Smrt osmileté Helenky Priestlyové otřásla celým Aberdeenem. Případ se začal ve slušném a spořádaném domě na King Street, v němž žily hlavně rodiny dobře vydělávajících odborných dělníků. Bylo tu celkem osm bytů, po dvou na každém patře. Vchod do domu býval obvykle zamčený, malý dvorek vzorně uklizený. Jediné nepohodlí tu představovaly záchody. Na každém patře byl jenom jeden, o který se dělily dvě rodiny. V přízemí bydlili rodina Donaldových-holič Alexander Donald, jeho žena Jeannie a devítiletá dcera, také Jeannie. O patro výš měli svůj byt Priestlyovi. Jejich dcerka Helen byla sice rozpustilé, ale jinak velmi milé děvče. V dubnu roku 1934, kdy se celá věc udála, to bylo právě pět let, co se paní Priestlyová pohádala s paní Donaldovou a přestaly spolu mluvit. Počasí bylo na Skotsko nezvykle slunečné a teplé. Helen Priestlyová přišla ze školy ve tři čtvrtě na dvanáct, Poobědvala, zaskočila za přítelkyní paní Robertsonovou a doběhla mamince pro chleba do nedalekého obchodu. Priestlyovi tam měli otevřený účet, a tak Helen neplatila, jenom dostala kopii účtenky. Podle čísla této účtenky pak později majitel obchodu spočítal, že Helen u něj byla někdy kolem půl druhé. Ve dvě už měla být zase zpátky ve škole.

Na Frodla toho Köberl dost věděl...

Byla to opravdu skoro dokonalá vražda, říká vídeňský policejní ředitel. Byl to nejhnusnější zločin letošního roku!, píše vídeňský list Die Presse. Oba přitom prstem ukazují na muže, který byl až do nedávná miláčkem celého Rakouska, na kudrnatého fešáka Helmuta Frodla (34). Ten spáchal vraždu, kterou jako by pro něj vymyslel sám mistr hrůzy Hitchcock... Helmut Frodl patřil do rakouského "velkého světa", do světa politiků, milionářů a filmových hvězd. Byl úspěšným filmovým producentem, majitelem vily za 14 miliónů šilinků a vlastního hudebního studia, ale hlavně moderátorem neobyčejně populárních televizních pořadů pro mládež X-large a Okey. Pro jeho chlapecký vzhled mu říkali TV-Sonnyboy.

Soud s masovým vrahem a kanibalem se konal...

"Můj případ je unikátní v celé světové historii zločinu," řekl sebevědomě na začátku soudního pojednávání Andrej Romanovič Čikatilo (56), jeden z nejpříšernějších masových vrahů, jaké kdy lidstvo poznalo. Řeknu vám o všech lidech, které jsem zabil. Ale, prosím, nechtějte po mně detaily, příliš by mě to duševně týralo! Dobře si pamatuji, kdy jsem poprvé pocítil rozkoš z cizí hrůzy, vypovídal Čikatilo. Bylo to v květnu roku 1973. Pracoval jsem tehdy jako učitel. Šli jsme se s celou třídou koupat do řeky a já jsem jen tak žertem podržel pod vodou jednu patnáctiletou žačku. Zoufale se zmítala, křičela a já jsem z toho měl požitek ... Rostovská školačka naštěstí přežila. Učitel Čikatilo však poznal, co mu dokáže přinést potěšení. Svou první vraždu spáchal v prosinci roku 1978, dva dny před štědrým dnem. Potkal tehdy na ulici devítiletou školačku, prý se jí líbil, protože jí připomínal jejího dědečka.

Na všech dosavadních vraždách policisty nejvíce mátlo ...

Chvilku před osmou hodinou večerní se pětadvacetiletý Juris Slesers konečně dostal do bytu své matky. Byl plný obav, protože Anna Stesersová, jeho pětapadesátiletá matka, měla už dávno sejít na chodník a čekat na něj. Tak jako každou neděli, chystal se tentokrát syn odvézt svoji matku na bohoslužby v Irtevském kostele. Paní Anna se synem utekla z okupované Litvy. Tady, na bostonské Gainsborough Street, měl její život skončit... Když Juris po dlouhém klepání a zvonění vyrazil dveře bytu, našel vše uvnitř ponořené v temnotě. Jenom křeslo převrácené do úzké chodbičky nasvědčovalo, že něco není v pořádku. Ložnice i obývací pokoj byly prázdné. Až v kuchyni Juris strnul. Na podlaze ležela jeho matka Anna. Nahá, s široce rozevřenýma nohama a s pevně utaženou škrticí smyčkou na krku. Vrah svázal oba konce smrtící smyčky do nepříliš povedené mašličky... Jurisovi bylo jasné, že na jakoukoli pomoc už je pozdě, a tak rovnou zavolal policii.

V březnu nalezli v mělkém jezírku nedaleko Gross - Köris mrtvolu muže...

