Soud s masovým vrahem a kanibalem se konal...

"Můj případ je unikátní v celé světové historii zločinu," řekl sebevědomě na začátku soudního pojednávání Andrej Romanovič Čikatilo (56), jeden z nejpříšernějších masových vrahů, jaké kdy lidstvo poznalo. Řeknu vám o všech lidech, které jsem zabil. Ale, prosím, nechtějte po mně detaily, příliš by mě to duševně týralo! Dobře si pamatuji, kdy jsem poprvé pocítil rozkoš z cizí hrůzy, vypovídal Čikatilo. Bylo to v květnu roku 1973. Pracoval jsem tehdy jako učitel. Šli jsme se s celou třídou koupat do řeky a já jsem jen tak žertem podržel pod vodou jednu patnáctiletou žačku. Zoufale se zmítala, křičela a já jsem z toho měl požitek ... Rostovská školačka naštěstí přežila. Učitel Čikatilo však poznal, co mu dokáže přinést potěšení. Svou první vraždu spáchal v prosinci roku 1978, dva dny před štědrým dnem. Potkal tehdy na ulici devítiletou školačku, prý se jí líbil, protože jí připomínal jejího dědečka.

Čikatilo se dal s děvčátkem do řeči. Po chvíli se malá svěřila, že by potřebovala jít na toaletu, ale že je venku příliš zima. Vrah ji pozval k sobě domů, bydlel hned za rohem. Zbytky těla nešťastného děvčátka byly nalezeny až za několik měsíců... Po své první vraždě jsem ztratil jakékoli zábrany, vypověděl Čikatilo. Bylo mi 45 let a propadl jsem vraždění a kanibalismu tak, jako jiní propadají drogám. Ve své příšerné posedlosti se Čikatilo stále zdokonaloval. Naučil se anatomii lidského těla, věděl, kam nejúčinněji bodnout, kam udeřit. Smrt svých obětí Čikatilo záměrně protahoval, agónie a utrpení ho vzrušovaly, přinášely mu uspokojení. Z ještě žijících lidí ukusoval nebo odřezával kusy masa, které pak pojídal. Vraždu Čikatilo obvykle zakončil vypíchnutím očí oběti, podle staré ukrajinské pověry se oslepený mrtvý nemůže vracet ze záhrobí a mstít se svému vrahovi. Často jsem chodíval na vlaková a autobusová nádraží, říká Čikatilo. Tam bývá spousta trampů a podobných lidí. Je otázkou, zda takovéto zdegenerované elementy vůbec mají právo na život! Není těžké se s nimi spřátelit. Sami dolézají, chtějí peníze, vodku, jídlo, nabízejí sex... Většina z 52 Čikatilových obětí byly ženy a děti z okraje společnosti, prostitutky, alkoholičky, uprchlíci z dětských domovů. Najdou se však mezi nimi i děti ze spořádaných rodin, které vrahovi padly do rukou jen osudovou náhodou. Nejmladší obětí rostovské zrůdy byl teprve sedmiletý Igor Gudkov. Šel si hrát s kamarády na stráň za sídliště, nechal se nalákat do Čikatilova bytu a živý z něj už neodešel. Nejstarší obětí byla čtyřiačtyřicetiletá Marta Rjabjenková, prostitutka a alkoholička. Mezi zavražděnými byla i matka s dcerou. Bývalá Čikatilova milenka Táňa Petrosjanová (32) se nenadálá ničeho zlého, když ji "Andrjuša" pozval i s jedenáctiletou dcerou Světlanou na piknik. Obě byly bestiálně zneužity, zavražděny a kanibal Čikatilo prý snědl i části jejich těl. Dvanáct let ukrajinské policii trvalo, než Čikatila vypátrala. Na první pohled se zdálo, že je to normální šťastně ženatý muž, vysvětluje soudce Avčenko. Vrah měl vlastní odrostlé děti a byl v okolí znám jako hodný a laskavý dědeček! Nikdo by v něm nehledal kriminálníka. To ale samozřejmě nemůže vyšetřovatele omlouvat, pokračuje rostovský soudce. Kdyby bývali odvedli svou práci hned v roce 1978, po první vraždě, mohlo zůstat naživu 51 lidí. Během oněch dvanácti hrůzných let byl Čikatilo dvakrát zadržen a vyšetřován. Pokaždé však byl opět propuštěn jako nevinný... Policisté na tomto případě skutečně prokázali svou výjimečnou neschopnost. Od roku 1984 byl pro vyšetření série vražd v Rostově ustaven speciální padesátičlenný tým. Vrhl se do práce ve velkém stylu, zřejmé překonal všechny rekordy, neboť postupně nechal vyslechnout na půl miliónu lidí! Jenom krevních zkoušek bylo nařízeno přes dvě stě tisíc. 

