Opožděný důkaz

Nejsem vinna... Na stopu Mary Ann byl nasazen Charles Russell, později prohlášený za nejlepšího právníka své doby, a ten nic neponechal náhodě. Případ byl pro něj zcela jasný. Mary Ann kdysi pracovala v nemocnici v Sutherlandu a z těch časů si přinesla dobrou znalost zacházení s jedy. Ta sejí právě teď velmi hodila k odstranění nešťastného chlapce, který byl překážkou jejímu novému sňatku. Jedním z hlavních svědků obžaloby byl jistý Thomas Riley, správce městského nalezince. Šest dní před smrtí Charlese se ho macecha Mary Ann ptala, zda by pro hocha nenašel v útulku práci a nocleh. "Chápete jistě, že je těžké mít doma dítě, které není vaše," řekla tehdy Rileymu. "Zvláště když se teď chystám vzít na byt velmi váženého nájemníka." Riley se žertem zeptal, zda onen nájemník nebude snad Quick Manning. "Možná ano, ale chlapec mí stojí v cestě," odpověděla vážně Mary Ann. Šest dní po tomto rozhovoru procházel náhodou Riley kolem malého domku Mary Ann a zastihl ji stát před dveřmi, velmi rozčilenou. Můj chlapec právě zemřel. Hned jsem pojal podezření, řekl Riley soudu. Chlapce jsem přece před několika dny viděl a byl v dokonalém pořádku. Okamžitě jsem to šel ohlásit na policii a místnímu lékaři dr. Kilburnovi. Také dr. Kilburn byl velmi překvapen. V uplynulých třech dnech si chlapec Sice stěžoval na bolesti žaludku a dr. Kilburn jej proto dvakrát prohlížel nic, však nenasvědčovalo rychlému konci. Bylo to celé velmi podezřelé, řekl dr. Kilburn soudu. Odmítl jsem proto vydat úmrtní list a naopak jsem se rozhodl provést podrobnou pitvu. Na základě podezření doktora Kilbuma pak místní policie zahájila vyšetřování. Osud se ale v této chvíli ještě jednou naposledy rozhodl paní Cottonové pomoci. Dr. Kilbum byl příliš zaneprázdněn jinými povinnostmi, nemohl se pitvě věnovat tak pečlivě, jak by chtěl, a ve chvíli, kdy policie uzavřela vyšetřování, nebyl ještě hotov se všemi testy. Zatím jsem nenašel žádnou známku použití jedu, uvedl dr. Kilburn do vyšetřovacího protokolu. Pro policii byl případ málo zajímavý, a tak se rozhodla jej prostě uzavřít. Jed nebyl prokázán není tedy důvod pokračovat ve vyšetřování. Nebohý Charles byl mezitím pohřben do společného chudinského hrobu. Doktor Kilburn však ještě svoji práci neskončil. Pozdě, ale přece se dostal k vzorkům jednotlivých tkání chlapcova těla, které odebral ještě před pohřbem. Původní podezření se mu tentokrát podařilo potvrdit v tkáních, byla prokázána přítomnost arzénu. Mary Ann byla okamžitě zatčena a obžalována z vraždy.

