Z hlediska soudu byla věc vcelku jasná...

Pro chicagský tisk i veřejnost to byl v roce 1924 skutečný šok. Osmnáctiletý Dickie Loeb, syn viceprezidenta jedné z poboček Sear Roebuck, se přiznal k vraždě stejně strašlivé jako hloupé. V nejlepších kruzích města dobře známý a oblíbený Dickie spolu se svým přítelem Nathanem Leopoldem unesli a zabili čtrnáctiletého Roberta Frankse, syna jednoho z chicagských milionářů. Dickie byl vždycky trošku výstřední, ale ne víc, než lidé očekávají od bohatého mladého muže. Devatenáctiletý Nathan byl však víc než výstřední. Celé dny trávil v knihách a jeho spolužáci mu neřekli jinak než "bláznivý génius". Nathan věřil v německou filozofii "supermanství" a považoval se za "nadčlověka", který se ze svých činů nikomu nemusí zodpovídat. Všem bylo jasné, že Dickieho přivedl na cestu zločinu Nathan, z hlediska soudu to však nebylo důležité, protože oba přiznali svoji vinu stejným dílem. Soudní proces už od počátku poutal zájem celého Chicaga. Oba vrazi i jejich oběť byli mladí lidé z nejvyšších kruhů, takoví kolem obyčejných občanů obvykle jenom prosviští v drahých automobilech.

Dickie a Nathan si samozřejmě mohli dovolit najmout toho nejlepšího a nejdraššího advokáta, Clarence Darrowa. Mnoho nadějí mu ale stejně nikdo nedával. Oba mladí zločinci se o vraždě vyjadřovali zcela otevřeně, bez zábran popisovali všechny detaily smrti Roberta Frankse. Zdálo se, že žalobce Crowe má před sebou zcela "neprůstřelný" případ a že se nad lavicí obžalovaných už vznáší stín oprátky. Od začátku procesu zachovávali oba obžalovaní kamenné tváře, mluvili jen v nezbytném případě, tiše a krátce. Že soudní řízení nemusí být tak jednoznačnou záležitostí, jak to všem zpočátku připadalo, ukázal hned vstupní chytrý tah advokáta Darrowa. Soudce přečetl obžalobu a zeptal se Dickieho i Nathana, zda se cítí vinni. "Ano," zněla překvapivá odpověď. V americké soudní praxi těch let platila nepsaná zásada, že soudí-li se vražda prvního stupně a obžalovaný přizná vinu, pak to znamená zákulisní dohodu mezi ním a soudem. Obžalovaný přizná vinu, čímž soudu ušetří čas a výdaje. Soud zase v tichosti obžalovanému zaručí, že se spokojí s doživotím a nebude žádat trest smrti. V případě Dickieho a Nathana ovšem žádná taková dohoda se soudem uzavřena nebyla a ani být nemohla, tváří v tvář rozhořčené veřejnosti by si žádný soudce netroufl tolik riskovat. Krom toho nic podobného ani nebylo zapotřebí, protože případ byl vcelku jasný a žádné spletité problémy s dokazováním vraždy se nedaly očekávat. Cílem tohoto tahu advokáta Darrowa bylo především zmást veřejnost i soud a zároveň velmi levně předstírat upřímnost a lítost svých mandantů. Obojího se mu podařilo dosáhnout. Při samotném procesu pak byli přirozeně nejdůležitějšími svědky oba obžalovaní. První předstoupil Nathan. Soudní síň naslouchala tiše jeho nečekaně pištivému hlásku. Něco takového jsme plánovali už od loňského roku, řekl Nathan s mírnými rozpaky. Rozpačitost však brzy zmizela a namísto ní vstoupilo do jeho vyprávění něco jako chlapecké vzrušení, radost z dobrodružství. Napřed jsme chtěli unést otce některého z nás, ale pak jsme se rozhodli, že vše ponecháme náhodě a vezmeme prostě prvního vhodného člověka, kterého potkáme. Kvůli utajení se Nathan přestěhoval od rodičů do chicagského hotelu Morrison, kde si pod falešným jménem Morton D. Ballard také najal rychlý automobil. Spolu s Dickiem koupil Nathan velké dláto, jehož rukojetí chtěli oběť omráčit, láhev s chloroformem, provaz na škrtící smyčku a láhev kyseliny chlorovodíkové na znetvoření obličeje oběti. Už dříve Nathan ukradl psací stroj Underwood, na kterém teď napsal dopis otci pořád ještě neznámé oběti. Žádal v něm 10 000 dolarů, které budou předány podle následujících telefonických instrukcí. Můžeme Vás ujistit, že Váš příbuzný bude zpět doma do šesti hodin po vyplacení peněz Jedenadvacátého května roku 1924 vyjeli Dickie a Nathan ve vypůjčeném voze do ulic Chicaga najít oběť. 
