Angličan Thomas Connely bydlí na rušné ulici ve středu Kingston upon Hullu, přímo nad břehem řeky Humber. Ovdověl ve svých pětatřiceti letech. Jeho manželka Margaret zemřela po těžkém smrtelném zápase na rakovinu a zanechala manželovi dvě děti, sedmiletého Toma a jedenáctiletou Brigittu. Na věčnost odešla v květnu 1987, pochována je na centrálním hřbitově v rodinném hrobě Connelyových. Thomas se znovu neoženil, nezdálo se mu příhodné, aby dětem přivedl do rodinného domu macechu, která by se jim případně nezamlouvala. Navíc svou ženu i po smrti miloval, což považoval sice za zvláštní, ale přesto tento cit odmítl ze sebe vykořenit. Connely byl bankovním úředníkem a služebně i platově pravidelně postupoval, protože byl spolehlivý a svými pronikavými postřehy ušetřil svým šéfům značné peníze. „Ten je spolehlivý jako elektronická kalkulačka," říkal o něm bankovní ředitel Smith. Connely často pracoval přesčas a nebylo nijak výjimečné, že přicházel domů až navečer. Ke Connelyovým chodila uklízet paní Woodová ze sousedství, která pro rodinu také prala a obstarávala jí nákupy. Občas i uvařila, ale většinu prací v kuchyni zajišťovala Brigitta. Dcera otce milovala a z vděčnosti za to, že se znovu neoženil a nezradil mámu, vytvářela namísto ní iluzi domova domácí stravou, nedělními hostinami a svátečními zákusky.

Sotva přiběhla ze školy, vrhla se k plotně a chystala jídlo pro nejhladovější mužské v Anglii, jak otci a bratrovi tvrdila. V roce 1991 bylo už Brigitte patnáct let. Vyrostla do krásy, pro kterou byla obdivována i její matka. V červnu odjela se svou školní třídou na týdenní výlet do Londýna. Paní Woodová rovněž opustila město kvůli čtrnáctidenní dovolené, takže si Thomas a Tom Connelyovi museli po nějaký čas vystačit sami. Dne 9. června přišel bankovní úředník Thomas Connely domů velice pozdě a byl značně unaven. Nahlédl do pokoje k synovi, který ležel v posteli zachumlán v přikrývkách a četl knihu. Chlapec měl vysokou horečku, ale otci nic neřekl. Nepřiznal se, že ho už ráno poslali ze školy s pokynem, aby navštívil lékaře. Protože však jejich rodinný lékař dr. Howard byl v té době na pochůzce u svých pacientů, Tom se po hodině čekání před ordinací odebral domů a sám si naordinoval nějaké léky ke sražení horečky. „Jsem dnes velice unaven," řekl otec, „jdu si hned lehnout." „Běž, tati," odpověděl syn, jehož se právě zmocňovala zimnice. Nechtěl otci přidělávat starosti, a tak si vzal ze sestřina pokoje další přikrývku a zachumlal se do ní až po uši. Dne 10. června v jednu hodinu ráno zazvonil v ložnici bankovního úředníka Connelyho telefon. Zvonil dlouho, než probral znaveného muže z hlubokého spánku. Řinčení telefonu neustávalo. Thomas se zvedl z postele a doslova se dobelhal k prádelníku. Natáhl ruku a šátral potmě, až konečně nahmátl aparát a zvedl sluchátko. „Connely," řekl mechanicky v polospánku. „Co se děje?" „Thomasi, běž, prosím tě, do Tomova pokoje a přivolej k němu lékaře, má strašlivou horečku…" „Cože?" odtušil Connely stále ještě v mátohách. „Když nepřivoláš pomoc, Tom zemře. Prosím, jdi rychle. Jde o záškrt." „Co je to za nesmysl?" nechápal Connely. „Prosím tě, spěchej, dalo mi velkou práci, abych ti mohla zavolat." Connely postupoval jako stroj. Otupěle odložil sluchátko na desku prádelníku a s topornou pravidelností sestoupil schodištěm do přízemí. Otevřel chlapcův pokoj a nahlédl dovnitř. Tom ležel zachumlán v přikrývkách a chroptěl. Strhl ze sebe pyžamový kabátek, snad v domnění, že se tak lépe a důkladněji nadechne. Otec strnul, naklonil se nad Toma a spatřil, jak se synovy oči obracejí v sloup. Popadl sluchátko paralelky a pokusil se vytočit číslo dr. Howarda. Telefon byl zcela hluchý. Zapomněl, že nahoře nezavěsil zvednuté sluchátko. Connely tedy vyběhl na ulici a vkročil do telefonní budky. Za deset minut přijela k domu sanitka s dr. Howardem, naložila Toma a odvezla ho do nemocnice.

Thomas Connely za nimi zabouchl domovní dveře a vystoupil ztěžka schodištěm ke svému pokoji. Rozsvítil a pohlédl na prádelník. Sluchátko dosud leželo na hlazené desce. Connely je zvedl a přiložil k uchu. Zaslechl obsazovací tón. Až v tuto chvíli pochopil s naprostou jistotou: před deseti minutami s ním telefonicky rozmlouvala jeho zesnulá žena. Jedenáctiletý Tom Connely byl jen taktak zachráněn před udušením. Dr. Howard přijel tedy v poslední chvíli. Později prohlásil, že stačily dvě tři další minuty a nastal by konec v důsledku zadušení. Za tři týdny byl chlapec vyléčen a otec jej odvezl z nemocnice. „Dobře jsem věděl, proč jsem se znovu neoženil," řekl Connely dr. Howardovi. „Nevím jak a v jakém světě, ale moje žena Margaret tak či onak žije..." Případ Toma a Thomase Connelyových přednesl dr. Howard odborné veřejnosti na podzim roku 1991 u příležitosti lékařského sympozia konaného v Římě. Diskuse mezi lékaři vynesla na světlo několik dalších podobných případů.