Horečně se pátralo především po totožnosti... V polovině září roku 1979 záhy odpoledne volala vedoucí jedné ze zahradních restaurací na kraji Bratislavy tísňovou linku. "Jsou tam dvě mrtvoly, oznámila třesoucím se hlasem, já nevím, co mám dělat." Nedělejte nic. Posílám tam okamžitě výjezdovou skupinu, řekl jí operační důstojník a za chvíli se už služební vozy řítily k místu hrůzného nálezu. Restaurace byla posazena pod náspem železniční trati. Stoly v zahradě byly ve stínu starých stromů, většinou kaštanů, a od náspu železniční trati je odděloval živý plot. Na straně k hostům byl pěkně do rovna sestříhaný, směrem k náspu rostl divoce a mísil se s náletem křovisek a plevelných javorů a akátů. V tomto prostoru plném odpadků, zavátých papírů, vyhozených kelímků a novin z jedoucích vlaků byla nalezena těla dvou zavražděných žen. Nedalo se určit, zda místo nálezu je totožné s místem vraždy. Podle soudního lékaře k smrti došlo nejméně před osmačtyřiceti hodinami.
Víte, zametala jsem a pořád jsem něco divného cítila. Šla jsem se podívat za plot, lidi jsou někdy čuňata, že bych to zasypala zemí nebo posypala vápnem, aby to hosty neobtěžovalo, a najednou vidím nohy... A kus dál druhé. Chudinky, takové byly mladé! Kdo jim to asi udělal, rozplakala se lítostí hostinská. Oběti byly skutečně mladé. Podle odhadu lékaře jim mohlo být mezi dvaceti a osmadvaceti lety. Ani jedna u sebe nemela žádné doklady či osobní věci. Byly oblečené v šatech, jaké se běžně nosí, nic slavnostního, ale jistě dostatečně způsobilé k návštěvě běžného zábavního podniku. Kromě toho byla při důkladnějším ohledání místa činu nalezena spousta předmětů s činem patrně nesouvisejících. Souviset však mohl pruhový froté pásek od županu. Stopy zvláštního sexuálního násilí shledány sice nebyly, ale sexuální motiv se vyloučit nedal. Nabízela se řada verzí. Mohlo jít o účty mezi prostitutkami, o pomstu za vydírání, o loupežnou vraždu.
O cokoli. Nejprve bylo nutno zjistit totožnost obětí. To není vždycky tak snadné. U mladých dívek ve velkém městě, kam odešly z Horehroní nebo z dědiny od Košic, chvíli trvá, než je rodina začne postrádat. Pokud ovšem nejsou vdané. Žádné šperky ani snubní prsteny neměly, dokonce chyběly i hodinky, což ale nemuselo nic znamenat. Rýha po prstýnku se po osmačtyřiceti hodinách za teplého počasí prostě rozpoznat nedá. Horečně se pátralo především po totožnosti obou mrtvých. To, že se pachatel namáhal mrtvoly ukrýt, mohlo znamenat, že od jejich totožnosti k němu vede nějaká stopa. Experti dělali, co mohli. Byly sejmuty posmrtné masky, tváře byly upraveny tak, aby stopy, které zanechala smrt, byly co nejméně patrné. Na otázku, zda fotografie upravených tváří jsou způsobilé k zveřejnění v relaci FKÚ, nakonec vyšetřovatelé odpověděli kladně. O vraždě už stejné běžely Bratislavou fámy, zejména okolnost, že jedna z mrtvých měla téměř ukousnutou prsní bradavku, se v ústním podání změnila téměř na kanibalismus. Vzápětí po zveřejnění v televizní relaci byla totožnost obou mrtvých zjištěna. Šlo o dvaadvacetiletou Vieru Kováčovou a pětadvacetiletou Oľgu Ondrejčíkovou. Obě byly svobodné, obě pracovaly v podniku výpočetní techniky, obě měly dobrou pověst a dobrou pracovní morálku. Zároveň pokročilo i mapování posledních chvil obou zavražděných. Dvanáctého září slavili na pracovišti narozeniny jedné ze spolupracovnic. Dala k lepšímu pár lahví vína, ale ve větším kolektivu to znamenalo nejvýš pár deci na každého. Co s načatým večerem děvčata?, zavtipkoval jeden ze spolupracovníků. Půjdeme se ještě někam povyrazit? Návrh byl přijat s všeobecným souhlasem. Bratislava má kouzlo mnoha vinárniček, sklípků, pivnic. Kolem půlnoci už značně prořídlá společnost skončila ve vinárně Krym. To už byli všichni v náladě a slovenská družnost nebránila bavit se svobodně i s lidmi od jiných stolů. Pamatuju se na ně, vypověděl barman z vinárny. Přisedly si ke společnosti, kde vévodil takový, no řekl bych třicátník, maximálně mu mohlo být pětatřicet.