Plán vyšetřování byl jistě překročen, ale výsledek veškerý žádný. Ukrajinským policistům se "podařilo" jenom jediné, dostat před soud a pak na popraviště zcela nevinného muže, který zemřel za Čikatilovy zločiny. Justiční omyl tak vlastně rostovskému vrahovi připsal 53. oběť... Nakonec pomohla vyšetřovatelům až souhra šťastných náhod. Na jedné železniční stanici nedaleko Rostova si 30. října 1990 lidé všimli, že neznámý muž středních let o čemsi přesvědčuje hocha, který tu čekal na vlak. Po chvíli spolu oba zmizeli směrem k blízkému lesíku. Vlak přijel, chlapec nikde, a tak pozorní železničáři zavolali policii. Ta naštěstí telefonát nepodcenila a poslala šest set mužů podrobně pročesat celou oblast kolem nádraží. Seržant Ivan Rybakov přitom zastavil nenápadného menšího člověka, který k němu klidně přicházel po cestě od lesa. Andrej Romanovič Čikatilo, učitel. V té chvíli ještě policisté neměli důvod jej zadržet. Chlapec byl sice později v lese nalezen mrtvý kolem však procházely stovky lidí a Čikatilo nebudil žádné podezření. Pečlivý seržant Rybakov naštěstí zapsal Čikatilovo jméno do svého hlášení. Hlášení se naštěstí dostalo do rukou vyšetřovatele, který už jednou v minulosti Čikatila vyslýchal a ihned si na něj vzpomněl. Pak měl být vrah teoreticky ve dne v noci pod dohledem policejních agentů. Prakticky však policie opět selhala a Čikatilo ještě 6. listopadu 1990 zabil svou poslední oběť. A 20. listopadu se vrah znovu vydal na nádraží; kde začal přesvědčovat neznámého malého hocha, aby s ním šel do lesa. Policisté však tentokrát nezaváhali a zatkli Čikatila ještě dříve, než mohl znovu zabíjet. Soud s masovým vrahem a kanibalem se konal za zamčenými dveřmi. Do soudní síně měli kromě právníků a několika novinářů přístup jenom pozůstalí po Čikatilových obětech, bylo jich však tolik, že místnost zcela zaplnili. Vrah sám byl během soudního líčení uzamčen ve zvlášť kvůli němu postavené kovové kleci. Toto rozhodnutí soudu se ukázalo jako moudré. Při některých bodech Čikatilovy výpovědi totiž hrozilo, že ho budou příbuzní oběti lynčovat. Po svém úvodním "ostychu" začal Čikatilo podrobně popisovat, co s kterou ze svých obětí dělal, včetně mučení, sexuálních zvráceností a kanibalismu. Nešťastní příbuzní zavražděných přitom plakali a omdlévali hrůzou. Čikatilo byl pyšný na pečlivé přípravy svých zločinů, chytře naplánovaná alibi, schopnost získat si důvěru obětí. Na služební cesty jsem vždycky vozil náhradní oděv, vypověděl Čikatilo, abych se mohl převléknout, kdybych se snad ušpinil od krve. Obvykle to ale nebylo zapotřebí. Při předběžném vyšetřování se Čikatilo přiznal k více než sedmdesáti vraždám, soud mu jich byl ale schopen prokázat "jenom" 52. Ke konci soudního líčení, když už byl trest smrti zcela jasný, začal Čikatilo předstírat nepříčetnost. Je prý psychicky nemocný a policisté z něj přiznání vynutili bitím a drogami! Případ 53. Čikatilovy oběti se ale jistě nezopakuje, vyšetřovatelé tentokrát plné dva roky prověřovali každý detail, než vraha předali soudu. Rozsudek pro Čikatila byl jednoznačný dlouho předem, poprava, po ukrajinském zvyku střelou do týla. Když to odsouzený slyšel, začal kopat do mříží své klece a křičet na soudce "ty lháři a podvodníku!" Vrah a kanibal v jedné osobě se dokonce nechal slyšet, že jeho poprava by byla "zločinem proti lidstvu" a že je "nenahraditelný pro světovou védu"! Soudní znalci však s jistotou potvrzují, že Čikatilo je duševně zdráv. "Teď už jen kanibal a vrah" sedí v cele smrti novočerkasské věznice a čeká na svou poslední hodinku. Jeho obhájce Připravuje odvolání, a tak bude možná Čikatilo čekat i několik měsíců. Že zemře, o tom ale nikdo nepochybuje."Věřím, že konečně přijde spravedlnost," říká dozorce Fomin z novočerkasské věznice. Také jeho syn byl mezi dvaapadesáti oběťmi Andreje Romanoviče Čikatila...