Chlapcovy pozůstatky byly vyzvednuty z hrobu a podrobeny zkoumání na univerzitě v Leedsu. Výsledek nenechal nikoho na pochybách, arzén byl objeven ve všech odebraných vzorcích. Nebyla to jenom náhlá smrt malého Charlese, co vzbudilo podezření vůči Mary Ann. Na malém městě ví každý o každém skoro všechno a tak ani tady si lidé nemohli nevšimnout, že za dva roky, co tu Mary Ann bydlí, už stejně záhadným způsobem zemřeli čtyři lidé z jejího okolí! Ve chvíli přistěhování do městečka měla rodina Cottonových pět členů: Mary Ann, jejího manžela Fredericka, jeho děti z předchozího manželství Fredericka a Charlese a malého Roberta, syna Mary Ann. Napřed zemřel manžel Frederick. Dva dny po oslavě prvního výročí sňatku s Mary Ann za velkých bolestí žaludku skonal. Příčinou smrti byl podle lékaře žaludeční katar. Potom byl asi půl roku u Cottonů klid. Jakmile se však Mary Ann seznámila s Quick Manningem a začala si dělat naděje na další sňatek, vzaly události přímo horečný obrat. Během tří týdnů byli mrtvi dva ze tří zbývajících Cottonů - desetiletý nevlastní syn Frederick a vlastní čtrnáctiměsíční synek Robert a také jistý Joseph Nattrass, s nímž po smrti manžela Mary Ann žila jako s druhem. V cestě ke štěstí stál vdově už jen malý Charles, ne však dlouho. Po zatčení vdovy Cottonové byla nařízena exhumace všech lidí z její blízkosti, kteří zemřeli za uplynulé dva roky. Domněnky veřejnosti i soudu se potvrdily, v pozůstatcích všech obětí byly nalezeny velké dávky arzénu. V případě nebohého milence Nattrasse dokonce Mary Ann tak spěchala, že podávala jed ve velkých dávkách a ten se pak ani nestačil úplné rozpustit, v žaludku oběti bylo pří pitvě nalezeno několik neporušených zrnek arzénu! V takovéto situaci byla přirozeně obhajoba postavena před nelehký úkol, lze vůbec nalézt nějaké polehčující okolnosti či argumenty na podporu vražedkyně? Nakonec byla obhajoba vystavěna na dvou bodech. Za prvé, že Mary Ann je souzena pouze za vraždu Charlese a ostatní její zločiny budou předmětem samostatných procesů. Za druhé, že arzen se mohl do těla Charlese dostat také z tapet domu Cottonových, které byly impregnovány arzénem, v minulém století to nebylo nic neobvyklého. Přes veškerou snahu se obhajobě nepodařilo soudu vsugerovat, že by snad Charles žvýkal tapety, což se jinak čas od času stávalo v případech velmi malých dětí. Navíc, aby dostal takovou porci arzénu, která byla v jeho těle prokázána, musel by chlapec sežvýkat tapety z celého domu. Soud sice nepřikročil k projednávání dalších případů, vraždu malého Charlese však považoval za plně dokázanou a na jejím základě vynesl jediný výrok, který byl v té době možný, trest smrti. Podle svědectví novinářů vyslechla Mary Ann rozsudek smrtelně bledá a zpátky do věznice ji museli odnést napůl v bezvědomí. V té chvíli ještě vražedkyni zbývalo sedmnáct dní života, na jejichž konci čekala šibenice. Zpytovala během těchto dnů Mary Ann svoje svědomí, pokud vůbec nějaké kdy měla? Vzpomínala na všechny zločiny svého života? Kdyby snad na některý zapomněla, stačilo jí otevřít kterékoli britské noviny té doby, ve všech se obsáhle věnovali hrůzné životní dráze největší travičky v dějinách země. Paní Cottonová byla vychována v silně věřící rodině. Ve dvaceti letech se poprvé vdala. Její manžel, jistý William Mowbray, i sedm z osmi jejich dětí však zemřely. Příčinou smrti byla, jak se později prokázalo otrava arzénem. Druhý manžel Mary Ann se jmenoval George Ward. Po čtrnácti měsících od svatby také on náhle zemřel. Už měsíc po jeho pohřbu si Mary Ann našla nového přítele, vdovce Robinsona a jako obvykle se od něj ještě před svatbou nechala uvést do jiného stavu. Tentokrát byla vcelku volná Mary Ann, ale její ženich měl doma tři děti z předešlého manželství. Během dvanácti dnů poté, co se Mary Ann k Robinsonovi nastěhovala jako hospodyně, však všechny tři děti zemřely. Nejmladšímu bylo deset měsíců! Aby měla Mary Ann skutečně čistý stůl, otrávila během oněch dvanácti hrůzných dní také své vlastní poslední dítě. Devítiletou Isabellu, jedinou přeživší ratolest z osmi dětí, které Mary Ann porodila svému prvnímu manželu Mowbravovi. Vdovci Robinsonovi se zřejmě zdálo, že jeho nová životní družka vstupuje do manželství bez patřičného věna. Mary Ann proto narychlo zaskočila ke své čtyřiapadesátileté matce, do té doby zdravé, která vzápětí během devíti dnů záhadně skonala.

