Smrt Anničky

Na televizní obrazovce se objevila tvář známého muže. Za jeho zády bylo vidět velký odznak kriminální služby.

„Co se stalo majore?" ptali se ho někteří lidé hned na chodbě před studiem, neboť dobře věděli, že krádeže jízdních kol nikdy nehlásí, že i běžnou pátrací rutinu přenechává podle předem schválené dohody svým kolegům v uniformách; v civilním saku a s mírumilovným výrazem ve tváři hovoří o událostech zcela mimořádných, jež mu vynesly označení posel špatných zpráv.

„Pohřešovaná studentka," odpověděl, aby si snad nemysleli, že se s nimi nechce bavit. „Krásná ženská."  O chvíli později viděly její fotografii milióny diváků v celé republice. Relace Federální kriminální ústředna pátrá měla vždycky vysoké procento sledovanosti.

„Podle toho, co zjistili kriminalisté pomocí svědeckých výpovědí, byla jedenadvacetiletá studentka fakulty všeobecného lékařství naposledy spatřena nedaleko koleje, kde bydlela. Šla po chodníku a vedle ní zastavilo auto. Chvíli se nic nedělo, pak se otevřely a zase zavřely dveře a auto odjelo. Studentka Anna však na původním místě nestála. Nebyla ani v dohledu. Diváky naší pátrací relace je však třeba upozornit, že ten den byla v odpoledních a večerních hodinách mlha s viditelností jenom na několik málo desítek metrů. I proto se svědci nemohou shodnout na značce vozidla ani na jeho barvě. Přiklánějí se však k tomu, že se jednalo o auto více než střední velikosti, jehož barva byla buď" zcela bílá, nebo šedá. Zopakujme si nyní ještě jednou základní údaje. Dne ..."

V maskérně majora odlíčili a on pomalu opouštěl televizní studio. Hlavou se mu honily otázky, na něž nedokázali zatím odpovědět ani ti, kdož případ vyšetřovali. Jedno však věděl zcela bezpečně: Děvče, o němž hovořil jako o pohřešované, je s největší pravděpodobností mrtvé. Podle toho, co se doposud podařilo zjistit, byla Anička vzorná dcera, vynikající studentka. Neměla důvod utéct ze školy ani z domova, pokud by třeba chtěla žít s nějakým mužem a zanechat studií, rozhodně by to matce a otci oznámila. Nebyla z těch, kteří uhýbají před řešením nepříjemností. A rozhodně by se i potom s rodiči a přáteli stýkala dál. Jenomže od onoho zimního podvečera ji nikdo ani neviděl, ani o ní neslyšel. Od té doby uplynulo už půl roku... Dosud prověřili, co se dalo. A neopírali se jenom o svědecké výpovědi. Měli ostatně jenom dvě. Obě od starých lidí, dívajících se z nedostatku jiné zábavy do mlhy. V popisu auta se neshodli, zatímco v Aniččině oblečení ano: krátký světlý kožíšek, na hlavě pletená čepice, tmavá sukně, tmavé vysoké boty.

Major došel ke stanici metra. Co bych za to dal, pomyslel si, kdyby bylo všechno jinak a Anička se zítra ukázala...

Docent Záruba opustil přednáškový sál a několik desítek posluchačů fakulty všeobecného lékařství si začalo balit svoje věci. Byla to poslední přednáška toho dne a dala studentům pořádně zabrat, protože Záruba jako známý pedant sice nikoho nenutil, aby na přednášky z jeho oboru chodil, zato přijde-li, nechť nekouká z okna ani nekonverzuje se sousedem, nýbrž odpovědně pracuje. Slovo pracuje představovalo u Záruby dvě hodiny usilovného psaní poznámek, neboť si zakládal na tom, že přednáší to, co v žádných skriptech nalézt nelze. Z této látky také pochopitelně nejraději zkoušel.

„Andulko, nezajdeme na decku?" zeptala se jí Květa, která si skládala věci v řadě před ní.

