Bredenborn

Najít jednoho člověka s tak hluboce
narušenou psychikou...

Bredenborn je poklidná vesnice v Dolním Sasku, jako vystřižená z reklamních prospektů na "romantické Německo". Jejích čtrnáct set obyvatel vede tichý a bohabojný život uprostřed krásné přírody - hluk velkého světa sem málokdy dolehne. Do nejbližšího kina je to půl hodiny jízdy autem, do nejbližšího většího města Bielefeldu byste dokonce jeli celou hodinu. Přesto se právě tady odehrálo hrůzné drama, které šokovalo a vyděsilo celé Německo. Dva policisté byli bez nejmenšího důvodu rozstříleni vojenským samopalem... Dvanáctého října tohoto roku byla sobota. Nad lesy i rovinami Dolního Saska se válela chladná mlha, ve vzduchu bylo cítit blízkost zimy.

Pro policisty Andrease Wilkendinga (34 let) a Jörga Lorkowského (30) večer začala docela obyčejná služba, jakých už spolu prožili přinejmenším stovky. Ve svém služebním passatu s volacím znakem HOL-J-172 pomalu křižovali napřed ospalými a pak už tvrdě spícími vesnicemi a městečky. Když zavřely hospody, narazili policisté na opilého řidiče, který tápavě šněroval úzkou silničku. Foukl si do trubičky a pak se v policejním voze svezl do nejbližší nemocnice na krevní zkoušku. Odbila půlnoc a pořád ještě se zdálo, že tahle služba bude stejně klidná jako většina předešlých. O půl třetí ráno prořízlo znuděnou pohodu v policejním voze krátké hlášení vysílačky: Na parkovišti u Boffzenu se automobil srazil s nějakým divokým zvířetem. Řidič vozu - představil se jako Meier-je raněný a volá o pomoc prostřednictvím německé policejní linky. Ani to nebylo pro dvojici policistů nic neobvyklého. Dolnosaské lesy jsou rájem jelenů, srnců i divočáků a podobné nehody jsou zde na denním pořádku. Na parkovišti u Boffzenu však namísto sténajícího pana Meiera čekali tři bratři z Bredenbornu: Dietmar (29), Manfred (27) a Ludwig (20) Jüschkeovi. Sotva policejní vůz s rozzářeným majákem prudce zabrzdil, přiskočil k němu Dietmar a přes čelní sklo vypálil dovnitř tři výstřely ze samopalu G3. Pak otevřel dveře automobilu a ze vzdálenosti několika centimetrů oba policisty doslova rozstřílel. Střely ze samopalu byly z takové blízkosti děsivě účinné - po celém vnitřku vozu se okamžitě rozstříkla krev, úlomky kostí, kusy mozku i svalových tkání. "Co jsme udělali pak?" Říká Dietmar u výslechu. "Prostě jsme spolu s bratry odklidili obě mrtvoty." Jeho slova zní chladně a nezúčastněně, jako by mluvil o něčem velmi málo zajímavém, například o správně skolené zvěří. Nedaleko od parkoviště je tankodrom německé armády - tam bratři Jüschkeovi zahrabali obě mrtvoly do mělkého hrobu. Služební passat odtlačili na okraj parkoviště a zapálili. Pak odjeli zpátky domů do Bredenbornu ještě dřív, než začalo svítat. Všichni tři bratři byli veselí a spokojeně unavení, jako kdyby právě společně vyhráli náročnou partii kuželek anebo podali nějaký podobný sportovní výkon...

Najít jednoho člověka s tak hluboce narušenou psychikou, nelidského člověka bez duše a bez svědomí, není těžké nikde na světě. Ale aby takoví lidé byli hned tři v jedné jediné rodině, to už zní jako scéna z Hittchcockova hororu.