Oslavoval nový byt. Jak se jmenuje, nevím, ale dvakrát nebo třikrát tu byl. Seděl tu se společníkem, toho znám. Je to taxikář. Příjmení nevím, říká se mu Joži. Jestli se oba před tím znali, nebo ne, to jaksi, pánové, nemůžu sloužit. Víte, kolem půlnoci si tu tyká každý s každým. Znáte to, ne? Kriminalisté to znali. Vypátrat taxikáře jménem Jožin by nemělo být v Bratislavě už tak obtížné. Nebylo. Jožin ovšem svého společníka od stolu znal jen křestním jménem, Štefan. Zato věděl, v kterém podniku pracuje, neboť byt, který oslavoval, byl podnikový. A věděl také, v které ulici byt je, i když přesnou adresu neznal. Sbalil ty dvě kočky, uvedl taxikář, tedy on jel hlavně po té Vieře. Zval ji do nového bytu, aby ho řádné pokřtili. A ona že půjde, jen když vezme také Oľgu. Ta nebyla tak hezká, dost při těle, taková vyšší, no ale špatná ženská na jednu noc by to nebyla. Tak jsem se nabízel, že půjdu s nimi, ale poslal mě kamsi. Nemá prý zájem. No, nemáš, nemáš, kamaráde, tak se z toho nezblázním, a šel jsem domů. Jsou to ony?, ukázal vyšetřovatel fotografie obou dívek, teď už samozřejmě snímky získané od obou rodin, takže dívky na nich vypadaly asi tak jako onoho večera: šťastné a rozesmáté. Jo, to jsou ony, kývl taxikář. Vypátrat Stefana Hrbka bylo už teď věcí rutiny. Jenomže zadržený se nedoznával. Připouštěl sice, že obě dívky k sobě pozval, ale cestou si to rozmyslely a vůbec k němu nedošly. On sám byl dost opilý, došel domů a šel spát. O jejich další osud se nezajímal, noviny nečte, na televizi se nedívá, jinak by se samozřejmě přihlásil sám jako svědek. Bylo rozhodnuto provést v jeho bytě domovní prohlídku. Obě dívky totiž byly uškrceny jakýmsi měkkým pružným předmětem, který mohl odpovídat asi tak pásku od županu, nalezenému na místě činu. Župan ze stejné látky v novém bytě byl, pásek chyběl. Jak to vysvětlíte? Ztratil jsem ho při stěhování, někdo ho mohl najít. Vysvětlení málo pravděpodobné, je však na vyšetřovatelích, aby ho vyvraceli. Štefan měl zřetelně nepravidelný chrup. Horní řezáky byly značně rozestouplé, dolní se všelijak překrývaly.
Kontrolní otisk chrupu porovnali se stopami kousnutí na prsní bradavce Oľgy Ondrejčíkové. Podle znalců stomatologů šlo o jasně totožné otisky. Teprve teď se vrah přiznal. Skutečné už ve vinárně měl v úmyslu získat Vieru Kováčovou na jednu noc. Líbila se mu. Jenže odmítala jít do jeho bytu, dokud nepozve kamarádku. Souhlasil tedy s tím, aby Oľga Ondrejčíková šla také. Byt byl polozařízený, spousta nábytku chyběla. O to víc tam bylo prostoru. Nechyběla hifi věž. Dalo se tančit a také tančili. Mně se už točí hlava. Nějak moc jsem toho vypila, můžu si tady někde na chvíli lehnout?, zeptala se Oľga. No jasně, tady vedle. Ukážu ti. Oľga si sundala sukni a halenku. Ten pohled Štefana vzrušil. Když bral ze skříně přikrývku, shodil ze sebe džínsy i košili, kterou měl beztak rozepjatou, a přisedl k Oľze. Nechceš se pomilovat?, zašeptal chraptivě. Tak to určitě nechci, protáhla ospale. Jednak jsem unavená a jednak zásadně s chlapem nechodím do postele hned napoprvé. Takže mě nech spát. Zavřela oči. Štefan potichu vstal, dělal, že odchází, díval se na usínající ženu a znovu pocítil prudký záchvěv žádostivosti. Byl promísený něčím divokým, jakýmsi hněvem. Nebyl zvyklý na to, aby ho ženy odmítaly. Vzal tiše ze skříně pásek od županu a stočil ho v ruce. Znovu přisedl na gauč a lehce ženu pohladil. Nerozmyslela sis to? Ne!, otočila se na bok. A nech mě spát. Jak myslíš, pokrčil rameny, bleskově jí přitáhl smyčku z pásku kolem krku a prudce utáhl. Ze sevřeného hrdla vyšlo jen slabé zachroptění. Vše netrvalo ani dvě minuty. Mrtvou upravil, aby to vypadalo, že spí. Vrátil se do pokoje. Viera zapnula rádio. Po půlnoci vysílali staré taneční šlágry. Pojď, zatančíme si naposledy a pak půjdu taky spát. Jsem unavená. Souhlasil a pomalu s ní kroužil pokojem. To bylo hezké, Oľga už spí? Půjdu také. Odstrojila se a lehla si do postele. Štefan k ní přisedl a začal ji hladit. Pojď, budeme se milovat... Ale já nechci. Já... Ještě jsem neměla muže. Já jsem panna, nechci to takhle. Bez lásky... Kecy!, ztvrdl mu hlas. Buď mi dáš, nebo... Lekla se té výhrůžky, bránila se rukám, které ji svlékaly. Snažila se škrábat a kousat. Několik silných políčků ji vrátilo do reality. Viděla, že nemá šanci.
