Přihlášení

Přezdívka:

Heslo:




Registrace | Info
Zapomenuté heslo

Vyhledávání


Vyhledat text

Fotogalerie

Staňkov.
Kemp, který se nacházel přes cestu u kempu Mansfeld.
zobrazení: 969
známka: 1.00

Kalendář

<<  Březen  >>
PoÚtStČtSoNe
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31     

Anketa

Věříte na nadpřirozené bytosti?

Ano! (371 hl.)
 
Ne! (287 hl.)
 
Nevím! (179 hl.)
 

Celkem hlasovalo: 837

Fórum

02.06. Trest smrti
Souhlasím!!
Originál vložil Jirka Sych
Dobrý den,
my ... »


16.04. Trest smrti
Mnohé případy, které se dějí si zaslouží trest smrti, ale celkově js ... »

04.03. Trest smrti
Dobrý den,
myslím, že trest smrti na jasně prokázané případy v ... »


OnLine

nikdo

Kriminální příběhy

Strach nad městem

Třináctinásobný bestiální vrah Albert de Salvo.Na všech dosavadních vraždách policisty nejvíce mátlo ...
Chvilku před osmou hodinou večerní se pětadvacetiletý Juris Slesers konečně dostal do bytu své matky. Byl plný obav, protože Anna Stesersová, jeho pětapadesátiletá matka, měla už dávno sejít na chodník a čekat na něj. Tak jako každou neděli, chystal se tentokrát syn odvézt svoji matku na bohoslužby v Irtevském kostele. Paní Anna se synem utekla z okupované Litvy. Tady, na bostonské Gainsborough Street, měl její život skončit... Když Juris po dlouhém klepání a zvonění vyrazil dveře bytu, našel vše uvnitř ponořené v temnotě. Jenom křeslo převrácené do úzké chodbičky nasvědčovalo, že něco není v pořádku. Ložnice i obývací pokoj byly prázdné. Až v kuchyni Juris strnul. Na podlaze ležela jeho matka Anna. Nahá, s široce rozevřenýma nohama a s pevně utaženou škrticí smyčkou na krku. Vrah svázal oba konce smrtící smyčky do nepříliš povedené mašličky... Jurisovi bylo jasné, že na jakoukoli pomoc už je pozdě, a tak rovnou zavolal policii.