Loni v létě měli rybáři na jezeře Oberste poblíš Wünsdorfu hrůzný úlovek. Do jejich sítí se zapletla dvě mužská těla, těsně přivázaná k sobě a zatížená červenobílými betonovými patníky. Oba mrtví, kteří se obličeji dotýkali jeden druhého, měli hlavy k nepoznání roztlučené, proseknutá hrdla, hluboké rány otevírající hrudní koš a odkrývající plíce. Jeden z nich měl na širokých zádech vytetovaného orla, zkřížené meče a písmena DDR. To byl šestadvacetiletý Jurij Bulgakov z Moskvy, přezdívkou Tlusťoch. Tady v Německu oficiálně pracoval jako topič na sídlišti pro Sovětské důstojníky. Všichni ale věděli, že si na svůj přepychový život Tlusťoch vydělává jinak, obchodem s kradenými automobily a vojenskými zbraněmi.

Z hlediska soudu byla věc vcelku jasná...

Pro chicagský tisk i veřejnost to byl v roce 1924 skutečný šok. Osmnáctiletý Dickie Loeb, syn viceprezidenta jedné z poboček Sear Roebuck, se přiznal k vraždě stejně strašlivé jako hloupé. V nejlepších kruzích města dobře známý a oblíbený Dickie spolu se svým přítelem Nathanem Leopoldem unesli a zabili čtrnáctiletého Roberta Frankse, syna jednoho z chicagských milionářů. Dickie byl vždycky trošku výstřední, ale ne víc, než lidé očekávají od bohatého mladého muže. Devatenáctiletý Nathan byl však víc než výstřední. Celé dny trávil v knihách a jeho spolužáci mu neřekli jinak než "bláznivý génius". Nathan věřil v německou filozofii "supermanství" a považoval se za "nadčlověka", který se ze svých činů nikomu nemusí zodpovídat. Všem bylo jasné, že Dickieho přivedl na cestu zločinu Nathan, z hlediska soudu to však nebylo důležité, protože oba přiznali svoji vinu stejným dílem. Soudní proces už od počátku poutal zájem celého Chicaga. Oba vrazi i jejich oběť byli mladí lidé z nejvyšších kruhů, takoví kolem obyčejných občanů obvykle jenom prosviští v drahých automobilech.

Na první pohled se zdál případ jasný...

V britském Cumberlandu se po čtyřicet let neudala ani jedna vražda. O to větší pozornost vzbudil tragický osud mladé Číňanky Wai-Sheung Siu, provdané Miao. "Uškrcená nevěsta", "Vražda o líbánkách" tak a podobně psal tisk o vraždě devětadvacetileté paní Miao, která jako obchodnice s výrobky čínských uměleckých řemesel zcestovala celý svět. Bohatá, chytrá a společensky velmi protřelá mladá žena si v květnu roku 1928 vzala v New Yorku za manžela o rok mladšího Chung Yi Miao. O měsíc později byla mrtva. Mladí manželé si mohli dovolit přepychové líbánky, spojené s cestováním kolem velké části světa. Cumberlandský hotel Borrowdale Gates původně měl být jenom krátkou zastávkou na programu dlouhé cesty. Stal se však zastávkou poslední.

Mary Ann byla okamžitě zatčena a obžalována...
Účasti na soudním přelíčení se dožadovalo tolik lidí, že bylo nakonec rozhodnuto prodávat na něj vstupenky. Šlechta a bohatí měšťané severoanglického Durhamu považovali za svou společenskou povinnost sledovat zblízka největší soudní proces, který se ve městě odehrával. Na první pohled však zase o tak mnoho nešlo. Čtyřicetiletá vdova Mary Ann Cottonová se měla zodpovídat z obvinění, že arzénem otrávila svého nevlastního sedmiletého syna Charlese. Anglie roku 1870 byla zvyklá na efektnější případy. Tady se však skutečná hrůza začala objevovat teprve během vyšetřování a přelíčení, jak se nakonec prokázalo, byla Mary Ann dodnes nepřekonanou největší travičkou v dějinách Velké Británie! Samotná vražda malého Charlese byla jenom špičkou zločinného ledovce. Mary Ann dohnaly k osudovému rozhodnutí dvě pohnutky. Za prvé měl Charles životní pojistku na osm liber. Za druhé stál vdově v cestě k novému sňatku, tentokrát s berním úředníkem Quick Manningem, se kterým už ostatně Mary Ann čekala dítě. Seznam obětí travičky Cottonové nikdy nebyl zcela uzavřen. V době zahájení procesu už však bylo považováno za velmi pravděpodobné či za prokázané, že Mary Ann Cottonová sprovodila ze světa následující nevinné oběti: svoji vlastní matku, tři ze svých čtyř manželů, deset ze svých vlastních dětí a pět z dětí nevlastních, jednoho milence a jednoho dobrého přítele! Všichni v soudní síni si už nemladou, ale stále ještě přitažlivou Mary Ann prohlíželi s tichou hrůzou. Jak mohla být tato bledá žena oblečená celá v černém, s mírnýma očima a tichým hlasem, tak nelítostnou a krutou vražedkyní? Když soudce přečetl obvinění z vraždy Charlese, prohlásila obžalovaná pevně:

To byl poslední zločin Muže s maskou...