„Ani nápad," zaprotestovala štíhlá a velice hezká černovláska. „Dneska to byl úmorný den. Už se těším, jak přijdu na kolej, osprchuju se, lehnu si na postel a budu si chvilku číst, než začnu psát tu pitomou práci pro doktorku Šedovou."

„Že se na to nevykašleš," s despektem jí odpověděla atraktivní blondýnka. „Mimochodem, na skleničku tě nezvu já. Jsme dnes hosty Kamila s Petrem, znáš je přece."

Anička souhlasně kývla hlavou. Příliš ráda je však neměla. Byli to zhýčkaní floutci. Protekční děti. Zlatá mládež. Tatínkové byli ředitelé nebo náměstci, matky z nedostatku jiné činnosti vysedávaly za velice slušný plat na sekretariátech odborového a ženského hnutí. Platilo to i pro Květu. Ona ani ti dva kluci nebydleli na koleji. Byli místní. Měli dost peněz, kdykoli je napadlo, mohli si vzít z garáže auto, jelikož otce i matku vozil do zaměstnání řidič. Nedávno byla u Petra na jeho narozeninovém večírku. Pokoj ve vile, který má sám pro sebe, je přinejmenším tak veliký jako byt jejích rodičů v paneláku tři stovky kilometrů odsud. Když začala studovat a jezdit domů jenom dvakrát do měsíce, její mladší bratr si oddechl a zcela nebratrsky se zaradoval, že bude mít osm a půl čtverečního metru, tedy celý dětský pokoj, sám pro sebe... Tenkrát se pila jen skotská, koňak a šampaňské. Dívala se na to všechno s dokořán otevřenými ústy. Nebyla nikdy závistivá, ale teď tak trochu záviděla. Líbila se jí ta vila s obrovskými okny do rozlehlé zahrady, postavená ve vytříbeném stylu, kde každé štukování bylo vypracováno s nesmírným smyslem pro krásný detail...

Nelíbil se jí však Petr. Ne že by to nebyl hezký kluk. Možná dokonce naopak. Ale dost se opil. Nezazlívala mu to, měl narozeniny.  Ale když se společnost začala dílem rozcházet a dílem schovávat po koutech, přišel za ní dřív, než si stačila obléct kabát a k jejímu velkému překvapení ji požádal, aby nikam nechodila, neboť ji miluje. Klátil se při tom proslovu z nohy na nohu, takže to nevzala vážně a odešla. Květa ji druhý den ujistila, že je to všechno pravda. A tak se s Petrem občas sešla. Ale nikdy nebyla sama. Vždycky ve čtyřech. Kluci, Květa a ona. „Tak co je, probuď se, Andulo," šťouchla ji Květa do boku. „Jdeme, ne?"       „Nezlob se," omluvně se usmála Anička. „Já dneska opravdu nemůžu.. .nechci." Káčo," zabručela Květa do jejích zad, ale tak, aby to Anička neslyšela. Seběhla ze schodů a postavila se před budovu. Za pár minut se přiřítilo auto, na které čekala. Uvnitř seděl Petr s Kamilem. Budoucí právník a budoucí ekonom. „Jak to, že jsi tady sama?" divil se Petr.

„Nemá zájem," odsekla Květa a posadila se na plyšem potažené sedadlo. „Abys věděl, příště se ti na to vykašlu, dělat poslíčka lásky. S tou venkovskou husou není pořízení!" „Jdeš na ni moc kvapem," usoudil Kamil a zapálil si cigaretu.  „Tu dostaneš do postele jedině přes city, dej na zkušeného kozáka." „A dělám snad něco jiného?" řekl Petr a nastartoval motor. „Připadám si už jako šašek a sexuální loudit dohromady. Ne-li hůř." „Prezentuješ svoje city příliš ukvapeně," pokračoval Kamil a smál se. „Tuhle v bistru jsi jí už po druhé vodce sahal pod sukně. A to nemají spořádané dívky rády."

