat, aby to společné úsilí směřovalo k jednomu cíli. Ale abych neodbočoval...

První, co mě překvapilo, byl čistý vzduch v celém bytě. Na rozdíl od doručovatelky mí sice nikdy nos nesloužil příliš dobře, ale mrtvolný zápach rozeznal vždycky. Jenomže když jsme z postavy odhrnuli peřinu a rozepnuli kabátek od pyžama, bylo všechno mnohem čitelnější, Eduard Jandák byl podle doktora z výjezdovky mrtev už několik měsíců.  A že nezapáchal a nerozkládal se, způsobilo nabalzamování mrtvého těla. Chudák děda měl rozpárané břicho. Vnitřnosti byly vyjmuty. A zevnitř I zvenčí byl silně potřen nějakým přípravkem. Později jsme se dozvěděli, že to bylo máslo smíchané s medem. "Zabila ho?" zeptal se mě jeden z kolegů. "Já to mám poznat?" odpověděl jsem. "Podle toho, co vidím, rozhodně nebyl ubodán, utlučen nebo zastřelen. Ale mohl být otráven. Například? Dovezli jsme mrtvolu na soudní lékařství. Po pitvě nám však dali na vědomí, že laboratorní zkoušky přítomnost žádného jedu neprokázaly. A teď - babo, raď. Šel jsem za obvodním lékařem, k němuž Eduard Jandák patřil. "Abych byl upřímný," pokýval hlavou, "ono je docela dobře možné, že zemřel přirozenou smrtí. Už před časem, když jsem u něho byl naposledy, v zásadě umíral. Odhadoval jsem to nanejvýš na pár dní života. Ale znáte jistě, jak to dneska chodí. Pacientů mám tolik, že když mě nikdo nepřišel požádat o další návštěvu, úplně jsem na něho zapomněl... Kdy že jsem ho viděl živého? Počkejte," sáhl do kartotéky, "před pěti měsíci." Vstal jsem a loučil se. "Co tomu říká jeho paní? Ta přece musí vědět všechno zcela přesně," snažil se mi poradit lékař. "Ta tvrdí," podal jsem mu ruku, "že její Edík ještě žije." Naši technici dokáží, jak já tomu říkám, všelijaké kejkle a o laboratořích už ani nemluvím. Tak jsem se ve velice krátké době dozvěděl, že v kuchyňských kamnech byly spáleny vnitřnosti Eduarda Jandáka, což potvrzují i popelník a rošt... Když jsme kamna při domovní prohlídce zkoumali, málem bychom řekli, že jsou zcela nová a ještě se v nich netopilo... Zato jsme našli pět kilogramů másla a stejné množství medu. Jenže to jsme ještě netušili, proč jsou zde zrovna tyhle potraviny v takovém množství. Jak to všechno dopadlo? Nic nenasvědčovalo tomu, že by Jandáková manžela zavraždila. Zemřel opravdu přirozenou smrtí. Po mnoha zkouškách, rozborech a úvahách jsme se na tom shodli. Jandáková po celou dobu vyšetřování buď mlčela, nebo mluvila nesmysly. Došli jsme k závěru, že nechtěla přijít o manželův důchod, a tak využila svých znalostí zdravotní sestry i toho, co se někde dočetla či doslechla. Ostrým nožem otevřela manželovi břišní dutinu - a to ostatní už bylo řečeno. Lidé, kteří k ní pak chodili, viděli nabalzamovanou mrtvolu...

Podle tehdejších zákonů měla být Jandáková souzena za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví: to byla ta neoprávněně přebíraná penze. Znalcům z oblasti medicíny se však stále nějak nelíbila, a tak si vyžádali psychiatrické pozorování. Při něm se ukázalo, že to lidově řečeno nemá v hlavě v pořádku. Že je prostě psychicky nemocná. Dá rozum, že tím pádem se žádný soud nekonal.