Bostonská kriminálka tu byla i se soudním lékařem během několika minut. Jenomže stejně vcelku neměla co na práci. V bytě sice byl nepořádek, který nasvědčoval překaženému vloupání, ale zřejmě se nic neztratilo. Lékař konstatoval, že paní Slesersová byla před smrtí znásilněna. Pracovní teorie vyšetřovatelů tedy byla postavena na představě lupiče, který je při činu přistižen vyděšenou málo oblečenou ženou, propadne chtíči a po činu se rozhodne pro vraždu hlavně proto, aby svoji oběť umlčel. Jak však měla ukázat blízká budoucnost, teorie, "náhodného vraha" byla bohužel velmi daleko od pravdy. Přesně za čtrnáct dní, 30. června 1962, telefonovala paní Nina Nicholsová své sestře Margueritě, že se právě chystá přijít k ní na večeři. Uprostřed probírání životních údělů přítelkyň se paní Nina musela omluvit: Někdo zvoní, promiň. Zavolám ti ještě za chvíli. To bylo naposledy, co Marguerite slyšela hlas své sestry. Osmašedesátiletá paní Nina už nezavolala a na večeři nepřijela. Marguerite byla přirozeně nervózní. O půl osmé večer proto přijela do domu sestry a za pomoci domovníka otevřela její byt. Na první pohled bylo jasné, že tu někdo řádil. Podlahu pokrývaly vrstvy šatstva, nádobí a knih, židle i stolky byly převrácené. Otevřenými dveřmi bylo z předsíně vidět do ložnice. Tam na podlaze ležela nahá paní Nicholsová. Užkrcená vlastní punčochou, na které jí vrah pod krkem uvázal neobratnou mašli... To bylo poznávací znamení škrtiče, podivně zpotvořená mašle, asi taková, jaká vyjde, když se muž snaží někomu jinému uvázat pod krkem motýlka. Policie se už chystala v tichosti odložit vraždu paní Slesersové do archívu jako ojedinělý a těžko odhalitelný čin řadového lupiče, kterých jsou samozřejmě v Bostonu spousty, a všechny nelze důkladně prověřit. Teď však začínalo být jasné, že věc se má docela jinak. Také paní Nicholsová byla znásilněna, a také v jejím bytě se přes veškerý nepořádek vůbec nic neztratilo. Policie stála na počátku šňůry vražd, které otřásly Bostonem i celou Amerikou, a neměla v ruce jediný důkaz, jediný záchytný bod. Vrah se namáhal s předstíráním loupeže, snažil se vzbudit dojem, že zuřivě hledal cenné věci. Volně ležící šperky či drahý fotoaparát však přitom nechal na místě, jako by je ani neviděl. Nic horšího se policii nemohlo stát, není snad obtížnější úkol, než hledat vraždícího sexuálního maniaka, který nezanechává stopy a své oběti nevybírá podle žádného logického klíče. Dva dny poté hlásily na policii dvě staré panny z předměstí Bostonu, že jejich sousedka přestala vycházet z bytu. Spolu s domovníkem sice dveře sousedčina bytu odemkly, hned v předsíni je však vyděsil příznačný nepořádek, který dobře znaly z novinových článků, takže dál raději ani nešly. Policisté v bytě našli pétašedesátitetou Helenu Blakeovou v posteli, s pyžamem přetaženým přes hlavu, znásilněnou a uškrcenou. Jako vražedný nástroj opět posloužily nylonové punčochy, na obvyklou mašli pod krkem, ale tentokrát vrah svázal ramínka Heleniny podprsenky. Město Boston propadlo panickému strachu. Po třetí vraždě policejní náčelník zrušil svým lidem dovolené, přikázal roznést do všech bytů ve městě varovný leták, k několikadenním výslechům předvolal všechny známé sexuální devianty, podrobně přezkoumal stavy pacientů v blízkých blázincích.  Výsledek byl nulový. Více než měsíc pak uběhl, aniž došlo k další vraždě. Lidé se začínali uklidňovat, starší ženy se opět odvážily vyjít samy ven z bytu alespoň na nákup. Jedenadvacátého srpna byla nalezena uškrcená pětasedmdesátiletá vdova Ida Irgová. l ona byla znásilněna. V případě vdovy Irgové vrah ke svému dosavadnímu "rukopisu" přidal některé další detaily, při nichž čtenářům novinových článků naskakovala husí kůže. Nalevo a napravo od nešťastné vdovy totiž vrah postavil dvě židle, k jejichž opěradlům přivázal vysoko zvednuté a roztažené nohy mrtvé. Kdo vstoupil do místnosti, tomu se naskytl pohled, jaký by si jistě raději odpustil. Shodou okolností prvním, kdo sem vešel, byl třináctiletý syn místní uklízečky. Na všech dosavadních vraždách policisty nejvíce mátlo, že oběti zřejmě svého vraha pustily do bytu úplně dobrovolně, bez obav. Což v době hysterie po celém městě nebylo nic jednoduchého. Nenašly se žádné stopy po vloupání ani po nějaké překvapené obranné reakci přepadených žen. Vrah se tedy do bytů svých obětí dostával zcela hladce, přirozeně, vydával se snad za elektrikáře, člověka od plynařů, od telefonní společnosti? Anebo skutečné byl pracovníkem nějaké takové profese? Zatímco se policie dohadovala, kam napřít úsilí, pokračoval Bostonský škrtič ve své vražedné sérii. Od vraždy vdovy Irgové přibývaly další oběti obludně rychlým tempem. Veřejnosti připadalo, že policie stěží stačí