„Proboha, snad to není jeptiška!" křičel Petr. „Je jí přece už přes dvacet." „Kdybys dal na mne," ozvala se dívka na zadním sedadle, „tak tyhle problémy nemáš. Říkala jsem ti kolikrát, že cloumá-li s tebou neovladatelná touha, je tady teta Květa. Má to jednak ráda, jednak trpí samaritánskými sklony v neposlední řadě nenechá kamaráda ve štychu. Jenomže ty...," mávla rukou. „Nech toho,“ už se docela zlobil Petr. „Vím přesně, že kdybych přišel, zrovna bys šoustala tady s Kamilem." „Tak bys chvilku počkal," zařehtal se jmenovaný. „Proč?" namítla Květa. „Snad bych vás zvládla oba."

„Jeto blbý," přeladil najednou Petr hovor do jiné tóniny, „ale já na tu holku mám takovou chuť, že bych za noc s ní dal nevím co. „Tak zajeď před kolej, čapni ji, hoď ji do auta a odvez si ji domu. Když to nejde po dobrém…  

V nejhorším tě zfackuje a podrápe," radila Květa. „ Co ty víš, třeba je malinko uhlá a potrpí si na trochu násilí."

„Za pokus to stojí," usoudil Petr a zařadil rychlost. Šedivý chrysler se tiše rozjel. Aničku dostihli téměř před kolejí. Jak správě předpokládali nechtěla o nějakém mejdanu ani slyšet. Ale Kamil vystoupil  z vozu, Květa otevřela zadní dveře a než se Anička nadala, seděla uvnitř. „To jsou skutečně způsoby hodné vysokoškoláků," pronesla zachmuřeně, ale rozhodnuta nedělat větší scény než je bezpodmínečně nutné. Většina holek ze školy by s tímto trojlístkem na skleničku šla. Všichni o nich říkají, že jsou zlatí. Báječní. Jen ona si to nemyslí. Není tedy chyba nakonec na její straně? Když už se nedá nic dělat, nebude přece trucovat. Posadí se s nimi do kavárny, dá si dvě deci bílého a kávu a pak se nenápadně vypaří. Pokud by ji nechtěli nechat odejít normálně… Najednou si všimla, že místo aby jeli do středu města jak předpokládala, vyjíždějí směrem k výpadové silnici na jih. „Kam to jedeme?" otázala se poplašeně. „Jenom kousek za město," vysvětlil jí Kamil. „Na chatu. Naši už tam nebyli velice dlouho, tak se alespoň podíváme, jak to tam vypadá. Neboj se, jídla a pití tam bude dost."

„Zmrzneme tam," zachvěla se zimničně. „Celou zimu tam běží akumulační kamna,"dal se slyšet Kamil. „S náhlými příjezdy se počítá." Když po necelé hodině jízdy všichni vystupovali z auta a rozlehlíželi se po liduprázdném okolí, dostala Anička najednou strach. Nevěděla proč, ale duši jí obcházela úzkost. Snad to byla předtucha toho, co mělo následovat. Za malý okamžik se v chatě, podobné spíše dřevěné snobské vile, schylovalo k bouřce. Kamil i Květa si zhluboka přihýbali ze sklenic plněných ginem a tonikem a hledali nějakou vhodnou magnetofonovou kazetu, při níž by si mohli zatančit.

„Jak to že všichni pijete, kdo bude řídit nazpátek?" ptala se Anička důrazně. „Pojedeme až ráno," dostalo se jí téměř jednohlasé odpovědi.

