Smrt osmileté Helenky Priestlyové otřásla celým Aberdeenem. Případ se začal ve slušném a spořádaném domě na King Street, v němž žily hlavně rodiny dobře vydělávajících odborných dělníků. Bylo tu celkem osm bytů, po dvou na každém patře. Vchod do domu býval obvykle zamčený, malý dvorek vzorně uklizený. Jediné nepohodlí tu představovaly záchody. Na každém patře byl jenom jeden, o který se dělily dvě rodiny. V přízemí bydlili rodina Donaldových-holič Alexander Donald, jeho žena Jeannie a devítiletá dcera, také Jeannie. O patro výš měli svůj byt Priestlyovi. Jejich dcerka Helen byla sice rozpustilé, ale jinak velmi milé děvče. V dubnu roku 1934, kdy se celá věc udála, to bylo právě pět let, co se paní Priestlyová pohádala s paní Donaldovou a přestaly spolu mluvit. Počasí bylo na Skotsko nezvykle slunečné a teplé. Helen Priestlyová přišla ze školy ve tři čtvrtě na dvanáct, Poobědvala, zaskočila za přítelkyní paní Robertsonovou a doběhla mamince pro chleba do nedalekého obchodu. Priestlyovi tam měli otevřený účet, a tak Helen neplatila, jenom dostala kopii účtenky. Podle čísla této účtenky pak později majitel obchodu spočítal, že Helen u něj byla někdy kolem půl druhé. Ve dvě už měla být zase zpátky ve škole.

ZÁHADNÉ ZMIZENÍ

 

Paní Priestlyová Helen vychovávala přísně, poslušnost a dochvilnost byly podle ní jedněmi z hlavních ctností všech děvčátek. Proto se podivila a rozzlobila, když Helen s bochníkem chleba dlouho nepřicházela. U paní Robertsonové Helen také nebyla, a tak vyděšená matka ihned spustila poplach. Obě ženy prošly všechny domy v sousedství, zazvonily na každé dveře, ale bez úspěchu. Helen nebyla ani ve škole. Tady však paní Priestlyová potkala na hřišti malou Jeannii Donaldovou, která se s Helen přátelila. Bylo to pozoruhodné, dvě děvčátka, jejichž matky spolu vůbec nemluvily, byla velmi dobrými přítelkyněmi. Jeannie svolala spolužáky a spolu prohledali celou školu. Pořád nic. V té době začal pátrání také otec Helen, pan Priestly. Pomáhala mu přitom už policie, která přišla na první důležité svědectví v celém případě. Devítiletý Dick Sutton, Helenin přítel, prý děvčátko viděl, jak odjíždí tramvají v doprovodu nějakého staršího pána v trochu roztrženém tmavém kabátě. Celá městská policie okamžitě nastoupila do akce. Pročesány a zkontrolovány byly nejblišší městské čtvrti, nemocnice, osamělá místa, cukrárny. Výzvy k veřejnosti byly uváděny v kinech místo týdeníku. Známý skotský smysl pro pospolitost přivedl k bytu Priestlyů stovky lidí, připravených jakkoli pomoci. Je pravděpodobné, že v ten den a v následující noci nebylo v Aberdeenu mnoho míst, která dobrovolní pátrači neprohlédli. V noci přišel mrazivý vítr a silný déšť, avšak pátrání pokračovalo. Policistů ani dobrovolníků v ulicích města neubývalo. Také pan Priestly ve vypůjčeném automobilu zoufale kroužil ulicemi své čtvrti. O půlnoci se otupělý a vyčerpaný rozhodl na chvíli ulehnout. Už ve čtyři ráno byl ale znovu na nohou. Jeho první cesta vedla na policejní stanici. Pořád nic nového...

 

HRŮZNÝ  NÁLEZ

 

