Tvář vesmíru

Naše Země a vesmír existují bezpochyby pět či šest miliard let. Zdá se to nepředstavitelně dlouhá doba, avšak jen z hlediska pomíjivého lidského života, jenž končí, sotvaže se zrodil. Z hlediska vesmírných hodin, které tikají někde mimo naše chápání, je to čas krátký. Pět šest miliard let se objektivně jeví spíše jako rychlý proces zrání hmoty, jejíž produkty zdaleka ještě nevychladly.

Pozemské hodiny stvořil člověk, aby vyjádřily zanedbatelnost jeho života. Kosmické hodiny jsou zajisté časomírou objektivnější a vesmír je podle nich mlaďounký jako panna. Slunce neustále vysílá do kosmu nepředstavitelné množství tepelné a světelné energie a zahřívá i naši planetu. Země má ovšem svoje vnitřní teplo, které jednoho dne nepochybně zmizí stejně jako sluneční záře. A pak možná dojde k dalšímu přetransformování hmoty a zřejmě i k novým velkým třeskům, z nichž snad povstanou nové vesmírné soustavy a třebas i nové formy života.

Deset či dvacet tisíc let, v nichž se vyvinul civilizovaný člověk, jsou z hlediska času pouhým kmitnutím vesmírného oka. Člověk, jehož mozek je na rozdíl od živočichů s vyšší nervovou soustavou nedokonalý tím, že svého majitele staví do protikladu se svým okolím, nepůsobí ve vesmíru dlouho, zanechává v něm však velice nepříznivé efekty. Lidstvo se odjakživa pyšnilo tím, že spoutalo či spíše znásilnilo přírodu, poručilo větru dešti, dobylo vesmír, vyrvalo ze země bohatství nerostů a využilo energetické zdroje. Jednoduše řečeno, chovalo se nesmiřitelně agresivně ke svému okolí. Pálilo, vykořeňovalo, ničilo - a v této činnosti si vede stále agresivněji a s neutuchající silou, kterou probudila takzvaná vědeckotechnická revoluce.

Málokdo už pochybuje o tom, že Homo faber modrou planetu velice brzy zničí. Rozdílné pohledy vědců na tuto skutečnost se závažněji liší pouze v tom, kdy tato pro člověka smutná realita nastane. Ozónové díry jsou předzvěstí zničení atmosférického obalu, který prozatím chrání naši Zemi, aby na ni nedopadala zničující síla kosmického záření. Až na nás tato síla udeří naplno, přestanou mít smysl bankovní konta, věčně nové a dokonalejší výrobky, letadla, satelitní televize, bazény, automobily, rodinné domy, mořská letoviska a naše neoprávněná touha nepřetržitě a stále rafinovaněji konzumovat. Zánik atmosféry může podle odborníků trvat ještě celá staletí, jiní vědci jsou však skeptičtější a naznačují, že proces zničení vzdušného obalu nemusí probíhat plíživě a postupně, ale může „poskočit" rychlostí geometrické řady.

Pohleďme však do naší minulosti. Konec světa vyhlíželi odjakživa falešní proroci, kteří patřili buď k psychopatickým vizionářům, toužícím po obdivu mas, anebo se jednalo přímo o duševně choré osoby, hlásající celkový zmar, jenž nastával ovšem pouze v psychice jejich osobností. Žádná civilizace se neobešla bez falešných jasnovidců, vizionářů, proroků a jejich hrozících ukazováků, které připomínaly lidstvu, že nastal čas, aby za komedií svého pozemského života zatáhlo oponu.

Dlužno říci, že prozatím selhaly všechny předurčované termíny. Prozatím. V roce 1986, byl na úpatí Cheopsovy pyramidy, pocházející z třetího tisíciletí před naším letopočtem, vykopán kámen pokrytý hieroglyfy, vážící půl tuny. Nápisy obsahovaly stovky slov, pocházejících z předpovědi dvorního astronoma faraona Chúfeva. Jedna z těchto vět oznamuje s fatální krutostí údobí, v němž se všechny děti matky Země odeberou naráz zpět ke svému stvořiteli. Než tuto větu v doslovném znění uvedu, jsem nucen vrátit se ke zcela zvláštnímu vesmírnému úkazu.

V roce 1976 vyslala sonda Viking k Zemi tři sta tisíc snímků, mezi nimiž vzbudil velikou pozornost záběr číslo 35A72. Jednalo se o fotografii Marsu z oblasti zvané Cydonie. Snímek zachytil plastickou lidskou tvář, nepochybně podobnou posmrtné masce muže s pravidelnými rysy a inteligentní vizáží, jejíž velikost se blíží jednomu a půl kilometru. Okolo tváře je rozeseto šest pyramid, které byly podle mínění odborníků zbudovány inteligentními bytostmi. Kartograf Toruna např. vypočítal, že jedna z nich, Pietro-Molenarova pyramida, vykazuje 99% souměrnost, což představuje poměr kratších delších stran 1 : 1,66, tedy pověstný zlatý řez, jak jej známe už od Leonarda da Vinciho. Pyramida leží přesně na průsečíku zeměpisné délky a šířky (40 a 87 stupňů) sítě, narýsované na vzdáleném povrchu Marsu pozemskými astronomy a kartografy.

Pyramidy i posmrtná maska inteligentního muže jsou nepochybně dílem rozumných bytostí, což z hloubi 19. století potvrzuje i slavný matematik Gauss svou o inteligenci, která se projevuje produkováním pravidelných tvarů. Kdo byl tvůrcem velkolepých stáních projektů na Marsu, jejichž existenci potvrdila i sonda Mariner 9? Byli to samotní Marťané, kteří svoji planetu zničili, podobně jako ji likvidujeme my, zbavili ji kyslíku a tím pádem i všeho života? Nebo tato mementa na Marsu vytvořil nám prozatím neznámý hybatel všehomíra či snad mocný mimozemšťan, který tu vzdáleným očím obyvatel Země vystavil efektní náhrobní sfingu? Zbývá uvést onu větu z trpkého proroctví astronoma faraóna Chúfeva: Lidstvo ukončí svou pozemskou pouť několik dekád poté, co v kosmu spatří svou vlastní posmrtnou masku.