Rozzlobená a zklamaná, protože podvedená, posadila se Anička do kouta místnosti a alkoholu se už ani nedotkla. Minuty a hodiny ubíhaly v neměnném tempu, v němž se odehrával stejně neměnný program: Kamil s Petrem a Květou střídavě pili a tančili. Akumulační kamna sálala, svoje dílo vykonal i alkohol. Kluci už byli bez svetrů, Květa si svlékla i blůzu. Pod ní už neměla nic. Kroutila se v rytmu jakési italské písně a pohupovala ňadry, což u kluků nezůstalo bez odezvy. S hurónským smíchem se na ni vrhli, povalili ji na koberec a začali ji současně líbat každý na jeden prs. Květa sama si pak rozepla zdrhovadlo džínů a čekala, který z obou mladíků si toho pokynu všimne. Anička se na tohle už dál nemohla dívat. Vyskočila a rozběhla se proti dveřím, o nichž už ovšem věděla, že jsou zamčené a klíč je někde schován. Kdyby nebyly na oknech okenice, utekla by i bez kožíšku... Takhle jí nezbylo nic jiného než křičet: ,, Pusťte mne ven! Chci pryč!" „Zavřete jí konečně hubu," znechuceně se posadila Květa. „Když chce křičet, ať má proč," usoudil náhle Petr a přistoupil k Aničce, aby z ni najednou a bez upozornění začal stahovat sukni. Kamil pochopil jeho záměr a okamžitě mu přispěchal napomoc. Anička se bránila, seč jí síly stačily. „Neblbni," naklonila se nad ní Květa. „Děláš si to všechno jenom horší. Vyspi se s ním po dobrém. Jinak tě znásilní. Je šíleně nadrženej. Na tebe..."

Anička se začala prát ještě usilovněji. Jenomže když přišla klukům na pomoc i Květa, ztratila všechny naděje. Za několik minut ležela na kožešině před nezapáleným krbem nahá. Květa ji držela za ruce a Kamil za nohy. Petr se rychle svlékl a vstoupil do ní bez jakýchkoli zábran a ohledů. Už nekřičela, nebránila se. Neměla sílu. Málem si nevšimla, že Petra vystřídal Kamil a Květa že lituje, že není lesbička, aby si také užila. Netrvalo dlouho a bylo po všem. „To snad ne," začala se hystericky smát Květa a ukazovala na krůpěje krve, jež ulpěly na kožešině. „Ona to byla ještě panna!"

„Udám vás všechny, hajzlové," zaúpěla Anička a zvedla se ze země. V ten okamžik do ní opět vjela síla. Udeřila Kamila, až se zapotácel.

„Tak to tedy ne, děvenko," řekl pomalu a vzápětí ji srazil pěstí na podlahu. „Přineste z prádelny šňůru!" nařídil. „Tu bestii budeme muset svázat, jinak by nám z toho udělala kůlničku na dříví."

Svázali ji jako balík. Petr s Kamilem ji drželi. Květa ji omotávala provazem, který se jí zařezával do masa. Rozhodně ji nešetřila. Pak ji hodili do vedlejší místnosti a vrátili se k plným skleničkám.

„Stejné si to odnesete," slyšeli ještě odvedle Aniččinu výhrůžku. „Tohle se přeci mezi normálními lidmi nedělá..." Bylo po zábavě. Květa si už dávno oblékla blůzu, pilo se jaksi bez úsměvu. „Co když nás opravdu práskne?" zeptala se náhle. „Neudělá to," mínil Petr. „Nejsem si tím tak docela jist," zapochyboval Kamil. „Co bude?" chtěla slyšet Květa odpověď. „Co by bylo," přemýšlel Petr nahlas. „Zapřeme to." „To se nám jenom těžko podaří," namítla Květa. „Doktoři to přesně poznají. No, jestli to bylo dobrovolně, nebo násilím." „Pak si můžeme ve škole sbalit fidlátka. Kdo ví, jestli nás i nezavřou." Kamil mluvil až přespříliš klidně. „To by se naši zbláznili. Kdyby mě začali tahat po soudech, stálo by je to fleky. On už by se někdo postaral," hrábla si Květa nervózně do vlasů.

„Tobě se nemůže nic stát," uklidňoval ji Petr. „Tys ji přece neznásilnila." „Ale pomáhala jsem vám. Jako právník bys tedy měl vědět, že se z toho, pokud to praskne, nevyvleču." „Takto zkusím jako ekonom," navrhl Kamil. „Podívejte, řekneme jí, že její výpověď proti tvrzení nás tří nemá žádnou šanci. Navíc za sebou máme vlivné rodiče a ty mají neméně vlivné přátele. Dopadne prachmizerně. Ještě jí hodí na krk křivou výpověď. Když ale bude mlčet, nakonec jednou o tu poctivost stejné přijít musela, dáme jí dvacet tisíc. Tolik peněz snadno schrastíme dohromady a pro ni to bude hotový balík..." ,,Jdeme za ní," zvedl se Petr jako první. A také společný návrh Aničce přednesl.

