U krematoria číhala smrt

Potíž je v tom, že při návštěvě vinárny nebo baru, zejména s hezkou slečnou si někteří muži nedokáží odepřít skleničku. Po jedné, druhé, třetí vodce se v přítmí zdá z barové stoličky všechno nějak romantičtější, partnerka ještě pěknější, jaksi přítulnější dostupnější, a všechny starosti    a překážky vzdálenější nebo překonatelnější. Přesně na vlnách podobných pocitů se po třech skleničkách tvrdého alkoholu vznášel onoho červencového večera, vlastně už noci, Ruda Král. V jedenadvaceti letech mu ležel svět u nohou, a když v jednom z těch nočních podniků, které dnes vyrůstají v okrajových čtvrtích Prahy jako houby po dešti, držel za ruku Ivetu, jejíž vlahý pohled k němu oddaně vzhlížel, nebylo nic, co by ho zastavilo. Ani alkohol, který vypil. Ve svém mládí a fanfarónství zastával přesvědčení, že jemu, který tak dobře řídí své maličké moderní auto, se nemůže nic stát. Bohužel se ani nenašel nikdo, kdo by mu klíčky od vozu sebral a nechal ho jít pěšky, nebo někdo, koho by vůbec zajímalo, že pil a že hodlá jet autem.

Alkohol zbavuje člověka zábran, proto ho ostatně -přestože představuje návykovou látku - lidé konzumují. Proto také naše dopravní předpisy nepovolují jeho požívání před jízdou v silničním provozu řidičům dopravních prostředků. Člověk „pod parou“, i když na to často nevypadá, je ochoten projíždět zatáčky stovkou i v místech, kde by střízlivý považoval za hrdinský kousek šedesátku. Konce bývají zlé.

Právě to byl Rudolfův případ. Vodky v krvi „necítil", a když s Ivetou po boku zasedl do důvěrného interiéru autíčka, zalil ho blahý pocit supermana. A podle toho také jel. Bravurně a bezpečně zdolal železniční přejezd, a ve sjezdu ze Zličína do vnitřní Prahy ho vítala široká čtyřproudová silnice, daleko široko přehledná a v hluboké noci vlastně vozů prázdná. Plynový pedál jako by si říkal o sešlápnutí. Ruda poslechl, ale právě to neměl dělat. Po projetí pravotočivé zatáčky u motolského krematoria nezvládl ve vysoké rychlosti řízení a vyjel vpravo mimo vozovku. Další cestu automobilu zarazil kandelábr pouliční lucerny. Čelní srážka se sloupem stála jeho spolujezdkyni život. Pak už vše dostalo všední ráz. Jako švihnutím proutku se idylka proměnila v drsnou realitu s roztříštěným sklem, výslechy a protokoly. „Iveta zničehonic vykřikla, jako by se něčeho polekala," odvolával se Ruda při obhajobě na mrtvou. „Jejího křiku jsem se lekl i já, trhl jsem zřejmě volantem a dostal smyk," řekl, a uváděl, že v okamžiku havárie jel šedesátikilometrovou rychlostí.

Za těchto okolností patřilo poslední slovo znalcům z oboru silniční dopravy. Jejich výrok byl naprosto jednoznačný: automobil měl v kritické chvíli nárazovou rychlost asi 100 km/h. Jeho řidič nezvládl řízení. Obhajoba proto nemohla mít vliv na právní posouzení věci, děj byl prokázán i svědky. Rudoví Královi zjistili v krvi 1,08 promile alkoholu a případ byl jasný.

Alkohol a lehkomyslnost si připsaly další vítězství nad zdravým rozumem a předpisy. Zbytečná smrt mladé ženy se stala jedním z dlouhé řady argumentů, proč je třeba tvrdě a nekompromisně postupovat proti pití alkoholu za volantem.