Necelé tři měsíce po vraždě...

Ošetřovatelka v blackburnské dětské nemocnici Humphreyová pravě v kuchyňce svého oddělení připravovala nádobí na snídani, když ji vyrušil dětský pláč. V pokoji se šesti postýlkami se probudil malý Michael Tattersall, který sebou ve spaní divoce házel a udeřil hlavou do jedné z tyče ohrádky kolem své postýlky. Ošetřovatelka Humphreyová chlapce uchlácholila, počkala, až usne, a pak ještě tiše zkontrolovala všechny ostatní nemocné na pokoji. Nejdéle se zastavila u své oblíbené pacientky, čtyřletý June Devaneyové, která se vyléčila ze zápalu plic a na druhý den měla jít domů. June, byla na svůj věk velké dítě, byla milá a hravá, každý ji tu měl rád. Ve dvě hodiny po půlnoci slečna Humphreyová opět uslyšela z pokoje pláč.

Tentokrát se jí zdálo, že pláče některé z děvčátek. Když však přišla do pokoje, byl tam už klid a všechny děti tiše pochrupovaly. Pečlivá ošetřovatelka prohlédla každý kout, zda se snad do místnosti nedostala myš anebo nějaký jiný drobný vetřelec. Všechno se zdálo být v nejlepším pořádku. Sestra Humphreyová však přesto klidná nebyla. Jakýsi bůhvíkolikátý smysl dobrých ošetřovatelek jí ustavičně napovídal, že nablízku je nebezpečí. Proto se o půl třetí ráno, v hluboké tmě a tichu, šla znovu na děti podívat. U postýlky malé June ošetřovatelka málem omdlela, děvčátko bylo pryč! Pod postýlkou ležela láhev, jakou tenkrát v britských nemocnicích používali na destilovanou vodu či líh. Vedle ní byly na blyštivě naleštěné podlaze jasně k rozeznání dva velké otisky bosých nohou. Nebylo nejmenší pochyby, že tyto nohy náležejí dospělému člověku. Ošetřovatelka Humphreyová neztrácela čas a okamžitě probudila celou klímající nemocnici k horečnému shonu. Během několika minut byla budova důkladně prohledána. June však nenašli. Ošetřovatelky naopak zjistily, že je otevřeno velké okno v nemocniční hale, kudy neznámý únosce mohl i s June velmi pohodlně uniknout. Policie přijela na místo za pět minut po telefonickém ohlášení únosu, na rok 1948 to bylo úctyhodné tempo. Začala nová prohlídka nemocnice. Policejní odborníci prošli všechny nemocniční prostory doslova centimetr po centimetru. Vcelku ale nenašli nic nového, nejdůležitějšími stopami pořád zůstávaly prázdná láhev a bosé šlápoty u postýlky June Devaneyové. Pozemek nemocnice byl obehnán vysokou cihlovou zdí. U ní, ani ne sto metrů od nemocničního pokoje, nakonec policisté June našli. Ležela na bříšku, nahá a zčásti zaházená hlínou. Na první pohled bylo vidět, že byla znásilněna a pak bestiálně ubita k smrti... Během několika hodin se na místě hrůzného činu sešli nejlepší britští policisté spolu s experty Scotland Yardu. Město Blackburn mělo v té době asi sto tisíc obyvatel, před policií stál těžký úkol nalézt mezi jeho mužskou částí vraha. Všichni přitom tiše doufali, že pachatel je skutečné místní, pokud by se totiž do blackburnské nemocnice dostal jen náhodou, měl by reálnou šanci, že nikdy nebude odhalen. Lidé v Blackburnu byli pobouřeni na nejvyšší míru. Právě skončila největší a nejkrvavější válka v dějinách lidstva, každý si přál klid a pohodu, když vtom najednou přišel zločin, který jako by všechno vracel zpátky. Kde už může být malé nemocné děvčátko bezpečnější, než ve velké městské nemocnici?, ptali se čtenáři v dopisech místním novinám. Britskými ostrovy opět ledově zavanuly časy, kdy lidský život neměl skoro žádnou cenu... Policisté byli rozhodnuti za každou cenu vypátrat původce hrozného zločinu. Tím spíše, že vlastně měli v rukou docela obstojné stopy, ve srovnání s jinými podobnými zločiny jejich výchozí pozice nebyla špatná. Důležitý byl především nález otisků prstů na láhvi pod postýlkou. Důkladným porovnáváním se podařilo dokázat, že otisky nepatři nikomu ze zaměstnanců nemocnice, bylo tedy zřejmé, že láhev přinesl do pokoje vrah, který ji chtěl podle všeho použit k omráčení své oběti. Bez významu nemusely být ani stopy vrahových nohou. Vrchní vyšetřovatel osobně poděkoval vedení nemocnice za čistotu, v jaké byly udržovány všechny podlahy. Otisky nohou byly na vyleštěných prknech tak jasné, že bylo možné přesně je změřit a podle toho mimo jiné i propočítat předpokládanou výšku pachatele. Neznámý mimochodem nechodil po nemocnici úplně bosý, měl na nohou ponožky. Snímky policejních fotografů umožnily přesně určit druh těchto ponožek, bohužel to však byl ten nejobyčejnější, jaký v Británii nosily milióny mužů. Do nemocnice nastoupili také pracovníci prestižní policejní laboratoře v Prestonu. Po několika dnech pečlivé práce shromáždili kolekci různých vzorků, které měly k případu vztah. Byla zde vlákna a prach zpod postýlky a pak z chodby, po které vrah June odnášel. Ze zdi, u které bylo nešťastné děvčátko nalezeno, sejmula policie vzorky jeho vlasů a krve. Další vzorky pocházely přímo z dětského tělíčka a souvisely se znásilněním. Soudní lékaři mezitím pitvali ostatky June. Jejich závěrečná zpráva ještě dále pozvedla vlnu rozhořčení a odporu, kterou už zločin v Británii vyvolal. Na celém těla June, včetně nejcitlivějších míst, byly shledány krevní podlitiny, škrábance a drobné rány. Na krčku byly stopy po škrcení, které však nezpůsobily smrt. Viditelné byť i známky krvácení ze všech tělních dutin, zejména následkem brutálního znásilněni. Lékaře nějaký čas mátly modřiny po sevřených prstech násilníka, které objevili u kotníků nohou děvčátka.

