Otýlie Vranská

Autor: Stories <info@stories.hys.cz>, Téma: Kriminální příběhy, Zdroj: Z časopisu krimirevue 1/91 S. Nágel, Vydáno dne: 20. 12. 2009

Otýlie Vranská.

Koncem listopadu, roku, kdy končila první světová válka vyplavila Spréva části lidského těla. Rozčtvrcení mrtvoly bylo provedeno, podle dobrozdání kapacit soudního lékařství s určitou znalostí věci. Možná nějakým řezníkem, usuzovali znalci společně s kriminální policií. V odhadu se nemýlili, dopadený dvacetinásobný vrah Vilém Grossmann, byl totiž opravdu původním povolním řezník a posléze jatečním nákupčím. Pomineme-li tajuplného londýnského fantoma Jacka Rozparovače, který řádil v temných uličkách města na Temži před zhruba celým stoletím a vyprovázel na onen svět abonentky nejstaršího řemesla, prostitutky, dá se berlínský případ považovat za předehru k sérii neuvěřitelných zločinů, podobných si jako vejce vejci. Zůstaneme-li v Německu a ponoříme-li se mezi fascikly zaprášených archívních dokumentů můžeme objevit také spis se jménem Karla Denkeho. 


Úděsný příběh se zemědělským dělníkem v hlavní roli započal náhodným odhalením munsterbergských četníků. Při vyšetřování výtržnosti na statku nahlédli také do stodoly, odkud k nim doléhal odpudivý zápach. Záhy zjistili, proč. Na podlaze stály hliněné hrnce s nasoleným masem, které se evidentně kazilo. Vycházeje z předpokladu, že jde o suroviny z nějaké zabíjačky načerno, předali četníci vzorky masa veterináři. Lékařský nález veterinární stanice byl pro všechny naprosto šokující: v solném nálevu bylo lidské maso! Zatčený Karl Denke nakonec doznal tři desítky spáchaných vražd. S mrazením v zádech snad každý člověk musí vzít na vědomí fakt, že maniak si o svých obludných skutcích a obětech vedl podrobné záznamy v deníku. Snad žádná věhlasnější policejní centrála nebyla v meziválečném údobí ušetřena rozlousknutí oříšku, který určitě patřil k těm tvrdším v jejich dlouholeté historii boje proti lidem stojícím mimo zákon. Scotland Yard má ve svých análech případ rozčtvrcené oběti, který nese datum: květen sedmadvacátého roku. Díky skvělé práci týmu kolem inspektora Cornische byl zanedlouho zrůdný vrah Jack Robins dopaden. Jeho líčení zločinu i dnes překonává hranice normální lidské představivosti. Jack Robins zavlekl usmrcenou ženu do nejtemnějšího kouta příbytku, kde měl dopředu připravené čtyři rozměrné archy papíru a ostrý nůž. Opodál stál nachystán velký cestovní kufr. Potom se pustil do čtvrcení těla ženy, která spíše velkoryse než stydlivě rozdávala přízeň velkému počtu milenců. Odřezanou hlavu, ruce, nohy i vše ostatní přepečlivě zabalil do vysvléknutého šatstva a archů papíru. S objemným zavazadlem a klidem Angličana odcestoval taxíkem na londýnské nádraží Charing Gross, kde kufr předal do úschovy. Rovněž naši policisté měli co do činění s pachatelem podobného ražení. Vzpomínáte na legendární případ zavraždění prostitutky Otylie Vranské? Množství spisového materiálu i nyní dokáže zaplnit takřka celou jednu kancelářskou skříň. Jenomže v něm chybí to nejpodstatnější, jméno vraha. Připomeňme tedy alespoň ve zkratce, co vlastně bylo odhaleno... 
 
