Onoho únorového dne přišla Anna...

Onoho únorového dne přišla Anna z úřadu na minutu přesně, jako v jiné dny. Autobus přijel včas. A to i přes záplavu sněhu, která se zdála tento rok zcela mimořádná. Tady, na kopcích nad městem, bylo nyní velice živo. Zdejší stráně, svahy i lesní pěšiny lyžaři vyhledávali odjakživa. A jezdili sem i v těchto dnech, kdy si na nedostatek sněhu nestěžovali snad nikde. Chvatně polkla několik lžic polévky a rázně od sebe odstrčila talíř: „Najím se, až přijdu. Chci si zajezdit, dokud je tam pořádně vidět." Matka nad tím spěchem jenom zavrtěla hlavou, ale neřekla ani slovo. Proč také. Anička byla vzorná dcera. Pracovitá, slušná, společenská, veselá a stále usměvavá. Každý ji měl rád. I chlapci projevovali zájem, ale ona velice dbala o svou pověst a říkala, že si na nevážné známosti nepotrpí a na ty vážné má ještě dost času. Kamarádky, které byly stejně staré jako ona a vdávaly se už před několika roky, ji sice občas varovaly, když jí na příkladu několika starých panen demonstrovaly, co se může stát, když si děvče vybírá tak dlouho, až o ně všichni kluci ztratí zájem, ale ona se tomu vždycky smála. V jednadvaceti letech přece nemá ještě nic zmeškáno!

Anička si oblékla šponovky a větrovku, zkontrolovala tkaničky lyžařských bot a natáhla se po lyžích a hůlkách. „Do večeře jsem doma!" zavolala na matku a vyběhla přes dvorek k brance a odtud na nedaleký svah. Mohla jít sice i někam jinak, v okolí byly terény pro dobré lyžaře možná ještě přitažlivější než ten, na němž ji bylo možné vidět v zimě, pokud bylo dost sněhu, vlastně každodenně. Jenomže Anička milovala rychlý sjezd, a tak chodila hlavně tam, kde se jí začátečníci a děti se sáňkami nepletli před špičkami lyží. „Ahoj, Jendo!" radostně zavolala na svého kamaráda, jenž stál na svahu, na který teď stoupala i ona. Zamával na ni a spustil se dolů. Otočila se a mírné předkloněná chtěla nabrat rychlost, aby ho dohonila. Nepodařilo se jí to. Snad tedy až se odrazí ze stejného místa... Takhle se bavili dobré dvě hodiny. Když uplynuly, navrhl Honza poslední jízdu. „Musím už domů, Aničko. Mám ještě nějakou práci. Takže naposled, ano?" Dojeli dolů zcela současně. Střechy i vesnických domů se před nimi rýsovaly v počínajícím soumraku. Z komínů se kouřilo, odkudsi k nim dolehlo štěkání psa a pak dětský smích. ,,Já se svezu ještě jednou," napadlo najednou Aničku. „Pak půjdu také domů. Nerozmyslíš si to? Dáme si to ještě jednou a pak už doopravdy půjdeme..." „Nemůžu, nezlob se, dostal bych vynadáno. Našim jsem řekl, že přijdu do pěti. Už takhle mám zpoždění. Někdy příště, ano? Tak se měj..." Odrazil se hůlkami a zmizel na prudce se svažující úvozové cestě. Anička se otočila a začala usilovně stoupat do kopce. Muž, stojící uprostřed jediné místnosti, kterou měla k dispozici Horská služba, na lyžaře nebo rekreanta vůbec nevypadal. Také jim nebyl. „Jmenuju se Fajt. Jsem z Janovic, kousek odsud..." Zmlkl a muži v silných svetrech si teprve teď všimli, že je popelavě šedý v obličeji a oči má zarudlé nejspíš nevyspáním. „Stalo se něco? Pokračuje," vybídl ho jeden z nich. „Ztratila se nám dcera. Včera. Odpoledne si vyšla s lyžemi a ještě není doma..." Nemuseli se ani dívat na starý budík stojící na stole. V rádiu před okamžikem ohlásil časový signál pravé poledne. „Kolik je jí let?" „Jedenadvacet." Vyměnili si pohledy tak nezakrytě, že si toho Fajt musel všimnout. „U žádného chlapa není, vím, na co myslíte. Jednak by nám to řekla, abychom neměli s matkou starosti, jednak jsem se už od rána vyptával všude možně." „Uměla lyžovat? Znala to tady? Nemohla zabloudit?" Otázky padaly jedna za druhou a byly stručné a věcné. Otec Fajt se pokoušel stejně tak odpovídat: „Lyžovala výborně. Všichni to říkali. A zabloudit nemohla. Narodila se tady. Zná tu každý kámen a každý strom...