Byla opilá, unavená, znechucená. Podvolila se. Štefan se nestaral o její pocity. Jdi se umýt, poručil pak hrubě. Poslechla a odešla do koupelny. Štefanovi bylo jasné, že se jí musí zbavit. Vedle ležela mrtvá kamarádka, dříve nebo později, i kdyby tělo ukryl sebelépe, bude nalezeno a Viera je nebezpečný svědek. S týmž páskem od županu, který sloužil jako vražedný nástroj v prvním případě, za ní šel do koupelny. Byla už oblečená. Fajn, jdeme se projít, přehodil jí kolem krku smyčku z pásku a vlekl ji na ulici. Dal se postranními pěšinkami mezi zahradami k náspu trati, kde hodlal čin dokonat. Povol to trošku, nemůžu dýchat, půjdu sama, zasípěla Viera, zoufalá hrůzou. Dobře, ale ani muk. Jinak tě na místě uškrtím, povolil smyčku. Využila toho, udeřila jej loktem do břicha a dala se na útěk. Ale na vysokých podpatcích se utíká špatně. Ty mrcho!, zasípěl Štefan, několika skoky ji dohonil a srazil ji na zem. Obemkl jí krk železným sevřením prstů, až zůstala nehybně ležet. Ale dýchala. Rozhlédl se kolem sebe. Nahmatal klacek, položil jej ležící oběti přes krk a celou vahou nalehl na oba konce. Pak mrtvou obral o prsteny a hodinky a vrátil se do bytu. Tam sundal šperky i mrtvé Oľze, přehodil si ji přes záda a mrtvou nesl stejnou cestou, kudy šel předtím s její kamarádkou. Tělo pohodil vedle ní. Proč Viera Kováčova nevolala o pomoc, se už nikdy nedozvíme. V blízkosti místa byly budovy, kde byla stálá služba ve vrátnici, dokonce ubytovna ministerstva vnitra. Možná jí to mohlo zachránit život. Štefan se vrátil do bytu. Zjistil, že na místě ztratil pásek od županu, vrátil se ještě jednou, ale potmě a v rozrušení jej nemohl nalézt. Šel tedy zakrýt stopy. Z kabelek obou mrtvých vybral peníze a věci, ponechal v nich jen doklady. Kabelky pak ještě v noci hodil do Dunaje. V průběhu vyšetřování se zjistilo, že násilný vztah k ženám byl typickým rysem osobnosti Štefana Hrbka, a vyšly najevo další dva případy, kdy si vynucoval pohlavní styk násilím. V jednom případě v létě minulého roku v parku přinutil bitím a výhrůžkami Mariu Ferenčíkovou k pohlavnímu styku. V lednu 1979 navštívil v bytě svou známou Annu Lipnickou a žádal po ní, aby mu byla po vůli.
Odmítla. Otevřeným kapesním nožem, který jí přiložil na krk, jí vyhrožoval, že ji podřízne, i tak odmítla, řekla, že do bytu mají přijít další lidé a jeho čin vyjde najevo. Zabiju je všechny, řekl a vypadalo to, že výhrůžku míní vážně. Návštěva naštěstí přišla a Štefan svého jednání zanechal. Anna se rozhodla oznámit ho na Bezpečnosti, on však čekal venku a dílem výhrůžkami, dílem prosbami, aby mu neničila život, a dílem tím, že jí nabídl dva tisíce, ji přesvědčil, aby nic nehlásila. Krátce před posledním činem oznámila recepční jednoho bratislavského hotelu, že v době, kdy končila službu, protože celý hotel už spal, vešel do recepce muž, který po ní žádal pohlavní styk. Napadl ji, vyhrožoval, že ji zabije, škrtil ji, až ztrácela vědomí. V jednom okamžiku se jí podařilo vytrhnout se mu a vyběhnout na ulici, kde volala o pomoc. Pachatel uprchl. Recepční při rekognici bezpečně poznala Štefana Hrbka. Dva pokusy znásilnění, jeden pokus vraždy, dvě vraždy dokonané... Při takové bilanci, když psychiatři jednoznačně vyloučili, že by se činů dopouštěl v nepříčetnosti, nikdo neočekával jiný trest než absolutní. Štefan Hrbek byl v roce 1980 popraven.