Cíle bylo dosaženo, Mary Ann získala z matčiny domácnosti úplnou výbavu. V téže době se Mary Ann seznámila s Margaret Cottonovou. Její bratr Frederick se později stal posledním manželem Mary Ann. Také on zemřel otráven arzénem, stejně jako jeho sestra Margaret, pro niž byly osudné úspory. Za celý svůj pracovitý život totiž našetřila šedesát liber, pro ně jí teď Mary Ann otrávila. Vdovec Robinson měl naopak štěstí. Odmítl uzavřít životní pojištění, ačkoli ho k tomuto kroku Mary Ann několikrát úpěnlivě nabádala. Nebylo tedy proč ho zabíjet, majetek neměl velký, a tak Mary Ann raději Robinsona opustila a vzala si, pochopitelně nezákonně, Fredericka Cottona. Další historii tohoto manželství už známe. Vyšetřovatelé spočítali, že za dvacet let od prvního sňatku Mary Ann zemřelo v jejích několika rodinách dohromady jednadvacet lidí! Ze dvanácti dětí, které porodila, zůstaly naživu pouze dvě. První byla dcerka z manželství s Robinsonem, kterou Mary Ann po rozpadu tohoto svazku svěřila do opatrování rodinné přítelkyni. Druhé byla dcerka posledního partnera Mary Ann Quick Manninga, která se ovšem narodila až ve vězení v průběhu vyšetřování. Otravu arzénem jako příčinu smrti se podařilo prokázat v patnácti z celkových jednadvaceti případů úmrtí v okolí Mary Ann, u zbývajících šesti se podezření na vraždu z různých důvodů nezdařilo ani potvrdit, ani vyloučit. Skoro pokaždé stála v úmrtním listě obětí Mary Ann jako příčina skonu,"žaludeční horečka". Zažívací potíže byly v tomto nepříliš čistotném století hlavně ve městech a u dětí velmi běžné, takže se nad tím nikdo nepozastavoval. Jaké měla Mary Ann motivy pro tak masové vraždění? Především jí šlo o životní pojistky, které měly skoro všechny její oběti. Dále pak také o to, aby odklidila z cesty děti, které jí překážely v uzavírání nových manželství. Mary Ann přitom hrála do ruky řada okolností, v pozdější době by se jí takováto série vražd stěží podařila. V druhé polovině předminulého století byl arzén snadno ke koupi v drogériích, používal se k likvidaci kdečeho, štěnicemi počínaje a potkany konče. Lékařská věda nebyla dostatečné rozvinutá. Navíc Mary Ann jako bývalá nemocniční ošetřovatelka budila důvěru a ke každé ze svých obětí vždy hned při prvních příznacích zavolala lékaře. Svou roli jistě sehrála i skutečnost, že se Mary Ann často stěhovala do dosti vzdálených míst. Pokaždé znovu přitom pro okolí vypadala jako nešťastná žena, zlomená úmrtím manžela a několika dětí, která chce nalézt zapomnění a nový život někde hodné daleko. Den po rozsudku psaly noviny Newcastle Journal o Mary Ann jako o ,,zrůdě s lidskou podobou", u níž je nejvíce zarážející, že ani po všech těch vraždách nevypadá na první pohled hnusně a odpudivě. Jak je možné, že takováto příšera byla schopna snadno si opatřit nového manžela, kdykoliv ho potřebovala? Jak to, že se podle všech svědectví vždycky chovala tiše, mírně a zdvořile? Jak vůbec mohla země snést na svém povrchu tak strašné stvoření? Pět dní před popravou byla Mary Ann násilím odebrána dcerka, která se jí narodila ve věznici. Pak už se dveře její cely otevřely jen jednou, před těžkou cestou Mary Ann na popraviště... Okamžitě po svém oběšení vstoupila vražedkyně do britského folklóru. Matky s ní strašily děti, které nechtěly jíst kapustu. Kluci o ní zpívali hororové písničky, v nichž Mary Ann "leží v hrobě shnilá s očima otevřenýma a čeká, až přijde její den". Vzpomínky na největší travičku v britských dějinách nevybledly dodnes. V roce 1973, sto let po její popravě, vyšla v Londýně velmi úspěšná kniha o životě a zločinech Mary Ann Cottonové. Dějiny kriminalistiky ani lidská paměť dosud nezapomněly na nenápadnou vražedkyni...