 

Hned kousek od hotelu narazili na mladého Frankse, kterého znali od vidění. Posaď se na chvíli k nám, pozval Nathan chlapce do vozu. Ukážeme ti, jak rychle to jede, a pak si skočíme zahrát tenis lákal nic netušícího Roberta Frankse. Pak jsem dupnul na plyn, líčil Nathan před soudem. Dickie na zadním sedadle udeřil Roberta do hlavy rukojetí dláta a vecpal mu do úst starou košili. Myslím, že pak už brzy musel Robert zemřít. Přátelství mezi oběma zločinci bylo v té chvíli vystaveno tvrdé zkoušce a neobstálo. Otázka, čí ruka zabila mladého Frankse, zůstala otevřená Nathan a Dickie si vinu mezi sebou přehazovali jako horký brambor. Smířili se opět až ve vězeni, kde Nathan svému kumpánovi nabídl, aby na předešlou hádku zapomněli. Jakmile se Dickie přesvědčil, že Franks nedýchá, vyrazilo auto přímo na jedno velké předměstské smetiště. Tam tělo mrtvého chlapce vyložili a obličej několikrát polili kyselinou, aby v případě objevení ztížili identifikaci oběti. Šaty svlečené z nešťastného hocha Nathan a Dickie na místě spálili, nahou mrtvolu pak zahrabali do bažinatého příkopu. Oba vrahové předpokládali, že tělo se v kalné vodě smetiště rychle rozloží a po jejich zločinu tak nezůstane žádná stopa. Po návratu do hotelu Nathan chladnokrevně zalepil dávno připravený dopis se žádostí o výkupné a odeslal ho Jacobu Franksovi,  Robertovu otci. Druhý den po vraždě Nathan s Dickiem zjistili, že uvnitř vypůjčeného vozu zůstaly krvavé skvrny. Vyčistili je za pomoci rodinného šoféra v garáži domu patřícího Nathanovu otci. Nathan pak také zatelefonoval Robertovu otci, protože starý Franks znal Dickieho zběžně ze společnosti a mohl by určit jeho hlas. Hodně jsme přemýšleli, jak dostat výkupné do svých rukou, vypovídal opět Nathan. Nakonec jsme se rozhodli Robertovu otci telefonicky přikázat, aby krabici s bankovkami vyhodil z jedoucího vlaku u továrny Champion na jihu Chicaga. Stejně však k tomu potom nedošlo, protože policie náhodou objevila tělo mrtvého Roberta a starý Franks už věděl, že nemá proč platit. Četli jsme o případu v novinách a mysleli jsme si, že i při vší smůle na nás nikdy nemohou přijít. l když pak dorazila policie do našeho domu s mými brýlemi, pořád se mi zdálo, že o nic nejde. Brýle jsem vůbec nepoznal, až později mi došlo, že jsem je musel ztratit tam na smetišti. Ani pak, když policie dokázala, že jsou moje, však ještě nic nebylo ztraceno. Teprve když se Dickie ke všemu přiznal, nemělo už cenu něco skrývat. Z hlediska soudu byla věc vcelku jasná. Ani jeden z obžalovaných se k vraždě samotné nepřiznal, tudíž se vina mezi ně rozdělí rovným dílem. Téměř úplná přiznání obou obžalovaných a vědomí viny sice mohou být vzata do úvahy jako polehčující okolnosti, ale jen rázu velmi nepodstatného. Obhajoba advokáta Darrowa začala v této chvíli svůj velký boj. Do soudní síně vstoupil tým čtyř psychiatrů, kteří začali dokazovat, že Nathan a Dickie jsou "duševně nenormální." Nikoli nesvéprávní blázni, protože něco takového by se pod tlakem veřejného mínění nepodařilo prosadit, ale jen "duševně nenormální". Problém ovšem byl v tom, že zákon nic podobného nerozeznával. Buď byl obžalovaný blázen, nebo byl normální. Darrow se teď rozhodl prokázat, že existuje i třetí cesta, kdy je obžalovaný blázen jenom trochu. Prokurátor takový tah očekával a přivedl si k soudu svoji vlastní sestavu neurologů a psychiatrů. Názory těch dvou učených týmů se znamenitě rozcházely. Podle jedněch byli obžalovaní částečně nesvéprávní, podle druhých to byli mladí mužové překypující inteligencí a zdravým rozumem. Soudní síň byla plná výrazů jako paranoia, rozklad osobnosti, podvědomí, schizofrenie a pod. , na což soudce reagoval poznámkou: "Slyším tady tolik divných cizích slov, až se začínám bát, že jednáme protizákonně, protože podle našeho práva musí být soudní proces veden v anglickém jazyce." Podle doktorů přivedených advokátem Darrowem byli Dickie i Nathan oběťmi nešťastného dětství. Abnormální fantazírování jim nahrazovalo nedostatek citu a rodinného zázemí. Dickie před soudem vypověděl, že často sní o sobě jako o slavném zločinci, kterého odsoudili do