zaznamenat počet mrtvých, ale vůbec nedokáže celou věc nějak zastavit. Bostonský škrtič měl nakonec v roce 1964 na svědomí třináct vražd! Ukázalo se, že mu vlastně na věku oběti vůbec nezáleží, a tím padly i teorie o škrtičově fixaci na staré ženy. Nejmladší zavražděná měla pouhých devatenáct let, nejstarší pětaosmdesát. Třiadvacetiletá Joann Graffová byla nalezena mrtvá pouhý den poté, co byl v roce 1963 spáchán atentát na prezidenta Kennedyho. To Amerikou otřáslo dvojnásob, co to může být za člověka, když zabijí i v den celoamerického smutku? V lednu 1964 zčistajasna série vražd skončila. Novináři počítali týdny, po něž nedošlo k žádnému dalšímu zločinu. Vypadalo to, jako by se vrah spokojil tím, co už stačil napáchat, a zdálo se, že zřejmě už nikdy nebude vypátrán. Až v září 1964 přišla v Massachusetts k místnímu šerifovi mladá žena a oznámila pokus o znásilnění. Neznámý se představil jako policejní detektiv. Vyděšenou ženu přivázal k posteli, bylo ráno, manžel přepadené odešel do práce jen před několika minutami. Pak nějakou chvíli líbal a laskal tělo ztuhlé hrůzou, aby nakonec úplně nečekaně povolil pouta, řekl, promiň, a zmizel oknem ... Policie tak poprvé dostala do rukou opravdu podrobný popis násilníka, ve kterém byl ihned odhalen známý deviant "Krejčik". Svoji přezdívku získal tím, že před ženami předstíral organizování soutěží o všelijaké tituly miss či výběr krasavic pro film. Nutil ženy zaujímat rozličné malebné pózy a přitom krejčovským metrem premiéroval, či lépe řečeno prsty ohmatával, jejich vnady. Za to si odseděl jedenáct měsíců. Pravé jméno "Krejčíka" bylo Albert de Salvo, pravé povolání údržbář. Pří výslechu de Salvo všechna obvinění zuřivě odmítal. Přepadená mladá žena ho však bezpečně poznala. Mezitím policie rozeslala snímky de Salva po celých Spojených státech. Desítky žen na snímku poznaly člověka, který se je pokusil znásilnit či je skutečné znásilnil. Policejní detektivové mu mezi sebou přezdívali "Zelené kalhoty", protože právě v kalhotách této barvy de Salvo vyrážel do akce a právě ve vzpomínce na tento detail se většina jeho oběti shodovala. Přepadl jsem v Bostonu a v okolí více než čtyři sta žen, přiznal nakonec s podivnou směsicí pýchy a kajícnosti de Salvo. A ještě pár znásilnil, o kterých vůbec nevíte... Lékaři prohlásili tehdy čtyřiatřicetiletého de Salva za "výrazně schizofrenní osobnost se sebevražednými sklony" a poslali jej do bostonského blázince. Přes důvodná podezření tu pořád ještě nebyl žádný důkaz, že je de Salvo totožný s Bostonským škrtičem. Výslechy pokračovaly čas od času i během de Salvovy hospitalizace. Možná to bylo pocitem bezpečí nemocničního prostředí, či z nějakého jiného důvodu, de Salvo začal zcela nečekaně s vyšetřovateli spolupracovat a postupně se přiznal ke všem třinácti vraždám. Dobře se pamatoval i na svůj první hrůzný čin. Podrobně vyšetřovatelům popsal, jak se dostal do bytu paní Slesersové pod záminkou opravy telefonu, pak ji znásilnil a zabil. Do bytu Heleny Blakeové zase přišel "utěsnit okna, aby neutíkalo teplo". De Salvo předstíral práci kolem okna, paní Blakeová něco kutila v kuchyni, a oba si přitom prý spolu docela normálně povídali. Teprve po chvíli se de Salvo přiblížil a bez jakéhokoli varování paní Blakeovou sevřel zápasnickým chvatem. "Byla to těžká žena, s velkými prsy," vzpomínal Bostonský škrtič. Když jsem ji pořádně zmáčkl, ztratila vědomí. Odtáhl jsem ji na postel, svlékl ze županu a pyžama, a pak ... Jakmile jsem se uspokojil, přitáhl jsem jí kolem krku smyčku z punčoch. Myslím, že jsem jí také uvázal mašli z podprsenky ...   Podobně popsal de Salvo i další vraždy. "K paní Nichoteové prý přišel zkontrolovat byt". Nebyl hned vpuštěn dovnitř, v té době už se osamělé ženy jakýchkoli mužských návštěv bály. De Salvo však skvěle, alespoň podle jeho vlastního podáni, sehrál roli netrpělivého řemeslníka: "Pani, zavolejte správci, ten mě sem poslal." Správce samozřejmé nebyl doma, nicméně paní Nicholsová ke svému neštěstí už uvěřila. Po znásilnění se ji de Salvo pokusil uškrtit páskem od županu. Ten nevydržel, a tak se Bostonský škrtič opět uchýlil k spolehlivým punčochám. Nezapomněl na mašli. O de Salvovy proslulé mašle se ostatně policisté při vyšetřování zajímali několikrát a vrah jim je vždy na požádání uvázal přesně stejným způsobem, jaký už znali ze snímků obětí. Proč jste zanechal tělo paní Irgové v tak otřesné poloze, s nohama roztaženýma a zvednutýma na židlích?, ptali se de Salva vyšetřovatelé. "Nevím, v té chvíli se mi to líbilo." A čím vás vůbec paní Irgová přitahovala, vždyť už jí bylo pětasedmdesát? "Přitažlivost s tím nemá nic společného," vysvětloval de Salvo. Když to na mě přijde, musím prostě mít nejblišší ženu.
 