Teprve další zkoumání odhalilo pravdu v celé její hrůze. Vrah totiž po činu popadl June za nohy a několikrát s ní udeřil do cihlové zdi. Mnohočetné zlomeniny lebky a páteře, pocházející z těchto úderů, byly vlastní příčinou smrti. Policie se ve svém pátrání po vrahovi čtyřleté June zaměřila především na všechny, kdož měli cokoli společného s nemocnicí v Blackburnu během dvou posledních let před vraždou. Prověřeny tak byly stovky pacientů, zaměstnanců nemocnice, lékařů, uklízečů, dodavatelů potravin, řemeslníků pracujících při opravě budovy. Bylo zřejmé, že pachatel se musel v nemocnici velmi dobře vyznat, přesto však se v této fázi vyšetřování nepodařilo nalézt nikoho opravdu podezřelého. Vyšetřování se v soustředných kruzích rozšiřovalo státe na nové a nové skupiny lidí. Nakonec bylo prověřeno několik tisíc možných pachatelů, ale úspěch se pořád nedostavoval. Velitel blackburnské policie se proto rozhodl k výjimečnému a v historii kriminalistiky vůbec prvnímu opatření svého druhu. Jediný skutečný trumf, který měl v ruce, byly otisky prstů vraha na láhvi, nalezené pod nemocniční postýlkou. Policejní velitel proto ve snaze využít tento trumf na maximum, vyzval všechny mužské obyvatele Blackburnu starší šestnácti let, aby přišli na policii nechat si sejmout otisky prstů! Británie je demokratickou zemí, a tak nebylo možné jednoduše předvolat celé město. Starosta Blackburnu a ostatní hodnostáři občany zdvořile požádali, zda by byli tak laskaví a příležitostně se zastavili na policii pomoci dobré věci, sami přitom šli příkladem a za asistence tisku poskytli policistům své otisky. Občany Blackburnu nebylo třeba žádat dvakrát. Každý chtěl alespoň maličkostí přispět ke zdaru pátrání po "lidské zrůdě", jak psaly o vrahovi místní noviny. Na ulicích města byla zřízena speciální stanoviště, kde si mohli lidé ve dne v noci nechat zdvořilými policisty sejmout otisky. Současně úřady, opět plné v duchu britské demokracie a fairplay ohlásily, že ihned po odhalení vraha budou všechny shromážděné otisky prstů zničeny, aby je snad případně v budoucnu někdo nemohl zneužít. Pro kontrolu úplností desítek tisíc otisků získaných od Blackburnských mužů byly použity volební seznamy. Policie současně zahájila pátrání po všech mužích, kteří byli v kritické době ve městě pouze přechodně a mezitím zase odjeli. Zdvořilí policisté se vydali se speciálními kartičkami na snímání otisků za vojáky do kontinentální Evropy, za námořníky, obchodními cestujícími či turisty doslova po celém světě. "Dosud nikdy v historii jsme se nesetkali s takovým pochopením a sympatiemi veřejnosti," řekl později při hodnocení akce jeden britský policista, nepamatuji se, že by snad někdo odmítl s námi spolupracovat či dával najevo, že ho vyšetřování obtěžuje. Zatímco se na policejním ředitelství v Blackburnu hromadily desetitisíce otisků prstů, putovaly odsud do světa snímky otisků z inkriminované láhve. V rekordně krátké době je obdrželo každé policejní pracoviště na naší planetě, které disponovalo archívem otisků prstů a bylo schopné pomoci při pátrání, samozřejmé včetně československé policie. Přibližně měsíc po spáchání zločinu se policistům sešly otisky prstů všech mužů, uvedených ve volebních seznamech města Blackburn. Žádný z nich se však neshodoval s otisky na láhvi! Zoufalí policisté vyzkoušeli ještě poslední možnost, místo volebních seznamů použili seznam příjemců potravinových lístků, zpracovaný během války a zahrnující skutečně každého živáčka ve městě. Vytrvalost nakonec přinesla své ovoce. Necelé tři měsíce po vraždě se Blackburnem roznesla zpráva: "Už ho mají!" Po porovnání téměř šedesáti tisíc "souprav" otisku prstů našli vyčerpaní policisté konečné ty, které patřily ruce vraha. Byl jím dvaadvacetiletý Peter Griffiths, který se nechal bez odporu zatknout a učinil úplné přiznání. Vyšetřovatelé ovšem potřebovali ještě další důkazy, a tak přišla ke slovu sada vzorků, které už dříve odebrala prestonská laboratoř. Vše se zcela shodovalo, vzorky vláken z ponožek, vzorky krve a semene, vlasu i vláken z oblečení. Peter Griffiths znal nemocnici velmi dobře, protože se tu jako devítiletý chlapec dlouho léčil na stejném oddělení, ze kterého nyní odvlekl malou June. Podle dobrozdání psychologů měl Griffiths velmi nízký inteligenční kvocient a trpěl nerozpoznanou schizofrenií.