"Muži z Horské služby na nic dalšího nečekali. Vyhlásili pátrací akci. Ale ještě před tím, než si připnuli lyže, zavolali do okresního města na Veřejnou bezpečnost. Kdo ví, jestli tohle není případ spíš pro ně. Vždyť v noci nebyla žádná sněhová bouře ani silný mráz. Pravda, sněžilo od deseti večer a do téhle chvíle ještě nepřestalo, dívka se mohla zranit a kdesi leží a čeká na pomoc, ale přece jenom... Když přijede pár policajtů, bude jich na pátrání na kopcích a stráních alespoň o trochu víc... Hned v počátku akce se ukázalo, že nápad přivolat posilu patřil k těm šťastným. Jeden ze starších kriminalistů se totiž ještě dříve, než začali pročesávat terén v okolí Janovic, zeptal několika mladých lidí, kam Anička chodila lyžovat nejčastěji. Když se to dozvěděl, doporučil hledat nejprve tam. O hodinu později ji našli. Ležela nedaleko svého bydliště, asi v polovině oblíbeného svahu, ale poněkud stranou ideální lyžařské stopy, totiž na kraji lesa pod jakýmsi kamenitým převisem. Její tělo bylo téměř zasypáno sněhem, nebýt barevné větrovky, možná by Aničku přehlédli. Když trochu sněhu odhrabali, bylo jim jasné, že je po smrti. A že nezemřela prochladnutím, i když byla od pasu dolů nahá. Navíc byly na jejím těle patrné tři krvavé ranky, jako kdyby ji někdo bodal ostrým špičatým předmětem. Pro muže z Horské služby akce skončila. Pro kriminalisty vlastně teprve teď začínala.Doslova po kolenou prolezli okolí místa nálezu mrtvé dívky. Připadalo jim, že tam, kde ji našli, nemohla být zavražděna. A měli pravdu. Asi o padesát metrů dál našli pod vrstvou nového sněhu kapky krve, stopy lyží, pak lyže samotné. Místo bylo zválené a udupané. Byli si jisti, že stojí tam, kde došlo k vraždě. Tělo potom vrah odtáhl o kousek dál. Poloha a chybějící oblečení zavražděné dívky prozrazovaly, k čemu tu došlo. Ale s dohady pracovat nelze. O několik hodin později bylo i tohle potvrzeno. Na mrtvém těle se našlo sperma. Ten, kdo dívku zneužil, má krevní skupinu A. Poranění na nohou a trupu nejsou bodné rány, ale vstřely po kulkách. Vrah měl pistoli nebo revolver a střílel, když dívka stála. Tomu nasvědčují stružky krve na jejím těle... Teď už všichni věděli, na čem jsou.

Zbývalo jediné - najít vraha. Když byla Anička asi v polovině svahu, objevil se před ní mladý muž v krátkém tmavě modrém kožíšku a s beranicí na hlavě. Blesklo jí, že ho tu nevidí ponejprv... „Haló, slečno, nevíte, kolik je hodin?" oslovil ji. Zastavila se, odhrnula rukáv bundy i svetru a podívala se na malý ciferník dámských hodinek, které dostala od rodičů pod vánoční stromeček. „Už je trochu tma, tak na to nevidím, myslím na minutové čárky, ale za chvíli bude šest." „Počkejte ještě, posvítím vám," rozhodl se a vytáhl z kapsy krabičku zápalek. Stála proti němu a čekala. Příliš pozornosti mu nevěnovala, a tak si nevšimla, že zatímco v jedné ruce chrastí sirkami, druhou vytáhl z košíku revolver. Když byl na dva kroky od ní, stiskl spoušť. Ozvala se rána a dívka vykřikla bolestí a chytila se za nohu: „Co se stalo?" volala a posadila se na sníh. „Pomozte mi sundat lyže!" Skočil k ní a skutečně ji rozepnul vázání. Na víc Anička nečekala. Zaťala zuby, překonala bolest, vstala a utíkala pryč: „POMOC!" Slyšel ji křičet, viděl ji kulhat. Tohle přece nesmí, řekl si v duchu a zvedl pistoli. Ozval se další výstřel. Dívka upadla do sněhu, ale nebyla ještě mrtvá. Když se nad ní naklonil, křičela a zuřivě se bránila. Bil ji, tloukl ji pažbou zbraně do hlavy. Její odpor přesto neslábl. Vystřelil proto potřetí...