V pět ráno se v sousedním domě probudil jeden z obětavých dobrovolníků a rozhodl se zajít k Priestlyům znovu nabídnout svou pomoc. Když vešel do temného domu, musel chvíli počkat, než se všeru rozkouká. V té chvílí si všiml, že v nenápadném výklenku vedle záchodu je uložen dost velký jutový pytel. Divná věc, řekl si soused a natáhl ruku, aby pytel vytáhl z temnoty do přece jen světlejší chodby. Domem se rozlehl výkřik hrůzy-všímavý soused namísto okraje pytle sáhl na dvě drobná dětská chodidla, která z něj trčela ven. Byla ztuhlá a ledová. Během pár minut byl celý dům vzhůru, plný světel, policistů, probuzených nájemníků a novinářů. "Byla znásilněna," hystericky křičela domovnice, zatímco se z ulice dovnitř hnali senzacechtiví kolemjdoucí. Jenom v jednom bytě byla tma a jenom jedny dveře se za celou tu dobu ani jednou neotevřely dveře do bytu manželů Donaldových. Policie okamžitě začala počítat. Chodby domu byly naposledy prohlédnuty v jedenáct večer. O půlnoci tudy prošel pan Priestly, o půl druhé použil toaletu jeden z dobrovolných pátračů, o půl páté prošel kolem výklenku opět pan Priestly. Ti všichni se dušovali, že výklenek byl prázdný, že v něm rozhodně žádný pytel neviděli. Tělo neššastného děvčátka se sem tedy muselo dostat někdy mezi půl pátou a pátou hodinou ranní. Pytel i tělo Helen však byly suché a venku přitom celou noc běsnil liják. Všude kolem domu byly kaluže a rozmáčené trávníky tak jak to, že pytel i jeho hrůzný obsah byly docela suché? Je jen přirozené, že po tomto ujištění policie zaměřila svou pozornost především na samotný dům, v němž Priestlyovi bydleli. Brzy ráno vypověděl při novém výslechu Helenin přítel Dick Sutton, že si své svědectví o Helen a neznámém starším pánovi jen vymyslel, aby byl před spolužáky zajímavý. Dům smrti byl mezitím pořád víc a víc vzhůru nohama jen jenom dveře do bytu Donaldových zůstávaly zavřeny.     

 

FINGOVANÉ ZNÁSILNĚNÍ

 

Policejní lékař mezitím oznámil, že na těle Helen nalezl pohmožděniny, stopy po škrcení a poranění genitálií. Soudní lékaři po pitvě přidali další poznatky. V dýchacích cestách Helen byly nalezeny zvratky, které způsobily jejich neprůchodnost. Bylo potvrzeno škrcení nešťastného děvčátka ne však jako příčina smrti. V žaludku mrtvé Helen byl shledán obsah přesně odpovídající jejímu poslednímu obědu, kdy proces trávení však stěží začal a tak bylo zřejmé, že smrt musela přijít někdy mezi jednou a půl druhou hodinou odpolední.

Vyšetřovatelé postupně vyslechli všechny muže z domu Priestlyů. Shodou náhod byli všichni v inkriminovanou dobu prokazatelně na svých pracovištích a měli stoprocentní alibi. Současně s vyšetřováním pokračovala také soudní pitva. Když se při ní profesor patologie z Aberdeenské univerzity M. Shennan dostal k Heleniným genitáliím, dospěl k velmi překvapivému závěru. Podle charakteru a pečlivých mikroskopických zkoumání bylo zřejmé, že Helen nebyla znásilněna. Deflorace byla provedena nějakým tenkým ostrým předmětem nejpravděpodobněji prý pohrabáčem. Došlo k ní zřejmě až po smrti Helen, zněla druhá z převratných zpráv profesora Shennana. Každého okamžitě napadlo, že fingované znásilnění mohla připravit jedině žena-vražednice, která se takto pokusila svůj hrůzný čin vydávat za dílo sexuálního devianta. Směr policejního vyšetřování se rázem obrátil.

 

ZATČENÍ DONALDOVI

 

Dvě nová svědectví podpořila názor vyšetřovatelů, že se celá tragédie odehrála přímo v domě, kde bydleli Priestlyovi. Dělníci, kteří pracovali na opravě chodníků před domem, si vzpomněli, že viděli Helen vcházet s bochníkem chleba do domu a že pak krátce před druhou hodinou odpoledne slyšeli bolestný dětský výkřik. Příčinu tohoto výkřiku se ani i později nepodařilo uspokojivě vysvětlit, podle jedné teorie se fingované znásilnění odehrálo ve chvíli, kdy Helen byla v agónii a bolest jí přinutila vydat poslední zvuk na tomto světě...