vězení a tam ho dozorci do krve bijí. "Představoval jsem si bolest a bylo to příjemné pomyšlení." Nathan, u něhož odborníci prokázali vysokou inteligenci, se prý už několik let před zločinem rozhodl potlačit v sobě jakékoli city. Podle psychiatrů advokáta Darrowa byl Nathan jasný "částečně paranoidní psychopat". Druhá strana ovšem nepřestávala tvrdit, že oba obžalovaní mohou být duševně nenormální, jenom pokud lze za důkaz duševní choroby považovat promyšlenou a chladnokrevnou vraždu. Soudní líčení skončilo v tomto bodě remízou, žádný z učených týmů neustoupil ani o píď, a tak další osud Nathana a Dickieho stále zůstával otevřený. V rozhodující chvíli se do věci vložil advokát Darrow osobně. Neměl jednoduchou pozici. Stál proti němu tvrdý zkušený prokurátor, zločin byl plně prokázán, veřejnost byla otřesena nesmyslností vraždy, antipatie zvyšovalo bohatství a "dobrý původ" obžalovaných. To všechno dohromady jasně postrkovalo Nathana a Dickieho směrem k šibenici. Darrow však předvedl skvělý výkon. Jeho brilantní řeč, plnou ironie a chladné logiky, ale i soucitu, dodnes v USA studují mladí právníci. V ohňostroji vtipu, polopravd i skutečných argumentů Darrow především rozbil tvrzení obžaloby, že oba vrahové spáchali svůj zločin pro peníze. Jsou přece bohatí, nebo přinejmenším jejich otcové jsou majetní, proč by tohle dělali? Když ne pro peníze, pak tedy pro "pouhou zkušenost". Kdo vraždí pro "zkušenost", ten musí logicky být blázen... Největší starostí Darrowa bylo vyhnout se trestu smrti. Nenávidím zabíjení v jakékoli podobě a myslím, že vy také, řekl ve svém vystoupení. Jenom to nejhorší, co je v člověku, jenom ochraptělý křik davu opilého pomstou vás může dovést k hrdelnímu rozsudku. Pokud to uděláte, vykročíme všichni zpátky do temné minulosti, kde platilo oko za oko, zub za zub. Pokud to uděláte, bude svět, který tu jednou zanecháme svým dětem, zase o něco horší. Skoro celé tři dny hovořil advokát Darrow, aniž se kdokoli v soudní síni nudil, a obecné mínění pomalu ustupovalo od požadavku oba vrahy pověsit. Úsilí obhajoby svou neobratností paradoxně přispěla obžaloba. Prokurátor Crowe se řečnickým uměním Darrowovi nemohl vyrovnat, a tak se pokusil vsadit na váhu argumentů. Zvolil však přitom příliš primitivní cestu. Zejména jeho tvrzení, že "pokud soud nevydá oba obžalované do rukou kata, bude jisté, že soudci byli podplaceni rodiči Nathana a Dickieho", bylo velmi nešťastné. Přes původní nálady veřejnosti, které neměly daleko k lynči, zněl nakonec rozsudek přesně tak, jak si advokát Darrow představoval. Oba mladí zločinci byli odsouzeni na doživotí s doporučením, aby se na ně nevztahovala žádná amnestie. Kromě doživotí za vraždu ještě soud oběma překvapivé uložil trest 99 let za únos. Měla to být jakási pojistka, kdyby přece jen přišla nečekaně obsáhlá amnestie, že by totiž byla amnestována zároveň vražda a únos, bylo velmi nepravděpodobné. Vývoj událostí po vynesení rozsudku byl skoro stejně dramatický a překvapivý jako zločin samotný. Advokát Darrow se přirozeně stal superhvězdou amerického právnického sboru, zatímco o nešťastném soudci z tohoto procesu bylo mnoho lidí přesvědčeno, že byl skutečně podplacen; na čas si dokonce musel vyžádat policejní ochranu. Dickie Loeb se ve vězení stal homosexuálem a brzy byl ubodán ve sprchách během rvačky o mladého vězně. Nathan Leopold si naopak poctivě odseděl 33 a půl roku. Během té doby ve stejném vězení, Joliet , vzorně zorganizoval knihovnu, naučil se plynně 37 (!) jazyků a studoval mnoho různých vědních oborů. Sloužil rovněž jako pokusná osoba pro výzkum nových léků proti malárii. Skvělé chování nakonec Nathanovi přece jen přineslo propuštění. V roce 1958 mu zvláštní milost otevřela bránu věznice. Nathan se odstěhoval na Portoriko, kde začal pracovat jako laborant v misijní nemocnici s platem deset dolarů týdně. Přitom brzy dokázal vystudovat medicínu na portorické univerzitě, najít si místo lékaře v nemocnici San Juan a oženit se s vdovou po příteli, rovněž doktorovi. Po dvanácti letech poctivé práce a služby svým bližním Nathan Leopold zemřel jako všeobecně vážený muž ...