 
Motocykl zn.Praga BD 500 cm3 používala policie i četnictvo od  roku 1928 až do začátku 2. světové války.
Otylie Vranská byla zavražděna v noci na 1. září třiatřicátého roku na neznámém místě kdesi v Praze. Hlava a dolní končetiny mrtvoly, zabalené do prostěradla a novin, dorazily v kufru na bratislavské nádraží rychlíkem z Prahy. Ostatní části těla obsahovala zásilka, kterou vybalili v odloženém kufru ve vlaku košičtí železničáři. Do nevídaného pátrání po pachateli se zapojilo takřka vše, co mělo ruce a nohy. Aparát kriminální policie, četnictvo, tajná služba, státní zastupitelství, vyšetřující soudci a samozřejmě široká veřejnost. Diplomatickými kanály proudily depeše, žádající o pomoc zahraniční policejní orgány, neboť existovalo podezření, že "čtvrtičem" může být cizinec.
 
Přes veškeré úsilí však vyšetřování uvízlo na mrtvém bodě. Nepodařilo se především vypátrat přibližně šestadvacetiletého chlapíka, střední, silnější postavy, kulatých tváří, světlých kučeravých vlasů, oblečeného v tmavší šaty a žlutohnědý plášť, který byl viděn ve společnosti Vranské v podniku U politické mrtvoly. Kromě toho jeho popis se nápadně shodoval s mužem, spatřeným na Wilsonově nádraží, jak spěchá od vlaku, kde v kupé zanechal kufr, v němž byl později na košickém nádraží objeven trup bez hlavy a dolních končetin. První polovina třicátých let byla vůbec ve znamení řádění maniaků s velkým nožem. Čtvrcení žen a dívek, zdá se, bylo silně v módě. Rozhodně více než kdy jindy předtím. A kdykoli později. Nevěříte? Neapolskému staničnímu úřadu předal 17. listopadu průvodčí rychlíku dva kožené cestovní kufry, odložené v jednom oddělení vlaku, který právě přijel do Turína. Po otevření zavazadel bylo shledáno, že je v nich rozřezaná mrtvola mladé hezké ženy. V jednom kufru byla hlava, nohy a ramena, v druhém její trup. Předloktí a ruce chyběly. Ihned přivolaná policie zjistila, že oddělení částí těla bylo provedeno s odbornou znalostí řezníka. Podle výpovědí cestujících, kteří rychlíkem jeli, to vypadá, že pasažér, jemuž tyto kufry patřily a jehož lze důvodně pokládat za vraha, vystoupil v Pise. Prozatím slouží policii za podklad k pátrání listy z novin, použité k zabalení jednotlivých kusu těla oběti, z nichž některé byly z listu livornského ze dne 11. tm., jiné z janovských novin ze dne 13. tm. 
Alphonse Bertillon, původně zaměstnán z milosti jako písař policejní prefektury v Paříži, byl první, kdo po roce 1883 zavedl do kriminalistiky vědecké metody. Vycházel z poznatků antropologů a statistiků, podle nichž tělesné rozměry jednoho člověka nikdy neodpovídají přesně rozměrům druhého. Měřil zločince, získané míry podchycoval v registračních kartách a podle nich pak byl schopen identifikovat jedince, jejichž míry byly již jednou zaneseny v jeho kartotéce. Tento postup byl sice značně složitý, vyžadoval navíc milimetrovou přesnost v měření, avšak přesto byl mnohem spolehlivější, než všechny dosavadní identifikační metody.
Několik listů pocházelo z novin anglických, psala na podzim dvaatřicátého roku Národní politika na stejné straně, kde navědomost dávala, že celá Praha mluví o skvělém úspěchu moderní operety Země úsměvů ve Varieté a na deskách Ultraphonu. Je pochopitelné, že fantazie senzacechtivých lidiček si italský případ spojovala s vraždou Otylie Vranské. Určitá shodnost provedení k této domněnce oprávněně sváděla, avšak žádné bližší souvislosti se nikterak neprokázaly. Ani nemohly. Časové rovnoběžky jakýkoli průsečík vylučovaly, jelikož italská policie byla daleko úspěšnější, pražské pod vedením přednosty bezpečnostního oddělení, vládního rady dr. Vaňáska, jenž mimochodem sloužil jako předloha pro známou knižní a televizní postavu žoviálního policejního rady Vacátka. Atak se třináctého října třiatřicátého roku čtenáři Národní politiky i jiných novin mohli dozvědět následující kratičký oznam: "Včera ráno o šesté hodině byl na sportovním stadionu sarzanském u Spezie oddílem vojáků zastřelen zákeřný vrah Ceasare Serviatti, který byl odsouzen k trestu smrti za zavraždění tří žen, přičemž jednu rozčtvrtil a ponechal v kufru ve vlakovém kupé". Pražská policie se ovšem intenzívně zajímala o jinou krutou vraždu. Došlo k ní na jaře následujícího roku, tedy v době, kdy si dr. Vaňásek, dr. Šejnoha, dr. Berkovec a další esa bezpečnostního oddělení zvaného "čtyřka", marně lámala hlavu nad záhadami kolem neobjasněné vraždy Otylie Vranské. Jejich pozornost se upírala směrem ke Lvovu. Ve vzduchu se vznášela otázka, jestli při spáchání tamního bestiálního zločinu opravdu šlo o podobnost pouze náhodnou. 
 