Dívka náhle oněměla. Na tenhle moment čekal. Klekl si nad ní a nahmatal na boku mrtvé zdrhovadlo šponovek. Už je chtěl rozepnout, když mu najednou začal podivně pracovat žaludek. Odpotácel se několik kroků stranou a zvracel. Když byl hotov, podíval se na mrtvou ležící ve sněhu. Sáhl na ni, ale pak se zvedl a dal se na úprk. To, proč vraždil, neudělal. Pitva mrtvé Anny Fajtové potvrdila, co vlastně už všichni věděli: děvče zavraždil vrah pistolí. Najít zbraň bylo proto náramně důležité. Ale dřív, než vůbec mohla posloužit jako případný důkaz, i když o tom, kde se nachází, v tuto chvíli neměl nikdo z vyšetřovatelů a kriminalistů ani ponětí, museli být nalezeny nábojnice. Nikdo totiž nepředpokládal, že by je střílející vrah hledal, našel a bezpečně ukryl nebo zničil. Pročesávání svahu zasypaného až metrovými závějemi sněhu, který navíc stále padal, připomínal hledání jehly v příslovečné kupce sena. Trvalo to několik dní a zdálo se, že žádná z doposud použitých metod nebude mít úspěch: sníh se odhazoval lopatami, místo trestného činu se solilo jako silnice, jedna skupina lidí pracovala s minohledačkami, zatímco druhá rozehřívala sníh plamenomety. V dokumentaci případu nejsou zmínky o tom, co nakonec přineslo úspěch, ale je znám výsledek. V blízkosti místa trestného činu byly nalezeny tři nábojnice z pistole ČZ ráže 7,65. Honza, který se přihlásil kriminalistům sám okamžitě po objevení těla mrtvé Aničky, říkal, že u lesa zahlédl stát muže v krátkém kožichu. V takovém, jaký nosí třeba lidé od dráhy...
 

Jiní svědci také hovořili o muži, který tu občas osamoceně postával a díval se na lyžaře. Zima mu údajně být nemohla. Vždy měl na sobě krátký kožich a beranici. V barvě se svědkové rozcházeli. Na rozdíl od Honzy někteří tvrdili, že kožich byl šedivý, jaký mají řidiči ČSAD, beranice pak podle nich byla jednou bílá, podruhé šedivá, potřetí... Přesto se však díky svědkům podařilo dát dohromady popis muže asi třicetiletého, nejspíš místního nebo z blízkého okolí, protože ho zde šoféři rozvážející chleba viděli údajně i brzy ráno. A chodil zkratkami, které rekreanti neznali... Popis, jakkoli podrobný, nebyl kriminalistům zatím mnoho platný. Na žádného známého pachatele sexuálního trestného činu se nehodil. Vrah, pokud byl opravdu místní, dozajista provedl tuhle strašnou záležitost ponejprv. O něco lépe se vedlo kolegům pátrajícím po zbrani. Dozvěděli se totiž zajímavou informaci. Jistý Ivoš Darebný, třicetiletý zaměstnanec ČSAD, prý koupil před časem pistoli od nějakého Venci Krátkého... Kriminalisté se po téhle stopě pustili už proto, že prověrky legálně držených zbraní a jejich majitelů nepřinesly žádný výsledek. Expertizou bylo zjištěno, že ze žádné evidované zbraně se nad Janovicemi nestřílelo, držitelé těchto zbraní měli navíc na kritický den a hodinu alibi. A tak se k výslechu dostal Václav Krátký. Popřel, že by někdy nějakou ilegálně drženou zbraň měl, a tím pádem ji nemohl ani prodat...
 

