Tělo bez hlavy

V tom malém slezském městečku čas desítky let spal, ale teď jako by se snažil všechno dohonit. Na rozpraskaně šedivých budovách, z větší části ještě po Němcích, vykvetly reklamy nových firem, z větší části také německých. Lidé se na ulicích brodili ohavnou břečkou z tajícího sněhu a jedů okolních hutí.

Děti došly na prosincovém kalendáři až k číslici 23 a brzo, brzičko - Štědrý den. Muži pili ještě o hodně víc než jindy, protože svátky v kruhu rodinném pro ně znamenaly nanejvýš pár lahvových piv. Ženy procházely obchody bez front a nadávaly stejně svorně jako před pár lety ve frontách: "Vždyť jsme na tom vlastně, paní, úplně stejně. Dřív bylo všechno laciný, ale nebylo to k sehnání. Teď jsou zase obchody nacvaknutý zbožím, ale já na ně nemám..."

Zakouřenou předvánoční idylku rozťala den před Štědrým večerem zpráva, která otřásla i nejstaršími pamětníky. Maloměsto se zachvělo, čtrnáctiletý syn jednoho z místních celníků, Wojtek, byl po smrti! Prý ho našla vlastní matka a museli jí odvézt do blázince!

Něco tak strašného se skutečně nestalo vlastně už od války. Na denním pořádku byly hospodské rvačky, občas nějaký nůž v zádech, vykrádání obchodů, bitky mezi veksláckými a pašeráckými gangy. Vražda nedospělého hocha, "navíc krutě bestiální, však přišla jakoby z jiného světa...

Nikdo se Wojtkově matce nedivil, že pohled na mrtvého syna byl nad její psychické síly. Ukázal se být i nad síly policisty z blízkého okrsku, kterého po příšerném výkřiku Wojtkovy matky, paní Slovácké, zavolali sousedé. Když se ti nejkurážnější z nich odvážili alespoň jedním okem nahlédnout do pootevřených dveří obývacího pokoje Slováckých, stali se svědky hrůzného výjevu: na podlaze ležela bezvládná paní domu, vedle křečovitě zvracel policista a na pohovce seděl Wojtek. Bez hlavy, s břichem rozpáraným...

"Rány boží!" bědovaly sousedky a hned posílaly manžely pro otce Slováckého, který sloužil na hraničním přechodu jen kousek od domu. Mírně nazelenalý policista se už mezitím natolik vzpamatoval, že dokázal vytlačit shluk zvědavců až před práh bytu. Přivolaná sanitka odvezla paní Slováckou -nešťastný Wojtek byl ponechán na místě, protože pro něj už bylo s každou pomocí stejně pozdě. Do půl hodiny se s houkáním a rozsvícenými světly přihnala okresní i krajská kriminálka. Technici "daktyloskopové" rozeseli po celém bytě svůj prášek ke snímání otisků prstů, soudní lékař si odvezl Wojtkovo tělo na patologii - i s hlavou, kterou nakonec našli v umyvadle. Pan Slovacki prohlásil, že může vypovídat, ale asi nemá moc co říct. Celý den byl ve službě.

Paní Slovácká vraždu objevila o půl čtvrté odpoledne. Podle lékařů byl v té chvíli Wojtek mrtev, nanejvýš tří hodiny. K vraždě tedy muselo dojít někdy kolem jedné hodiny odpolední - v tom čase však byl dům skoro úplně vylidněný. Policisté pečlivě obešli všechny byty a získali nakonec všeho všudy dvě svědectví. Obě byla od důchodkyň, obě byla vlastně stejná a ani jedno se na první pohled nezdálo být důležité. Že prý u Slováckých po poledni hrozně hulákala televize, protože se tam zase sešla ta banda puberťáků, co si na videu státe pouští krváky. Poručík Lang, který vedl vyšetřování, se přirozeně okamžitě začal shánět po videokazetě, kterou si asi v té době mohli Wojtkovi přátelé přehrávat. Jenomže - v bytě nebyla ani jedna videokazeta á navíc zmizel i videorekordér Toshiba, Wojtkova chlouba!