 
Francis Galton, 1822-1911, upozornil v Londýně na převahu daktyloskopie nad "bertilonáží". Nepodařilo se mu však nalézt registrační systém pro otisky prstů.
Co se vlastně ve Lvově odehrálo? V městském parku byly nalezeny pohozené části rozčtvrceného ženského těla. Bez hlavy a nohou, přičemž prsty na rukách chyběly. Úvodní hádankou, kterou museli Ivovští policisté zodpovědět správně, byla totožnost zavražděné. Tajemství neznámé přestalo být tajemstvím velice záhy. Originální nápad, povolat na policejní stanici známé místní prostitutky, vnesl nadějnou stopu. Ženštiny prodávající vlastní tělo přiznaly, že už dva dny postrádají jednu svou kolegyni, jistou Mili Szewovou, jinak bydlící v domě v ulici svatého Michala. Bleskové prověření poznatku na místě podezření jenom potvrdilo. Bytná, jakmile uzřela oděvní součástky a další věci, které vydala zákoutí parku, s naprostou jistotou v nich poznala majetek podnájemnice Mili Szewové. Lvovští kriminalisté, policisté i detektivové se do pátrání po obludném zločinci vrhli s příslovečnou buldočí zarputilostí. Atmosféra ve městě jejich krokům vystavovala zelenou, takže už brzy mohla být zaprotokolována očitá svědectví o pohybu místního trafikanta Cybulského v přítmí parku, kam vcházel s nějakými podivnými balíky, avšak při zpáteční cestě už v rukách nenesl nic. Detektivové si trafikanta, o němž se šuškaly všelijaké pověsti, vzali pod drobnohled. Jaké bylo jejich překvapení, když se majitel novinového a tabáčního kiosku uprostřed noci zjevil v parku znovu. A opět s podezřelým balíčkem pod paží. Detektivové Sobolewski a Wišnievski ho sledovali, jenomže v zátočinách cestiček lemovaných křovisky a v houstnoucí tmě stínů vzrostlých stromů se jim ztratil z očí.
 O tom, že stopovali vraha, jenž zahlazoval další stopy hrůzného zločinu, se dozvěděli hned s rozbřeskem. Na policii se dostavil vetešník a doručil ženské šatstvo se stopami, které vypadaly jako od krve. Zákazníkem vetešnického krámku nebyl nikdo jiný než trafikant Cybulski. Následovala okamžitá prohlídka kiosku. Výsledek daleko předčil i ty nejotrlejší vize: byla objevena takřka k nepoznání zohavená hlava Mili Szewové, ukrytá ve staré kožené aktovce. V krabičce od cukroví se našly jednotlivé oddělené prsty, v prohlubni, do níž byl pro ochlazení klimatu v budce v letních měsících ukládán led, se nacházely vnitřnosti zavražděné. Kromě toho celá podlaha byla zmalována šmouhami a mapami od zaschlé a ledabyle setřené krve. Cybulski byl neprodleně zatčen. V průběhu vyšetřování se k vraždě Mili Szewové doznal a spontánně vylíčil neuvěřitelný sled událostí. Zrůdný o to více, že rozměry kiosku se záplavou novin a časopisů, prostor prosycený vůní silného tabáku, byly miniaturní. Navíc tady ještě stála kamínka a nevelké lůžko k odpočinku. S prostitutkou se sešel v noci ze soboty na neděli a vlákal jí do svého miniaturního království.