Na to, co se stalo před třinácti lety, vzpomíná Heike velmi nerada. Bylo to v noci 17. října roku 1978, ve starém zámeckém parku německého města Münster. Heike strávila příjemný večer s přáteli ve vinárně a kolem půl jedenácté pak šla přes park domů. Cestou ji doběhl zamaskovaný muž, zahradil jí cestu a na krk přiložil ústí pistole. Vyděšenou Heike pak dotáhl do hustého houští. Co se dělo dál, popisuje policejní protokol takto: "Poškozená byla přinucena k pohlavnímu orálnímu a análnímu styku." Podle vyjádření Heike trvala celá věc skoro hodinu. V Münsteru byla Heike první obětí tajemného Muže s maskou. Až do roku 1982 pak ale došlo v Bochumi, Münsteru, Kolíně, Düsseldorfu a Dortmundu ke čtyřiceti znásilněním, která policie připsala tomuto zločinci. V Bochumi policisté Muže s maskou překřtili na "univerzitního násilníka", protože tady v létě roku 1978 v parku kolem univerzity přepadl a znásilnil pět žen. Ve všech čtyřiceti případech byl muž vždy ozbrojen pistolí a obličej měl zamaskován černým šátkem.

Horečně se pátralo především po totožnosti... V polovině září roku 1979 záhy odpoledne volala vedoucí jedné ze zahradních restaurací na kraji Bratislavy tísňovou linku. "Jsou tam dvě mrtvoly, oznámila třesoucím se hlasem, já nevím, co mám dělat." Nedělejte nic. Posílám tam okamžitě výjezdovou skupinu, řekl jí operační důstojník a za chvíli se už služební vozy řítily k místu hrůzného nálezu. Restaurace byla posazena pod náspem železniční trati. Stoly v zahradě byly ve stínu starých stromů, většinou kaštanů, a od náspu železniční trati je odděloval živý plot. Na straně k hostům byl pěkně do rovna sestříhaný, směrem k náspu rostl divoce a mísil se s náletem křovisek a plevelných javorů a akátů. V tomto prostoru plném odpadků, zavátých papírů, vyhozených kelímků a novin z jedoucích vlaků byla nalezena těla dvou zavražděných žen. Nedalo se určit, zda místo nálezu je totožné s místem vraždy. Podle soudního lékaře k smrti došlo nejméně před osmačtyřiceti hodinami.

Najít jednoho člověka s tak hluboce
narušenou psychikou...

Bredenborn je poklidná vesnice v Dolním Sasku, jako vystřižená z reklamních prospektů na "romantické Německo". Jejích čtrnáct set obyvatel vede tichý a bohabojný život uprostřed krásné přírody - hluk velkého světa sem málokdy dolehne. Do nejbližšího kina je to půl hodiny jízdy autem, do nejbližšího většího města Bielefeldu byste dokonce jeli celou hodinu. Přesto se právě tady odehrálo hrůzné drama, které šokovalo a vyděsilo celé Německo. Dva policisté byli bez nejmenšího důvodu rozstříleni vojenským samopalem... Dvanáctého října tohoto roku byla sobota. Nad lesy i rovinami Dolního Saska se válela chladná mlha, ve vzduchu bylo cítit blízkost zimy.

Charles si o všech svých obětech vedl podrobnou evidenci...

 V malém domku poblíž michiganského města Grand Rapids panoval radostný zmatek. Domácí paní, osmadvacetiletá vdova Delphine Downingová, vedla už po dva roky velmi osamělý život. Jedinou útěchou jí byla dcerka Rainelle, která brzy měla oslavit své třetí narozeniny. Noci však Rainelle své matce přece jen zkrátit nemohla. Teď se ale zdálo, že věci opět začínají nabírat správný směr. Paní Downingová čekala návštěvu muže, kterému by ráda ve svém životě poskytla významnou roli. Charles Martin (španěl narozený na Havaji) budil důvěru tím, že se prohlašoval za pracovníka British Inteligence. Paní Downingová se s ním seznámila na inzerát v novinové rubrice Klub osamělých srdcí. Martinovy dopisy byly mužné i něžné, a co hlavně, jejich pisatel tvrdil, že má moc rád malé děti. Rainelle velmi potřebovala otce.

Maniak Dahmer své oběti rozřezával motorovou pilou... Bylo to strašné. Celý život budu mít před očima hroznou scénu, která se mi naskytla v tom bytě. Jsem policistou již řadu let a věřil jsem, že mě už nic nemůže překvapit. Ale když jsem vešel do bytu Jeffreye Dahmera, viděl jsem hrůzy, které svou zrůdností překonaly vše, co jsem doposud viděl. Vzduch byl nedýchatelný pro strašný zápach hnijících těl. Stěny byly vylepeny stovkami fotografií spoutaných nahých mužů se strašnými poraněními. Všude plno kostí zbavených masa kyselinou a kusy lidské kůže natažené k vysušení. Bylo to otřesné, dva moji kolegové tu hrůzu nevydrželi a omdleli. Jeffrey Dahmer, netvor odpovědný za tyto zločiny, si nechal bez protestů nasadit pouta.