 

Že by loupežná vražda? Anebo pomsta? Od lidí ze Slováckého okolí se k poručíku Langovi donesly fantastické dohady, podle nichž snad celník byl na výplatní listině nějakého pašeráckého gangu. Teď prý buď přešel k jinému klanu, anebo své dosavadní parťáky udal, aby před zákonem snížil svou vinu - v každém případě však gangsteři dobře vědí, proč se mu takto krutě pomstili.

Kromě kazet a videa v bytě podle všeho nic nechybělo - na svém místě byly hodiny z míšeňského porcelánu, pár zlatých šperků i nepříliš bezpečně ukrytý svazeček dolarů. Co to všechno může znamenat? Přemýšlel poručík Lang. Ve městě ztuhlém hrůzou zatím z radniční věže odbila půlnoc a začal Štědrý den. Nikdo z vyšetřovacího týmu si toho neměl čas všimnout - skupinu prohledávající byt i další odborníky v laboratořích čekaly ještě dlouhé hodiny práce. Výsledek horečného snažení policejního týmu byl nakonec až překvapivě chudobný. Velké plochy bytu Slováckých byly pokryty krví, našly se desítky různých otisků prstů. Žádný otisk však nebyl v kartotéce a žádný také nebyl otištěn do krve - dalo se předpokládat, že většina z nich patří Wojtkovým přátelům z videoschůzek.
 

Policisté začali mravenčí práci s objížděním všech spolužáků a známých mladého Slováckého. Chodili jste do bytu k Wojtkovi na video, byli jste u něj včera? Nevděčná piplačka, když spousta lidí odjela na svátky pryč z města a další jsou tak vyděšení zprávou o vraždě, že by nejraději zapřeli jakoukoli známost s nešťastným chlapcem.  Skoro ve všech domácnostech Wojtkových známých panovala pohoda, voněla rybí polévka, zdobí se stromeček a policistům bylo až líto, že musejí šťastným lidem pokazit vánoční náladu. Až po poledni dorazili uniformovaní mužové do bytu, kde vánoční vůně chyběly a kde se na ně hned ve dveřích rozkřikla paní domu: "Starej tu není, sedí v nádražním bufetu, ten je teď jedinej otevřenej". Ráno mi řekl, že si jen skočí na polívku, a to já už znám - dokud ho výčepní nevyhodí, tak se od piva nehne. Co zas ten starej vůl provedl?"

Dalo to chvíli práce, než se policistům podařilo rozkacené dámě vysvětlit, že hledají syna, ne otce. Dovnitř bytu páchnoucího přepáleným tukem a zvětralým pivem se nakonec museli muži zákona pozvat více méně sami. Z pokoje šestnáctiletého Marka se hlučně rozléhaly zvuky, obvyklé v amerických "akčních" filmech. "To víte," pokrčila rameny paní domu, "kluk si na vánoce půjčil od kamaráda video a teď před ním sedí už dobře pátou hodinu." Policistům se v tom okamžiku zrychlil tep až někam k nebezpečné hranici: Půjčené video!? Zaklepali a vpadli do Markova pokoje, prokouřeného levnými cigaretami a vyzdobeného láhvemi od luxusního alkoholu. Na nočním stolku vedle uválené postele se činilo video Toshiba, stařičký černobílý televizor ze všech sil řičel zvuky boje, střelbou, údery a předsmrtnými výkřiky. Marek a jeho stejně starý přítel René se v první chvíli vůbec nedali rušit: "Co je, proč nám sem lezete?" Marek byl kdysi dávno Wojtkův starší spolužák, pak se však jejích cesty rozešly, když Marka doktoři poslali do zvláštní školy. Chlapci se ale stále občas scházeli - Wojtkovi možná bylo příjemné cítit svou převahu nad přihlouplým obrem Markem, kterému zase Wojtek umožňoval nahlédnout do světa bez věčné špíny a opilosti. René se k této dvojici připojil jaksi navíc, ale nikomu nevadil, protože většinu času stejně jen mlčel.