Policisté znovu podrobně prohlédli celý dům a vyslechli všechny nájemníky. Většina z nich se jim snažila v pátrání pomoci. Jenom jedna rodina se k vyšetřování stavěla naprosto lhostejně, nezúčastnila se hledání pohřešované Helen a tvářila se, že ji případ vlastně nezajímá. Rodina Donaldova. Bylo to až příliš nápadné, a tak se vyšetřovatelé rozhodli podívat na tuto rodinu pořádně zblízka. Otec Donald měl neprůstřelné alibi stejně, tak jako všichni ostatní muži z tohoto domu byl v kritický čas v zaměstnání. Dcerka Jeannie byla ve škole. V bytě zůstala jenom paní Donaldová. Dobře vypadající žena ve středních letech, velmi zbožná, členka Armády spásy, skromná a plně se věnující výchově svého jediného dítěte. Její chování při výslechu však bylo velmi podivné.

Za této situace si policie ještě pozdě večer vyžádala povolení k domovní prohlídce u Donaldů. Na skříni v bytě byly objeveny stopy krve. Policisté manžele Donaldovy zatkli a o půlnoci převezli do vazby.  Na ulici se přitom shromáždil dav lidí, kteří žádali okamžitý lynč. Pan Donald byl vzhledem ke svému alibi ráno zase propuštěn, jeho manželka už však za mřížemi zůstala až do procesu.

 

SLOVO MÁ VĚDA

 

Ke slovu se dostala medicína a chemie. Věda vůbec hrála v procesu s Donaldovými rozhodující roli. Napřed bylo prokázáno, že krev na skříni v jejich bytě je stejné skupiny, jakou měla Helen. Potom byly srovnávány bakteriologické stopy na spodním prádle dítěte a na různých předmětech z bytu Donaldových. Vzhledem ke specifickým poraněním způsobeným předstíraným znásilněním se spolu s krví našlo na Helenině oblečení i dosti koliformních baktérií, které měly podle názoru profesora Mackieho z edinburské univerzity velmi výjimečné složení. Stejné baktérie byly objeveny na dvou špatně vypraných ručnících z domácnosti Donaldových...

 

K důkaznímu materiálu ještě přispěla analýza prachu a různých drobných částic nalezených uvnitř jutového pytle, také tady bylo prokázáno, že původně pocházejí z bytu manželů Donaldových. Na edinburské patologii mezitím stále pokračovala pitva Helen. Lékaři došli k překvapivému zjištění, že děvčátko mělo zvětšenou žlázu, které se lidově říká brzlík, a proto mohlo upadnout do bezvědomí mnohem snadněji než normální děti.

 

OSUDOVÁ PANIKA

 

Při procesu byla na základě všech shromážděných důkazů paní Donaldova obžalována z vraždy malé Helen. Porota se radila jen čtvrt hodiny. Třináct hlasů usoudilo "Vinna", dva "Nevinna". Samotná paní Donaldova odmítla během procesu vypovídat a i teď se zdržela jakékoli reakce. Soud vynesl trest smrti, který byl však později cestou milosti změněn v doživotní vězení. Nikdy nebylo prokázáno, že by snad měla pí Donaldová pro zločin nějaký skutečný motiv. Helen Priestlyová jí neměla ráda, v čemž se ostatně shodovala se svou matkou, a často se jí posmívala. Dokonce pro paní Donaldovou vymyslela posměšnou přezdívku "Kokos". Kriminalista William Roughead později na základě všech těchto poznatků vypracoval pravděpodobný průběh tragické události. K němu se mimochodem paní Donaldová nikdy veřejně nevyjádřila. Podle Rougheada se Helen vracela z obchodu domů a osudovou náhodou se na schodech srazila s paní Donaldovou. Co se mezi nimi odehrálo, to se těžko někdy někdo dozví. Možná Helen vyplázla jazyk, vykřikla něco o, "kokosu", kopla do dveří bytu Donaldových či jinak paní Donaldovou provokovala. Ta se neovládla, popadla dítě pod krkem a začala jím vztekle cloumat. Helen se lekla a vzhledem k nenormálnímu stavu svého brzlíku, o kterém nikdo neměl ponětí okamžitě upadla do bezvědomí.

Kolaps přešel v koma, kdy se dítě začalo dusit vlastními zvratky. Paní Donaldová Helen v panice zatáhla k sobě do bytu, zřejmě se ji ještě pokoušela vrátit k životu, ale bez úspěchu. Domnívala se, že Helen uškrtila, a protože napjaté vztahy mezi oběma rodinami byly všeobecně známy, bylo paní Donaldové jasné, že bude mezi prvními podezřelými. Proto se rozhodla zinscenovat předstírané znásilnění. K trestu doživotního odnětí svobody byla paní Donaldová odsouzena v roce 1934, o deset let později však byla pro vzorné chování propuštěna. Výčitky svědomí ji ale určitě provázely až do konce života.