Nenávistně se na ně podívala. „Kdybych vám i odpustila to znásilnění, pak to, že jsem tu takhle svázaná, nahá, bezbranná, to vám neodpustím. A vy máte ještě tu drzost a chcete mi nabízet peníze? Jediné, co se pro vás stane polehčující okolností, bude to, když mě rozvážete a pustíte pryč. Ale nezbaví vás to viny!" Otočili se a odešli. Znovu si nalili a napili se. „Malér," kývla hlavou Květa. „Práskne nás. Stoprocentně." „A je průser," vzdechl Kamil. „Což o to," zamyslel se Petr. „Průser jako takový ještě nikdy nikomu výrazně neuškodil. Jenomže tohle bude mít jiný rozměr. Přinejmenším nás to bude stát životní kariéru. Nedostudujeme, už nás nikdy nikdo na žádnou školu nevezme. A živit se lopatou... Nemůžeme ani spoléhat na to, že se o nás rodiče postarají. To by je zřejmě smetlo." „Zbývá nám tedy jediné," řekla Květa potichu. „A to?" čekal Petr a díval se na Kamila, ačkoli jim náhle bylo oběma jasné, nač Květa myslí.

„Zabít ji," řekla zcela bez obalu. „Venku je minus deset," podívala se na teploměr před oknem. „Uspíme ji a odvezeme někam pořádně daleko do lesa. Za pár hodin zmrzne. A máme to z krku." Domluvila a šla do koupelny prohledat lékárničku visící na zdi. „Já to věděla, že najdu nějaký pořádný dryák," zaklepala skleničkou s tabletami. „Dám jí dvě. Usne v tu ránu." Zašla vedle do místnosti se sklenkou toniku v druhé ruce. Co řekla Aničce, kluci nevěděli, ale když se šli za deset minut podívat, spala dívka jako zabitá. Zabalili ji do deky a hodili na zadní sedadlo auta. Květa s nimi nejela. Řekla, že si svou práci zvládla a teď je řada na nich. Pomalu, aby nikde nepoškodili auto a nezanechali tak za sebou žádné stopy, jeli k lesu: před reflektory auta svítila zamrzlá hladina jezera. Petr najednou sundal nohu z plynového pedálu. „Vidíš?" ukazoval Kamilovi černající se otvor v ledu, který tam zřejmě vysekali rybáři, aby ryby měly vzduch.

„Vidím," kývl Kamil. „Výborný nápad. Ještě bychom jí ale měli k těm šňůrám, kterými jsme ji svázali, něco těžkého přivázat. Aby hned po rozmrznutí ledu nevyplavala." Petr se vysoukal z již stojícího auta a s heknutím vytáhl z kufru těžký černý kvádr. „Náhradní baterie. Měl jsem ji dát nabít. Koupím novou." O deset minut později vjela svázaná a uspaná Anička do ledové vody s olověným závažím u nohou. Vylovili ji na podzim, když vypouštěli vodu kvůli výlovu. V bahně rybníka, jemuž se tu říkalo jezero, našli něco, co tam zjevně nepatřilo. O několik dní později odvolával major v televizi pátrání po pohřešované. Nikoli však pátrání po tom, kdo ji zavraždil. Trvalo však ještě několik let, než kriminalisté stanuli tváří v tvář Květě, Kamilovi a Petrovi...

Všichni tři si už mysleli, že mají vyhráno. Anička jim vytanula na mysli nanejvýš v podobě zlého snu. Byli si jisti sami sebou. Petr s Kamilem se stačili už i oženit. Všichni tři pak žili životem, na jaký byli zvyklí: životem úspěšných. Jestli jim bylo při zatčení něčeho opravdu líto, pak zejména toho, že v něm už nebudou moci pokračovat.