Anna Slesersová byla první obětí.

Třiadvacetiletá sekretářka Patricie Bissetová vzbudila ve vrahovi určité sympatie.


Zavolám do práce, omluvím se šéfovi, a pak vyrazím hledat. Pěstuju a stupňuju si v sobě pocit, že chci ženu, dokud na nějakou osamělou nenarazím. Je mi úplně jedno, jaká bude. Dvacetiletá Sophie Clarková, černošská studentka, byla shodou okolností velmi pěkné děvče. Do jejího pokoje na koleji se de Salvo vloudil pod osvědčenou záminkou, že hledá nové modelky a herečky. Za hodinu pózování nabízel dvacet až třicet dolarů. Nakonec dívku omráčil a znásilnil. Sophie se však z mdloby rychle probrala a začala s de Salvou zápasit, jako jediná z obětí měla opravdovou šanci vybojovat si život, i ona ale skončila s otřesnou mašlí na krku. Vyšetřovatelé se divili, proč si právě u této vraždy de Salvo tak přesně pamatuje den i čas ... "To proto, že jsme s manželkou právě měli výročí svatby, a já jsem musel přijít domů včas." K jedné své oběti, třiadvacetileté Patricii Bissettové, vrah pojal určitý druh náklonnosti. Když zaklepal v poslední prosincový den roku 1962 na její dveře, byl ihned vpuštěn dál bez jakéhokoli podezírání. Patricie dokonce uvařila kávu a sedla si na kus řeči se škrtičem. "Mluvila se mnou jako s mužem, chovala se, jako bych byl muž," vzpomínal de Salvo s pohnutím. Přesto ji nelítostný vrah také znásilnil a uškrtil. Své sympatie však vyjádřil tím, že mrtvolu Patricie pečlivě zabalil do županu, těla všech ostatních obětí jinak de Salvo vždy nechával nahá a případně i naaranžovaná do obscénních pozic. Patricie vám přece byla sympatická, proč jste ji zabil? Ptali se vyšetřovatelé. Nevím, jakmile jsem uviděl její tělo, musel jsem ji mít. Ale neměl jsem z toho žádný zvláštní požitek. Poslední škrtičovou obětí byla devatenáctiletá Mary Sullivanová. S ní jednal nejkrutěji, tělo nešťastné Mary bylo pokryto desítkami ran holí a dalšími předměty. Četl jsem o těchto věcech v knihách, tak jsem je chtěl také vyzkoušet, řekl de Salvo vyšetřovatelům. Všechna pečlivě nadiktovaná, zapsaná a podepsaná přiznání jasně ukazovala, že právě de Salvo je Bostonským škrtičem. Byly tu však dva velké problémy.  Za prvé byl víceméně považován za blázna, tudíž z hlediska práva nemohla být jeho přiznání brána příliš vážně.Za druhé se policii nepodařilo objevit žádné věcné důkazy, které by potvrdily de Salvova slova. Proto byl nakonec de Salvo obžalován jen ze svých prokázaných trestných činů, mezi nimiž nebyla ani jedna vražda. V roce 1967 jej porota odsoudila na doživotí. Neslavně proslulému Bostonskému škrticí už zbývalo jen šest let života. V roce 1973 byl tehdy dvaačtyřicetiletý Albert de Salvo nalezen ve své cele vězení Walpole State Prison mrtev, zavražděn šestnácti bodnými ranami. Tato vražda nebyla nikdy objasněna, přestože za nejpravděpodobnější je pokládána msta pozůstalých některé ze škrtičových obětí. Svérázný epitaf řekl novinářům jeho dřívější obhájce Bailey: "Bylo to nekontrolovatelné zvíře, které mezi námi chodilo v lidském těle."

| Vydáno dne 09. 03. 2010 (789 přečtení) |
[Akt. známka: 1,00 / Počet hlasů: 1] 1 2 3 4 5
| Zdroj: neznámý časopis |

Jste pro opětovné zavedení trestu smrti?

Ano! (Počet hlasů: 151)
(71.56 %)

Ne! (Počet hlasů: 11)
(5.21 %)

Nevím! (Počet hlasů: 0)
(0.00 %)

Jen na jasně prokázané případy! (Počet hlasů: 49)
(23.22 %)



Celkem hlasovalo: 211