Násilí mělo v šedě omítnutém domě Jüschkeových hluboké kořeny, jen pár metrů od bredenbornského kostela přestávala platit boží přikázání. Podzimní listí ze svého Chodníku Jüsehkeovi pečlivě smetli, za plotem jejich domu usychaly velké slunečnice, pod idylickou slupkou se však skrývala hniloba. Falešnou zprávu zatelefonoval na policejní nouzovou linku nejstarší z bratrů, Dietmar. Ve svých devětadvaceti letech měl tento skoro dvoumetrový obr jen jedinou skutečnou vášeň: zbraně. Dívky Dietmara nelákaly, nejraději se mazlil s chladným kovem automatických palných zbraní. Za krádež se Dietmar dostal do vězení, odkud byl právě před měsícem pro dobré chování podmínečně propuštěn. Jediné zaměstnání, které kdy Dietmar měl, bylo místo pomocného dělníka v místním lesním závodě. Pro špatnou pracovní morálku byl však z tohoto místa po krátké době vyhozen. Chtěl se pomstít, a tak vzápětí zastřelil jednoho z nejlepších jelenů v polesí. Od té doby měl Dietmar v Bredenbornu přezdívku Pytlák. Není jistě náhodou, že stejnou přezdívku měl i Dietmarův strýc, který zahynul při přestřelce s lesníky. To byl největší hrdina a životní vzor mladého Dietmara.

Svého otce si nevážil a jeho příslušnosti ke Svědkům Jehovovým se přímo vysmíval. Prostřední z bratrů, sedmadvacetiletý Manfred, se svou výškou 1,85 metru nebyl žádný střízlík. Dokázal se sice vyučit automechanikem, ale o žádnou skutečnou práci nikdy neprojevil zájem a pobíral podporu v nezaměstnanosti. Také Manfred stejně jako Dietmar neměl žádnou dívku. Ještě více než zbraně miloval luxusní vozy, na splátky se mu podařilo získat mercedes v pořizovací ceně 80 000 marek. Před několika lety to byl pravě Manfred, kdo během vojenské služby v Bundeswehru odcizil samopal G3.

Tímto samopalem teď byli zastřeleni oba policisté. Dvacetiletý Ludwig byl nejmladší a se svou výškou 1,65 metru také nejmenší ze tří vraždících bratrů. Měl mrkvově červené vlasy, zásluhou čehož od malička terčem posměchu spolužáků. Vyučil se truhlářem, ale neměl nadání ani chuť do práce. Raději se toulal po lesích, kde chytal myši a sadisticky je zabíjel (nejraději roztržením). Byl viděn, jak hloubí díry do lesních stromů, prý to byla příprava na sochařské umění, kterému se dle vlastního tvrzení Ludwig chtěl věnovat. Když policisté oblehli dům Jüschkeových a s odjištěnými zbraněmi začali vyrážet dveře, Ludwig psychicky nevydržel a pokusil se o sebevraždu. Bodl se nožem do krku a do hrudi, svůj život tím však nijak závažně neohrozil. Hrůzná vražda, kterou policisté velmi rychle objasnili, obrátila celý Bredenborn vzhůru nohama. Jediný, kdo zůstal ledově klidný, byla Ciili Jüschkeová, matka tří bratrů. Dál chodila po vesnici ve svých podomácku uháčkovaných šatech s našitými látkovými květy a v klobouku s krajkou. Když se jí lidé pokradmu odvážili zeptat na syny, odpovídala nenuceně: "To víte každý dnes má nějaké problémy". Podle mnichovské psycholožky Bärbel Schwertfegerové je právě matka Cilli "klíčem k pochopení celého zločinu". Cilli se vždy snažila co nejvíce bránit normálním kontaktům svých synů s okolním světem. Také proto nikdy nepřijali za své hodnoty, jako je čest, upřímnost, ohleduplnost, úcta k životu jiných. "Tady jsou kořeny jejich obrovské nenávisti k zákonu, k policii, k dodržování jakýchkoli životních norem." Tři vrazi byli policií odhaleni ještě dříve, než se podařilo nalézt těla jejích obětí. Několik dní prosily vdovy po obou policistech bratry Jüschkeovy, aby řekli, kam ukryli těla jejich manželů. Dietmar, Manfred i Ludwig se však jen pohrdavě smáli, policie si musela pomoci sama. Shodou okolnosti měli oba policisté po dvou dětech, syna a dceru... Zločin bratří Jüschkeových otřásl Německem, protože byl bezpříkladně nesmyslný. Zcela bez důvodu zahynuli dva lidé, které jejich vrazi, viděli poprvé v životě. Mohla-li se stát taková věc, co nás čeká příště, ptají se lidé.