 

Ani teď z něj nemohli policisté dostat jediné kloudné slovo. Vůbec bylo těžké s oběma mladíky mluvit, protože zřejmě stěží chápali, co se kolem nich děje. Příčinu jejich potíží prozradila poloprázdná litrová láhev laciné třešňové pálenky, která byla schovaná za Markovou postelí. Zatímco Markova matka vařila pro všechny přítomné hodně silnou kávu, rozhlédli se policisté trochu po chlapcově pokoji. Z toho, co našli, bylo jasné, že už ani vlastně na nějaký předběžný výslech nemusejí čekat. Mezí skříní a stěnou pokoje byly nacpány zakrvácené šaty, do květináče za oknem byl ukryt nedbale umytý vyhazovači nůž, tituly videokazet přesně souhlasily se seznamem toho, co zmizelo z bytu Slováckých. Skutečný výslech proto čekal na oba mladíky až po zadržení. Městem zněly koledy a voněla vánoční purpura, tiše uplývající magnetofonový pásek na stole policejního vyšetřovatele však zaznamenával jen propastnou prázdnotu a surovou tupost obou chlapců. Marek i René se zpočátku těžkopádně šklebili s onou příznačnou přihlouplou mazanosti opilců. "Wojtek je prima kluk, včera jsme u něj byli a sám nám nabídl, jestli si nechceme přes svátky půjčit jeho video - prý by si ho stejně na Štědrý den nesměl pouštět." Co krev na vašich oděvech, které jste tak nešikovně ukryli? Zase jen tupý úsměv a výraz snažící se napodobit drsné hochy: "Vy jste ještě nikdy nezabíjel kapra?" Vyšetřovatelům najednou byly košile u krku těsné a raději si udělali přestávku na cigaretu?..

Při pokračujících oddělených výsleších nakonec začali střízlivějící mládenci chápat, že už nejsou ve světě videosnů. Postupně se z jejich slov složila mozaika hrůzného předvánočního poledne. Marek i René - snad ve snaze napodobit své otce - důkladně popili už večer před vraždou. Ráno pak kocovinu přerazili pivem, koupeným za poslední peníze, a přemýšleli co dál.
 

Poslední záchranou pro ně byl Wojtek, který Jim půjčil trochu peněz na dezertní víno a u sebe doma jím pustil několik akčních a hororových filmů. Krev na obrazovce spolu s alkoholem v žílách však oba hochy rozvášnila. Pivo došlo, a tak Marek s Reném přikázali Wojtkovi, ať jim naleje whisky, kterou tu jeho rodiče určitě musejí mít. Wojtek odmítl, oba kumpáni ho začali bít a starý přítel Marek mu nasadil na krk nůž, koupený před pár dny v bazaru. "Svině, nalej kamarádům! Nenaleješ?" Nůž se poprvé zbarvil krví ?

Pohled na Wojtkovo krvácející hrdlo v dvojici kumpánů probudil hluboké zvířecí pudy. Marek a René se svou slabou obětí naložili právě tak, jak to před nedlouhým časem viděli v jednom hororovém filmu. Po dokončení příšerného činu, který jim prý netrval déle než půl hodiny, se rozhodli "raději změnit lokál". Sebrali Wojtkovi tu trochu peněz, které měl u sebe, vzali video se všemi kazetami, cestou koupili láhev třešňovky a zapadli k Markovi. Oba vrahy ani nenapadlo, že by se snad měli skrývat nebo nějak lépe zamaskovat stopy svého zločinu ...

Proces se konal až dlouho po vánocích. Před soudní budovou hlučel dav místních občanů, kteří by byli schopní oba obžalované na místě lynčovat. Průběh soudního řízení však byl jednoznačný a rychlý - na základě psychiatrických dobrozdání putovali oba nezletilí vrahové za těžká vrata ústavů, které už pravděpodobně nikdy v životě neopustí. Rozhořčený dav před budovou soudu se rychle rozešel - ženy domů k dětem, muži do hospody. Tak jako každý den ...