Tento úkol vyřešil Edward Henry, 1850-1931, generální inspektor policie v Bengálsku v Indii. V roce 1901 jako londýnský policejní president nahradil v Anglii "bertilonáž" daktyloskopií.
Info: navazuje na předchozí obrázek.
Zde ji otrávil. Nedělního rána započal se svým řeznickým dílem. Nejprve oběti odřízl hlavu a údy, po obědě pokračoval. Za tmy se vydal do parku a po návratu tvrdě usnul v kiosku. Během pondělka naprosto normálně obsluhoval zákazníky, aniž by kdokoli z nich měl pouhé tušení, co trafikant ukrývá pod pultem. Po ukončení prodejní doby pokračoval v kouskování těla, aby pod pláštěm noci opět mohl zamířit do odlehlé části parku. Při této výpravě byl neúspěšně sledován detektivy. Přespal znovu v kiosku, takže, i když to zní jako vyprávění nějakého tvrdého psychohororu, vrah přes osmačtyřicet hodin dlel ve společenství částí těla oběti. Poklidně spal a konzumoval pokrmy připravené na malých kamínkách uvnitř kiosku. Po dopadení Ivovského čtvrtiče spadly z místních prostitutek dlouho skrývané zábrany. Před zraky policie již bez obav hovořily o svém pronásledování trafikantem, svěřovaly se svými zkušenostmi s ním, coby uživatelem nabízených služeb. Bez skrupulí seznamovaly policisty s jeho zvrhlými návrhy a požadavky, které leckdy připomínaly choutky proslulého markýze de Sade. Zatímco Ivovský zvrhlík, sadista a vrah byl v péči psychiatrů, ostřili pražští novináři hroty svých tužek k článkům, v nichž si brali na mušku bezvýsledné pátrání po vrahu Otylie Vranské. Nutno dodat, že legendy "čtyřky" z Bartolomějské nijak nešetřili. Posuďte sami. Mezi nejsurovější a nejzáhadnější zločiny, spáchanými v Československu, zaujímá jedno z předních míst bestiální vražda dvaadvacetileté prostitutky Otylie Vranské z Března pod Hronom.
V roce 1988 zhotovoval berlínský zvěrolékař Wilhelm Eber otisky rukou, nenašel však žádný zájem ani pochopení u pruské policie.
Od činu uplynul již rok, jenž je truchlivým výročím události, jejímž středem je přímo hyenické zbavení života mladé dívčiny a jež stále zůstává zahalena neproniknutelnou rouškou tajemství. Mladá Slovenka Vranská přišla do Prahy hledat práci, ale utonula v bahnu i kalu velkoměsta, stala se prostitutkou, vydělávající si na denní chléb chvilkovou láskou za hmotnou odměnu. Stala se příslušnicí pražského podsvětí a svým tělem si vydělávala na bezstarostný život neuvědomělého děvčete, ocitnuvšího se v ruchu velkoměsta po dlouhém pobytu na klidném venkově, kde život je vyplně n tuhou prací. Kdy skončí honba za vrahem, která dodnes nemá účinku? Ptaly se Polední list a Expres, k dopadení zrůdného vraha. Dnes už víme, že odměna nikdy nebyla vyplacena.
  
Fotografie a otisky prstů z kartotéky kriminální policie. Ukazují, jak klamné mohou být fotografie a jaký revoluční pokrok znamená daktyloskopie. U vyobrazených se jedná o jednu a též osobu, avšak změny, způsobené jednak stárnutím, v růstu vlasů a vousů, vyvolávají dojem naprosté rozdílnosti.
Otisky prstů však prokazují totožnost.