Kriminalisté ovšem nemínili nic ponechat náhodě. Dali dohromady svědky, kteří viděli v okolí Janovic muže v kožíšku a uvedli jeho popis. Pak jim ukázali Ivoše Darebného vykračujícího si po hlavní ulici okresního města v kožichu a s beranicí na hlavě. Všichni svědci zcela jednoznačně prohlásili, že tento muž je jim zcela neznámý... Vrah pospíchal dolů z kopce. Nečekal, že to s ním takhle zacloumá. Myslel si, že dívku jednoduše zabije a pak ji svleče a znásilní. Tak strašně se chtěl s nějakou ženou pomilovat, ale zatím se mu to podařilo jen dvakrát a ještě se při tom příliš nevyznamenal. Ony také ty ženské za mnoho nestály. Opilé štětky... Jenomže co měl dělat, když to se ženami neuměl? Odpudivě nevypadal, ale nedokázal s nimi mluvit, získávat je... Dlouho si vybíral, kterou zastřelí a zneužije. Nechtěl, aby to byla nějaká stará ženská, nebo mladá, ani ošklivá. Chtěl jenom krásnou. A čím míň let jí bude, tím lip. Pak narazil na Aničku. Pár dní ji sledoval. V polovině února se rozhodl: Zítra. To mám naštěstí v práci volný den. Teď utíkal z kopce a v hlavě mu pulsovala myšlenka, kterou se předtím vůbec nezaobíral: ALIBI. Když už dokázal dívku jenom zabít, nesmí se nechat chytit. Příště to určitě zvládne celé. Zašel ke švagrovi a k sestře a řekl jim, že kdyby se jich někdo ptal, aby uvedli, že u nich byl o dvě hodiny dřív než ve skutečnosti. To kvůli nějakému maléru v zaměstnání. Matku popletl několika časovými údaji o tom, kde byl a odkud kdy přišel, že by o její výpověď, pokud by k ní došlo, nikdo neprojevil valný zájem z důvodů nevěrohodnosti. Pak zašel za kamarády do hospody. Zavítal tam v čase, když už měli dostatečně upito, takže ani oni jistě nedokáží přesně říct, kdy s nimi poseděl. A nakonec si koupil lístek do kina. A nejenom to. On do něj opravdu šel. Co hráli, pořádně nevěděl.

Po celé dvě hodiny myslel na mladé dívčí tělo, ležící uprostřed svahu. Zmocnilo se ho takové vzrušení, že se nemohl dočkat konce filmu. Namířil si to pěšky zpět do Janovic. Přesněji na svah nad nimi. Měsíc mu svítil na cestu tak, že dívku, kterou před pěti hodinami zabil, našel naprosto bez námahy. Popadl ji a odtáhl ke kraji lesa. Tam z ní svlékl šponovky, punčochy, spodní kalhotky. Rukou jí sáhl mezi sevřená stehna. Byla studená, ledová. Položil děvče na záda, a jak to jenom šlo, upravil její polohu. Ještě než s tou zdlouhavou procedurou skončil, věděl, že teď se mu podaří to, po čem toužil: bude se milovat s mladou a krásnou ženou. Její mrtvolná ztuhlost mu vůbec nevadila. Václav Krátký dostával od kriminalistů co proto, ale se sklopenou hlavou uznával jejich pravdu. Jenom přemýšlel, kdo z jeho kamarádů byl tak hovorný... Na tom teď ale nezáleželo: „Já jsem docela rád, že už to víte," hájil své předchozí počínání. „Já opravdu netušil, co se stalo v Janovicích...  Že zkrátka hledáte nějakou pistoli... Já jednu měl. Načerno, čezetu, Zbrojovku, no... Chtěl ji koupit nějaký Darebný... Pak se mi ale někdo vloupal do altánu na zahradě a pistole byla fuč... To už je alespoň půl roku. Tak jsem raději mlčel." Ivoše Darebného zadrželi kriminalisté ještě téhož odpoledne. Předložili mu povolení k prohlídce bytu. Prokurátor se s nimi shodoval v názoru, že tenhle pán je svým sháněním zbraně přinejmenším podezřelý. Pistoli našli v dílně. Byla to prokazatelně ta, kterou byla zastřelena Anička. Vrah se ještě nějakou chvíli bránil, vyrukoval s připraveným alibi, ale to mu vyšetřovatel rozmetal za několik málo hodin. A když pak expertiza potvrdila, že několik drobných skvrn na železničářském tmavomodrém kožichu je bezpochyby zaschlá krev zavražděné, když už navíc věděli, že Ivoš má krevní skupinu A, došlo ke zlomu. Pachatel, který pochopil marnost svého počínání, jednoho večera náhle řekl: „Ano. Byl jsem to já. Zavraždil jsem ji a zneužil..."